A bylo pak už jen otázkou času pokusit se zdolat vrcholy dalších velehor. S výjezdy za hranice byly ovšem tehdy velké potíže, nejen do „kapitalistické ciziny“, ale i do velehor tehdejšího Sovětského svazu. Překážek se Mirek Šmíd nikdy nelekal, přátelé obdivovali, jak dokázal překonávat i tyto překážky administrativní.

V letošním roce vydalo náchodské nakladatelství JUKO jeho texty v knize s názvem Cesty a návraty a podtitulem Ze života horolezce, 1952-1993. Tam najdeme na začátku Ostaš a Teplické skály, Grossglockner (1974), Gerlach a Lomnický štít (1975), a pak rok co rok další už světové vrcholy, v roce 1987 Mount Everest. Od roku 1987 se několikrát opakuje Patagonie a vedle ní Aljaška… V létě 1993 znovu Aljaška.

V pondělí 6. září ráno vyšel „zkusit sóliko na Lost Arrow, 380 m vysokou žulovou věž, stojící před hradbou stěn u yosemitského vodopádu. … Ve čtvrtek 9. září ráno byl Míra dalekohledy pozorován již kousek pod vrcholem, jak se pohybuje po širší polici. Předpoklad byl, že brzy doleze na vrchol a odpoledne se vrátí do kempu.“ Nevrátil. Rozbité tělo našli na dně soutěsky mezi věží a masivy. Dlouho před tím si zapsal mj.: „Rád dělám věci, které nejsou předem jisté. Nedělám to, co považuji za nemožné. … Je nutné být rychlý, ale rozvážný. … Kombinace rozvahy a rychlosti se uplatní i při sólovém výstupu. Člověk je rychlý díky způsobu lezení a musí být rozvážný, protože tady se padá jen jednou, naposledy.“ To se žel v září 1993 naplnilo.
Knihu, z níž je několik výše uvedených vět, připravil vskutku odpovědně jeho přítel Václav Hornych, který ji spolu s několika dalšími přáteli doplnil i zasvěcenými vzpomínkami. Za zmínku stojí i kvalitní fotografická část, která nejen dokumentuje, ale výtvarně knihu dotváří. Většina fotografií je z archivu Miroslava Šmída. Grafickou práci na knize kvalitně odvedl Petr Suchánek.

Na Mirkovi Šmídovi neupoutávaly jen jeho lezecké úspěchy, ale i jeho lidské vlastnosti. Z knihy je poznáváme téměř intimně. „Odjakživa jsem byl starostlivý tvor. Neodpustil bych si, kdybych partnera přivedl do nějakých problémů. Jsou lidé, ke kterým cítím odpovědnost absolutní. … Zodpovědnost by ovšem neměla být přehnaně velká, aby člověku nebránila v rozletu, je-li však příliš malá, stává se z něj sobec, který bere v potaz jen sám sebe.“ A tím Mirek Šmíd nikdy nebyl. Stálou připomínkou na Mirka Šmída je už řádku let kámen nedaleko kaple na Ostaši, kde na něj pravidelně vzpomínají mnozí přátelé, ale i lidé, kteří si ho váží jako horolezce i člověka, třeba ho nikdy ani nepotkali.

(Aleš Fetters)