Přestože je momentálně velmi vytížen několika projekty, mj. dopisuje hudbu k třídílnému televiznímu filmu Jana Hřebejka, osobně se o uplynulém víkendu na zámku v Novém Městě nad Metují zúčastnil světové premiéry klavírního tria Kawasakiho růže, které napsal na objednávku festivalu. Premiéru skladby předvedlo Dvořákovo trio.

Na MHF F.L.Věka zazněla 26. října světová premiéra vašeho klavírního tria Kawasakiho růže. Uvítal jste objednávku uměleckého ředitele festivalu Pavla Svobody?
Ano, objednávka Pavla Svobody byla velmi velkorysá, přál si, abych napsal pro MHF F.L.Věka jakékoliv komorní dílo. Uvítal jsem to jako skvělou příležitost rozšířit konečně dosud jednovětou Kawasakiho růži na třívětou koncertní skladbu.

Můžete přiblížit obsah skladby?
Samozřejmě na tom není nic tajného. Trio Kawasakiho růže je suitou z mých skladeb ke třem filmům režiséra Jana Hřebejka, se kterým spolupracuji od roku 1988. Kromě Kawasakiho růže z roku 2009, za kterou jsem byl nominován na cenu Evropské filmové akademie, a nyní tvoří třetí větu mého klavírního tria, obsahuje hudbu z filmů Kráska v nesnázích (2006, 1. věta) a Líbánky (2013, 2. věta, nominace na cenu Český lev za nejlepší hudbu). Titulní větu si u mne objednalo Guarneri Trio Praha v roce 2010 a provedlo ji o rok později na koncertech k 25. výročí své existence v Basileji a v Praze. Jejich podmínkou tehdy bylo, že se má jednat o krátkou skladbu o rozsahu do pěti minut. Už tehdy jsem ale věděl, že skladbu později rozšířím na standardní koncertní délku.

Premiérové uvedení bylo svěřeno Dvořákovu triu. Co jste přál prvním interpretům a prvním posluchačům?
Interpretům přeji, aby se jim dobře hrálo a posluchačům, aby se dobře poslouchalo. Sobě pak přeji, aby dílo mezi Schubertem a Martinů obstálo.

Složil jste hudbu k více než dvaceti filmům, pod největším počtem z nich je jako režisér podepsán Jan Hřebejk. Co je pro Vás při spolupráci s ním nejdůležitější dá se říci, že jste si tzv. „padli do noty"?
S Honzou Hřebejkem jsme kamarádi, seznámili jsme se v roce 1985, když jsem přišel do Prahy. Spolupracujeme od osmdesátého osmého roku. V zásadě, kdykoli potřebuje nějakou komponovanou filmovou hudbu (tedy ne písničkovou), ať už komorní nebo orchestrální, obrátí se na mě. Jsem za to hodně rád, protože se spolu vyvíjíme již 26 let a to vzájemné souznění nám ušetří spoustu vysvětlování.

Udělali jsme toho dohromady tolik, že už víme, co od sebe můžeme očekávat. Já vím, co ode mě očekává, takže v naprosté většině případů vlastně přinesu hudbu, pak máme několik málo pozměňovacích schůzek a už se rovnou točí. V případě Líbánek dokonce Honza Hřebejk přijel do studia až ve chvíli, když už byla hudba natočená.

Napsal jste také melodram A-ha pro ikonu umělecké scény pěvkyni paní Soňu Červenou.
Melodram A-ha si u mě Soňa Červená přímo objednala na text jednoho z autorů okruhu Červené sedmy, kterou zakládal její otec. Prováděla ho potom v v původní verzi pro klavír, basklarinet a recitace. Pak jsem pro ni na její žádost melodram upravil Severočeskou filharmonii Teplice. Kontrast velkého orchestru a čtyřminutové skladbičky možná přispěl k ohromnému úspěchu premiéry. Nakonec jsem pro ni udělal na její přání i úpravu pro tangový argentinský kvintet Bona fide, s nímž ho hraje nejčastěji.

Tato dáma také přijala role i ve vašich operách Zítra se bude… a Toufar. Je to pro vás pocta?
Opera Zítra se bude… vznikla vlastně na objednávku Jiřího Nekvasila, tehdejšího šéfa opery Národního divadla, který chtěl objednat nové pro Soňu Červenou. Ta mu navrhla, abych pro ni a ND napsal operu já.

Téma Milady Horákové jsme vybírali společně s ní a s Nekvasilem. Nakonec měla opera 86 repríz, Jan Hřebejk natočil její filmovou verzi a vlastně ještě nebyla derniéra. Stahovala se z repertoáru jen proto, že loni v září měla premiéru moje druhá komorní opera Toufar a Národní divadlo nechtělo, aby se dvě obsahově a tematicky příbuzné opery hrály současně. Pořád je tedy ve hře obnovené nastudování Zítra se bude … s tím, že by se stejně jako Toufar přesunula na Novou scénu Národního divadla.

Spolupracujete se Soňou Červenou i na dalších projektech?
Paní Červená nazpívala několik písní, které jsem nahrával do filmů Honzy Hřebejka, a také jsme spolu hráli ve filmu Pupendo, kde jsme vytvořili dvojici. Kromě toho jsem pro ni složil Tango for Soňa, které si sama otextovala a zpívá ho s kvintetem Bona Fide.

Vedle svých dvou oper jsem s ní ale především spolupracoval na dvou projektech Roberta Wilsona pro ND Praha. Prvním byla v roce 2010 Věc Makropulos. Ta se hrála v Praze i v zahraničí celkem čtyři roky, derniéra byla letos na jaře, kdy jsme uvedli nový projekt s Robertem Wilsonem a Soňou Červenou. Ten se jmenuje 1914 a my jsme pro něj spolu se Soňou dokonce vymysleli i námět.

Máme tedy za sebou čtyři velké a několik menších spoluprací. Žádnou další už neplánujeme, protože paní Červené je 89. Pokud by se 1914 hrál čtyři roky jako Věc Makropulos a Toufar pět let, jako Zítra se bude…, dohrávala by tyto naše poslední společné projekty v třiadevadesáti, resp. ve čtyřiadevadesáti.

Můžete prozradit, na čem v současné době pracujete?
Momentálně dopisuji pro Jana Hřebejka hudbu k třídílnému televiznímu krimi filmu, který se jmenuje Případ pro exorcistu a uvede ho Česká televize na jaře 2015. Jedná se o žánrový film, takže pro něj skládám přes sto minut vesměs dramatické hudby. V životě jsem nepsal tolik hudby pro jeden film.

Pro Canadian Stage Company v Torontu připravuji původní hudební divadelní projekt, který se jmenuje Live? or Theatre? a je o životě tvorbě německé židovské malířky Charlotte Salomon.

Pro divadlo v Českých Budějovicích připravuji s Martinem Vačkářem jeho krásnou hru Archa Naděje, což by mělo být i hudební divadlo.

Těším se ještě na několik dalších zajímavých, ale zatím nepotvrzených projektů, o kterých raději nebudu mluvit veřejně, abych je nezakřikl. I takto mám co dělat do konce roku 2016. Je to úžasný pocit a spolu s mým ročním synem další dobrý důvod pečovat o své zdraví.

DANA EHLOVÁ