Další osobnost spojená s pardubickým hokejem. Do Síně slávy českého hokeje, kam byli nedávno uvedeni čtyři noví členi, zamířil i trenér Zdeněk Uher. „Je to pro mě velké vyznamenání,“ přiznal Uher, jenž v tomto měsíci oslaví třiaosmdesáté narozeniny.

V Pardubicích působil už jako hráč, pak se začal věnovat trenérské činnosti u mládeže. V osmdesátých letech se Uher posunul k A týmu, kde byl u nasazení Dominika Haška do dospělého hokeje. Jako trenér působil i u národního týmu, v roli asistenta získal zlatou medaili na mistrovství světa v roce 1996.

Jak jste si užil slavnostní akt přímo v Síni slávy?
Byl tam Martin Ručinský a Olda Válek, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat. Pro mě to bylo velké vyznamenání. Nesmírně si toho vážím. Musím poděkovat hráčům, s nimiž jsem spolupracoval jak v reprezentačních výběrech, tak v klubových. Byli to oni, kteří se velkou částí zasloužili o to, že jsem se dostal do Síně slávy.

Zařadil jste se na listinu dalších trenérů, kde nechybí ani váš kolega Luděk Bukač. Co na to říkáte?
Zrovna on je podle mě trenérská špička v československém hokeji. Když jsem od něj dostal nabídku, abych mu dělal asistenta, tak se to nedalo odmítnout. Poznal jsem, jak pracuje. A taky to s ním nebylo jednoduché. On je člověk, který je samozřejmě oddaný hokeji, navíc něco dokázal. Pro mě to byla výhoda, měl jsem se co učit.

A přivedli jste český hokej k dalšímu titulu mistra světa v roce 1996 na šampionátu ve Vídni…
Ano, to byla navíc první zlatá medaile pro Českou republiku. Je potřeba říct, že jsme měli výborné hráče. Jedna pětka z NHL, kterou doplnili hráči z extraligy. Bylo vidět, že se jim vyrovnali, proto se nám to povedlo.

Trénoval jste více klubů, ale na extraligový hokej pravidelně chodíte v Pardubicích. Jaký vztah k nim máte?
Žiji tady bez jednoho roku už šedesát let, samozřejmě jsem Pardubák. Mrzí mě, že situace se dostala až do bodu, kde Pardubice v současné době jsou. Přeji jim, aby se v baráži extraliga udržela. V tomto klubu je to letitá práce. Vždy byly Pardubice v minulosti hodnoceny jako špička v československém hokeji, dělalo se to tady dobře už od mládeže. Teď se klub dostal do nezáviděníhodné situace.

Podaří se podle vás Pardubicím nejvyšší soutěž udržet?
Je to těžká otázka. Sleduji i první ligu, kde vyčnívají Jihlava, Kladno, Vsetín nebo České Budějovice. Není to jednoduché. Jsme v nevýhodě hlavně po psychické stránce, mužstvo je hodně dole. Ta extraliga jim neumožňuje, aby se hráči dostali nahoru. Potřebovali by šňůru vítězných výsledků, aby se psychicky zvedli. To se týmu zatím nedaří.

Zpět do osmdesátých let. Jak to bylo s brankářem Dominikem Haškem, kterého jste vytáhl do ligy? Znal jste ho dobře už z mládeže, že?
Samozřejmě, dlouhá léta jsem v Pardubicích dělal mládežnický hokej. Když jsem pak dělal áčko, tak jsem sledoval hlavně juniory a měl jsem ty hráče zmapované. Dominik byl výjimečný typ. Dal jsem mu šanci a čekal jsem, jestli se chytne. On byl velmi cílevědomý v tréninku i v zápase. Tu šanci využil, já jsem byl jenom rád, že se to povedlo.

Máte své oblíbené období, které jste s pardubickým hokejem prožil?
Ano, já jsem přišel v osmdesátých letech k áčku Tesly, které skončilo na předposledním místě. Během dalších čtyř let jsme se pak dostali dvakrát na bronzovou pozici. Když jsme potom hráli v závěru sezony s Jihlavou o špičku, tak jsme měli smůlu, že nás postihla chřipka a velké teploty. Hráči neměli sílu, tato nemoc ovlivnila i výsledky. Skončili jsme zase třetí. Ale byl jsem spokojený, protože jsem pracoval s úžasnou partou hráčů, kteří měli hokej rádi. Takových hokejistů jsem si vždy vážil.

Zdeněk Uher v Síni slávy českého hokeje
Hráčská kariéra: Holoubkov, Plzeň, Jihlava, Pardubice (1960 – 1964), Kolín, Dvůr Králové nad Labem.

Trenérská kariéra: od roku 1964 trenér mládeže v Pardubicích, později A tým Pardubic (1980 – 1984, 1992 – 1994), další kluby: Gottwaldov, Mladá Boleslav, České Budějovice, reprezentace: národní tým Československa do 18 let, národní tým Československa do 20 let, národní tým České republiky (asistent).