Nikdo větší zkušenosti v krajské hokejové lize neměl. Růta odehrál svůj poslední zápas v 46 letech. Končí po třiceti odehraných sezonách.

Během své bohaté kariéry vystřídal několik klubů, ale jeho sportovní srdce patřilo Jaroměři. Druhou ligu si zahrál ale i v Náchodě nebo Hradci Králové. Jeho rozlučka dopadla parádně, když Jaroměř otočila nepříznivý vývoj utkání a Náchod doma porazila 5:3.

Lepší loučení s hokejovou kariérou jste si představit asi nemohl, že?
Po první třetině bych tomu moc nevěřil (smích). Náchod je kvalitní soupeř, vždy se s ním hraje dobrý hokej. Těší mě, že to tak dopadlo.

Vy jste za Jaroměř odehrál 25. sezon, to je přímo neskutečné číslo.
Je to opravdu tak. Dneska tam hrají kluci, kteří by mohli být moje děti. Ti nemají představu, jak to dřív bylo. O hokej je mnohem menší zájem. Diváků chodí na zápasy o hodně méně než dřív. Návštěvnost bývala mnohem vyšší. Na derby byl narvaný stadion a chodilo kolem tisícovky diváků, což dnes bohužel není. Navíc play off hrály nejlepší čtyři týmy a soutěž se prolínala s Pardubickým krajem, což mělo mnohem vyšší náboj.

Vzpomenete na své začátky v Jaroměři?
S hokejem jsem začínal právě tady. Poté jsem byl v mládežnických kategoriích v Hradci. V sedmnácti letech jsem dostal korespondenční lístek do schránky, který přišel od HC Náchod, ten v sezoně 1990/1991 postoupil do druhé ligy, takže jsem následně hrál dva roky druhou ligu v Náchodě. Za to jsem byl moc rád, protože v té době měla soutěž velkou úroveň.

Co následovalo?
Po dvou letech se spadlo a v sezoně 1992/1993 jsem se vrátil do Jaroměře. O dva roky jsme dosáhli na postup do druhé ligy, ale díky nedostatku financí se soutěž nepřihlásila a licence se prodala do Šumperku. V roce 1996 byla v Hradci krize, takže mě oslovil pan Břetislav Kopřiva, který tam trénoval, že by mě chtěl. Druhou ligu jsem si tak zahrál v Hradci. Poté jsem se na jednu sezonu vrátil do Náchoda, kde se hrálo o postup do druhé ligy. Na Náchod vzpomínám rád, protože tam je útulný stadion. Na tu dobu jsme smolně nepostoupili do druhé ligy a já šel zpět do Jaroměře. A hned první sezonu jsme hráli právě v Jaroměři o postup do druhé ligy, ale postoupit se nepovedlo. To chodilo pravidelně 700 diváků, to se ten hokej hraje úplně jinak. Ještě jsem si zahrál dvě sezony v Trutnově a jednu v Hronově, jinak jsem v Jaroměři byl až doteď.

To jsou krásné vzpomínky.
Rozhodně. Spočítal jsem to celkově asi na 30 sezon, z toho 25 jich bylo v Jaroměři. Mrzí mě, že během utkání se to nestihlo, ale chtěl bych zmínit, že celou moji kariéru mě provázel Pepa Veselý, který začínal v Jaroměři jako kustod a dotáhl to až na předsedu. Všechny roky, které jsem tu odehrál, pečlivě sledoval a bohužel se rozlučky nedožil, protože se mu stala tragická nehoda. Vím, že on si doma vedl kroniky a věděl toho o jaroměřském hokeji nejvíce.

Jenže vy jste svoji výkonost držel strašně dlouho.
Já jsem ten typ, který nedokáže sedět doma. Stále se hýbu a udržuji se i nadále.

Je to ten recept na sportovní dlouhověkost?
Určitě. Spoluhráči mi to nevěřili, ale skoro každý den chodím běhat, nebo hraji tenis. Hodně dělá i láska k hokeji.

Jak dlouho jste o konci uvažoval?
Ono to bylo spojené se zraněním. Minulý rok na konci ledna jsem si s v utkání s Bydžovem zlomil kotník a dlouho jsem nehrál, což asi rozhodlo o konci.