Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Pardubický obránce Pavel Němeček (31), který působil i v Hradci Králové, rozjíždí další sezonu. Bude pořádně náročná.

Ale pozor! Ani částečný přesun na lavičku a víc kompetencí v přípravě týmu v žádném případě neznamenají odchod do fotbalového důchodu. „ Dál se rvu o místo. Kluci na jaře hráli vzadu dobře, takže není nikde psané, že budu vždycky nastupovat. Ale jsem dál klasickým hráčem," říká první ligou ostřílený stoper.

Dostanete se vzhledem k velkému pracovnímu vytížení i někdy domů?
(usměje se) Zdá se, že je toho hodně, ale zase tak moc náročné na čas to není. Pořád jsem hlavně hráč. Když byli trenéři na dovolené, tak jsem se Šejbou (Martinem Shejbalem) vedl tréninky. A co se týká juniorky, tam budu chodit jenom na zápasy, které se hrají v pondělí.

Vidíte a před rozhovorem jste odnášel z kabiny spacák. Myslel jsem, že jste už přestěhovaný.
Vypadalo to tak, co? Ale ne, vážně to není tak hrozné.

Aby toho ale nebylo málo, do toho všeho učíte na základní škole. Jste připraven, že od září přibude i tahle tradiční povinnost.
To je pravda, ale ve škole zase mám pracovní úvazek přizpůsobený tomu, abych stíhal fotbal. Tam taky nebude problém.

Jak se vlastně přihodilo, že jste se stal hrajícím asistentem trenéra?
Domlouvali jsme to ještě za Martina Svědíka, který nakonec šel trénovat do Baníku Ostrava. Původně mu měl odejít asistent Jirka Pospíšil. Takže se mě Martin zeptal, jestli bych to vzal místo něho. Nejdřív jsem tomu nějakou velkou váhu nepřikládal. Nakonec jsme se ale domluvili.

Jenže Svědík skončil a místo něho nastoupil Jiří Krejčí. Nic se nezměnilo?
Ne, spolu se taky dlouho známe. Akceptoval to. Nakonec ale Jirka Pospíšil zůstal, takže jsem se posunul do role hrajícího asistenta.

Vaše funkce tedy vypadá jak?
Zodpovědnost a poslední slovo má hlavní trenér, to je jasné. Ale domlouvali jsme se, že budeme většinu věcí řešit společně. Takže můžu do všeho mluvit, když to řeknu zjednodušeně.

Znamená nová role i to, že už pomalu začínáte přemýšlet, co bude po kariéře?
Asi ano. Je potřeba vidět, že na scénu přicházejí mladí kluci, je jim o deset let méně a jsou to pěkně nadupaní vlčáci. Rychlostně jsou někde úplně jinde než já.

Takže se hlavou toulají myšlenky na konec?
Zatím ne. Tohle je prostě jenom takový přechod, co přijde v budoucnu. Hrát nemůžu pořád, jednou ten konec  přijde. Ale zatím tahle doba nenastala, pořád chci být na hřišti.

Jste tedy pořád plnohodnotný člen kádru? Žádný záskok v teplákovce, který na hřiště půjde, jenom když se pět lidí zraní?
Přesně tak, dál se rvu o místo. Kluci na jaře hráli dobře, takže není nikde psané, že budu vždycky nastupovat. Ale jsem dál klasickým hráčem.

V kabině ani neproběhly vtípky typu: „Nojo, asistent, to máš nominaci jistou?"
Nějaké srandičky hlavně na začátku letní přípravy proběhly. Ale na druhou stranu, řval jsem na kluky na hřišti, tak je jedno, že na ně budu řvát i v kabině (usměje se).

Počkejte, a co až houknete na hráče v juniorce? Neutečou před vámi ze hřiště do kabiny?
Nemyslím si (usmívá se). Oni mají pro strach uděláno. Ne, vážně, tam práce rozhodně bude jiná než u áčka. Půjde o to kluky usměrnit a posunout je někam dál, tam to nebude o řvaní.

Na hřišti vypadáte jako velký bouřlivák. Jste podobný jako třeba Martin Svědík, kterému občas vyskočila žíla a dovedl běsnit tak, že pomalu nevěděl, jaký je den a kolik je hodin?
Těžko říct, jestli jsem přímo jako on. Ale nějaký moment, kdy najednou vybouchnu, se asi taky najde. Tohle přijde.

On se chodil uklidňovat na dostihy. Kde bude vaše oáza klidu?
Zatraceně, o tom jsem ještě nepřemýšlel. Na něco budu muset ještě přijít. Asi doma (usměje se).

V minulé sezoně jste v Pardubicích působil u výběrů U-12 a U-13. Byla to škola?
Rozhodně, hlavní byla trpělivost, museli jsme kluky něco naučit. Příprava na trénink byla podobná jako teď, tady je to odlišné v tom, že v podstatě pracujete s hotovými hráči.

U mládeže jste měl za zády navíc ještě ambiciozní rodiče, co?
To je pravda. Do druhé ligy nám rodiče zaplaťpánbůh už asi moc mluvit nebudou (usmívá se).

Myslíte, že  trénování je to, čemu byste se mohl věnovat třeba za pět let naplno?
Trenéřina mě baví, navíc je i docela spojená s pedagogickou činností. Udělal jsem si  k tomu i nějaké vzdělání. Kdyby ta šance pak jednou přišla, abych ji za pačesy vzal. Nebál bych  se toho.

Zažil jste během kariéry trenéra, který by vás v pohledu na fotbal nějak zásadně ovlivnil?
Spíš bych řekl, že jsem se snažil brát něco z každého, kdo mě vedl. Jo, byly věci, které mě na lidech, co nás vedli, pořádně štvaly. Ale víc bylo těch, které k něčemu byly a ty se snažím přenést do tréninku i teď.