Kliknutím zvětšíteNarodila jste 17. srpna 1941 českým rodičům v německém Neurode, dnes polské Nové Rudě. Jak jste se dostala do Broumova a jaké bylo vaše tamní dětství?
Protože jsme byli Češi, maminka se po válce rozhodla, že se vrátíme do Čech. Rychle všechno vyjednala a sehnala všechna potvrzení. Na hranici nás na voze s věcmi, které jsme si mohly vzít, vezl nějaký sedlák. Protože to byl Němec, do Čech ho nepustili a my jsme tenkrát dva dny trčely na celnici v Otovicích, než pro nás přijel povozník z Broumova. Máma tam pro nás vařila na lihovém vařiči a celníci z nás měli strašnou radost, protože jsme se jim válely v úřadě. V Broumově jsme pak už zůstaly. Coby repatrianty nás tu hezky přivítali a přidělili nám byt. Táta, který byl v té době až v rumunské Bukovině, za námi přijel později.
Dětství v Broumově bylo nádherné. Lítala jsem v Alejce a po městě a brzo měla spoustu kamarádů. Do školy mě ale v šesti nevzali, protože má čeština dost vázla. Šla jsem až za rok, což mě strašně mrzelo a moc jsem záviděla těm, kteří okolo chodili s taškami. Maminka mně koupila Poupata, což byl tenkrát slabikář, a já si v něm pilně četla a ukazovala. Na půdě jsem našla staré noty a pouzdro od houslí, tak jsem s těma notama a pouzdrem aspoň chodila po náměstí, aby si lidi kolem mysleli, že jdu do houslí nebo z nich. To mě docela bavilo. Co se týče těch not, ty jsem si doma v kuchyni dala na stůl a přehrávala jsem z nich, jako že hraju na klavír. S kamarády jsme taky lítali po lese a sbírali tam borůvky a houby. Jednou jsem se jimi přiotrávila a musela jsem do nemocnice, kde mně pumpovali žaludek. Od té doby na houby nechodím.
Broumovské Kladivadlo byla raketa, jež z amatérských začátků v malém městě počátkem 60. let vystřelila k velkému ohlasu, k profesionalizaci i vystoupením v zahraničí. Jak jste se v téhle raketě cítila?
Kladivadlo opravdu byla raketa a já se v ní cítila dobře. Já jsem tam zpočátku nehrála, jen jsem tam chodila za partou mladých lidí. Měli jsme si o čem povídat a já tam třeba pomáhala šít opony a napovídala jsem. Jednou vypadla jedna z hereček a já, protože jsem texty znala, jsem za ni zaskočila. Od té doby mně ta role už zůstala. Postupně začaly přicházet úspěchy, vyhráli jsme i Jiráskův Hronov a pak přišla nabídka ze stavby mládeže Elektrárna Tušimice, že je tam hodně mladých lidí, kteří potřebují nějakou kulturu. Dvanáct ze souboru nás odjelo do Kadaně, kde jsme každý dostali svůj byt v novém paneláku. Já jsem do té doby panelák neviděla, tekla tam z kohoutků teplá voda a všechno bylo moderní a úžasné, aspoň mně to tenkrát tak připadalo. V Kadani jsme objevili Pepíka Dvořáka, který tam vystupoval se souborem Šídlo. Dalo dost práce přemluvit ho, aby se připojil k nám.
Pak přišla nabídka hrát profesionálně v Ústí nad Labem, kde měli v divadle operu a balet, ale chyběla jim činohra. Problém opět byl přemluvit Pepu, který jezdil v pivovaře a zrovna dostal nové auto, které nehodlal opustit. Místo klasické činohry jsme byli divadlo malých forem a někdy se taky stalo, že do velkého sálu, ve kterém jsme hráli, přišli dva diváci. Ústečtí si nás našli, až když jsme si vytvořili vlastní scénu. Hodně pak pro nás znamenal příchod Jiřího Císlera. Kladivadlo skončilo v roce 1971 trilogií ruského klasika Suchovo-Kobylina Paprsek, na kterou se přišli podívat soudruzi z krajského výboru KSČ. Museli jsme okamžitě opustit naše prostory, Pavel Fiala (zakladatel a hlavní autor souboru, bývalý manžel Uršuly Klukové – pozn. autora) pak nesměl v Ústí vůbec nic. Soubor se rozpadl a jediní dva herci, kteří zůstali, jsem byla já a Václav Helšus. Kladivadlo se muselo přestěhovat i přejmenovat – vzniklo Činoherní studio, které vedl výborný šéf Jaroslav Chundela a režíroval v něm věhlasný Evald Schorm. To už ale byla jiná kapitola.
Vy jste se brzy poté ocitla v Praze…
Pepík Dvořák s Jirkou Císlerem mě z Ústí přetáhli do Divadla Ateliér. Jenže než jsem tam přišla, oni už byli v Semaforu. V Ateliéru mě obsadili do hry Rinaldino, kde jsem poznala Jirku Krampola, což byl herecky osudový mužský mého života, a nejen herecky. Strašně jsme se skamarádili a Jirka se o mě vždycky staral.
