Do Hronova dál jezdili milovníci oné „činohry“ a všeliké loutkářské, dětské či divadlopoesijní přivandrovalce trpěli s jistou shovívavostí jen tehdy, když v tom byl pořádný kus „činohry“.

 Ani dnes není žádný ze zdejších prostorů vhodný pro dětské či loutkové divadlo (co například vidí divák z poslední řady v sokolovně z pěticentimetrových louteček – barevný flíček?) – byť tady tu a tam některé specifické kousky dopadnou nad očekávání dobře. Lekto-porotcovský sbor je nadále složen z lidí, kteří jsou doma především v tzv. „činohře“, a tak tu pořád chybí odborníci, kteří by dokázali vysvětlit specifika jiných než činoherních inscenací a upozornit na to, co nabízejí jiným oborům.

 Něco se ale přece jen mění. Hronov je dnes plný mladých lidí a lidí středního věku, kteří jsou otevření a dychtiví vůči podnětům z jakýchkoli divadelních oborů. Jistě je to zásluha pestrého spektra seminářů, ale svůj díl na tom má i postmoderna, která na nějaké hranice druhů, žánrů či stylů nehledí a bere, kde se dá.

 Objíždím sice čtyři či pět přehlídek různých oborů, ale vidět nejzajímavější, nejinspirativnější ukázky různých přístupů, prostředků a technik v konfrontaci vedle sebe během devíti dnů přináší přeci jen zřetelnější uvědomění jejich nabídek. To za předpokladu, že Jiráskův Hronov nebude usilovat o metu vrcholné nadpřehlídky a nebudou sem vybírány inscenace na základě jejich vypulérované „dokonalosti“, nýbrž na základě toho, co zajímavého, nového, inspirativního ze svého oboru mohou nabídnout ostatním, byť by to byla jen dílčí, ale v něčem zásadní jednotlivost.

Celé znění najdete na adrese: www.jiraskuvhronov.cz(jih)