Kliknutím zvětšíte
Ne, fakt to není nejlepší hráč historie. Nevyhrál Zlatý míč, v národním mužstvu nastřádal jen pár startů. Přesto neexistuje fotbalista, který mě ovlivnil víc. Pavel Černý senior, ikona udatných Votroků z Hradce Králové.
Důvodů je několik. Jeden mírně úsměvný. Starý Rum, jak se mu přezdívá, byl prvním špičkovým hráčem, se kterým jsem dělal rozhovor. Stalo se někdy v půlce devadesátých let. No, bylo to příšerné. Já naprostý zelenáč, on nemluvný bručoun (dnes už jeto lepší). Deset otázek, deset jednoslovných odpovědí – a mlčení. Prostě propadák.
Druhý je pochopitelnější. Černý byl součástí mužstva, které vyhrálo v roce 1995 domácí pohár.
Pochopte, pro Hradečáky je to epochální úspěch. Slavný (pro nás) útočník se vrátil po angažmá ve Spartě a Japonsku, už neměl tak zásadní roli, ale pro mě to byl zkrátka tým Pavla Černého. Ivo Ulich a další prominou.
Hlavní argument je však jiný. Na Černém jsem vyrůstal, on vstřelil první ligový gól Hradce, který si opravdu pamatuju. On vždy bojoval do zemdlení, nikdy nevypustil souboj, sprint. Jeho střela byla tak tvrdá, že se traduje, jak jednomu soupeři ze Žiliny zlomil míčem kotník. Je to pravda? O tom se přece nediskutuje, vždyť tu ránu vyslal hradecký bůh.
Pavel Černý je zkrátka něco jako pohádková postava, rek z dávných časů. Proto pro mě znamená víc než velcí hráči, které jsem poznal během novinářských let. Díky!
JIŘÍ FEJGL, reportér Deníku, rekreační hráč a otec mladého fotbalisty
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