Pak ale přišel Semafor, kde jste hrála ve skupinách J. Dvořáka, M. Šimka i J. Suchého.
Dvořák mně brzy pozval do Semaforu do hry Pavla Fialy Má hlava je včelín. To bylo nádherné představení, které režíroval Evald Schorm a hrála v něm mj. Věra Křesadlová, Jana Paulová nebo Martha Elefteriadu. Jednou nechal Pepa udělat fotky do foyer divadla a já na nich nebyla. Když jsem se ho zeptala proč, řekl, že mě tam nechtěli v kanceláři. Tak jsem šla do kanceláře, a tam mi řekli, že jim je to jedno, že mě na fotkách nechtěl Pepa. Šla jsem za Pepou a řekla mu, že když mu nejsem dobrá na fotky, tak s ním hrát nebudu. A jak jsem práskla dveřmi, šel kolem Miloslav Šimek a řekl: To jsem rád, že sem vás potkal. Nechtěla byste hrát u nás? Zrovna jsme napsali hru Dva pestré týdny v oblastním muzeu a nemáme do ní ženskou, protože já herečky nesnáším. Luděk Sobota mi ale říkal, že vás zná a že s vámi bych to vydržel. Máte čtrnáct dní na rozmyšlenou. Zrovna jsem mu řekla, že těch čtrnáct dní nepotřebuju, že to vím už teď. S Pepou jsme se samozřejmě usmířili a ten Včelín jsme hráli čtyřistatřicetkrát.
U Šimka jsem pak zůstala šestnáct let a byla to paráda. Semafor byl úžasný, byla tam parta, kamarádila jsem i s herečkami z ostatních souborů, třeba s Věrou Křesadlovou nebo Zuzkou Burianovou, a nesmím zapomenout ještě na jedno jméno a to byl režisér Ján Roháč.
Divadlu se profesionálně věnujete téměř šedesát let, většinou na menších autorských scénách. Jak se za tu dobu atmosféra v divadlech proměnila?
Všechno je rychlé. My jsme se po představení vždycky scházeli dole v klubu. Když nás vyhodili, tak jsme šli do ABC nebo do Činoheráku, tam nebyly ani stoly, seděli jsme na schodech a vydrželi jsme tam do čtyř do rána. Bavili jsme se přitom hlavně o věcech okolo divadla, co je dobré, co není dobré… Mezi herci bylo krásné přátelství a já jsem tím poznamenaná dodnes. Pak už to nebylo ono, každý pospíchal domů, protože věděl, že má ráno dabing, jede na nějaký zájezd, má televizi, už to nebyla parta.
Máte také vzpomínku na zajímavé setkání s diváky?
V Broumově chodím okolo zahrádky Hotelu Praha, kde každé léto sedávají dva starší Němci. Vždycky mně pozdravili, já jim odpověděla a šla dál. Už to tak šlo asi čtvrtý rok, když jsem se s nimi dala do řeči a paní se mně zeptala: Ještě hrajete? My se díváme jenom na českou televizi a známe vás ze seriálů a pohádek. To bylo hezké setkání.
Jste autorkou knížky Kudy chodím, tudy jím (vyšla v roce 2000), která vedle vašich vzpomínek přinesla i kuchařské recepty. Nepřemýšlíte o další?
Nejen, že přemýšlím, další knížka brzy vyjde. Napsala jsem ji s moderátorem Patrikem Rozehnalem a jsou v ní vzpomínky na mou uměleckou dráhu a na zajímavé lidi, s kterými jsem se dostala do styku, a samozřejmě spousta fotek. Bude se jmenovat Klukoviny. Myslím, že ji ocení zejména posluchači rozhlasového pořadu Humoriáda, s nímž budeme v létě jezdit i naživo.
K vaší osobnosti patří i zájem o obory, jež přesahují oblast rozumového poznání. Užila jste jejich znalosti v běžném životě?
Asi rok jsem vykládala karty v jednom salonu. Pak už to nešlo skloubit s divadlem a televizí, protože karty potřebují čistou hlavu. Není ale důležité, jestli se tím člověk živí. „Nadrozumové“ věci mně pomáhají pořád. Pomáhá mi jóga, kterou jsem dělala třináct let se vším, co k ní patří, a to nejsou jen cviky. Esoteriku samozřejmě čtu pořád. A hlavně vůbec miluju knížky.
Mám za to, že právě knížky, a všechno okolo nich, jsou můj osud, stejně tak jako je můj osud divadlo. Ale ty knížky jsou snad ještě důležitější. Nebýt jich a nebýt Pavla Fialy, nejsem to, co jsem. Právě z knih a od Pavla Fialy jsem pochopila herecké základy a pak už jsem se snažila sama.
Jan Meier
11
3
Tipy na víkend
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
