Tu J.K.Tyl skromně označil jako „čtvero obrazů dle života pražského“; nikdo tehdy netušil, že se kratičký lyrický text „Kde domov můj,“ zvelebený Škroupovou podmanivou melodií, promění v píseň národa, a v roce 1918 se jí dostane nejvyšší pocty, via facti uznání za národní hymnu.

V čem spočívá vitalita znárodnělé Tylovy a Škroupovy písně, které je v letošním čase Vánoc 2009 sto sedmdesát pět let?

Historie písně „Kde domov můj“ a její vzestup až k proměně v národní hymnu potvrzuje, že národ a jeho lid ji vždy chápal osobitě. Vrátím se na chvíli do doby vzniku Tylových veršů. Badatelé vyslovují myšlenku, že to bylo v kasárnách na bývalém pražském Josefském náměstí, dnes náměstí Republiky nedaleko Obecního domu. Je tu i pamětní deska. Musíme ovšem vzít v úvahu, že česká národní hymna ve své básnické podobě má svůj původ především v Tylově rodném kraji blízko Kutné Hory.

„Znáte Roztěž?“ Touto otázkou nás Tyl uvádí do arabesky „Pomněnky z Roztěže“ a pokračuje: „Je to líbezné, lesnatými pahorky obklopené, ouhlednou kapličkou ozdobené poněkud lučnaté oudolíčko,“ pak hovoří o palouku, lučinách, o skalinách s lesní pustinou. Můžeme tedy srovnávat: bory šumí po skalinách… Zahrada vedle zahrady, v sadě skví se jara květ. Shodné obrazy, shodné prožitky. Obrozenecké vlastenectví, pojetí národa a jeho lidu spojuje se s konkrétním obrazem krajiny v osobité umělecké dílo. Když to stručně vyjádříme slovy, tedy dětství - domov - lid - národ. Kolikrát už bylo napsáno, že každý Čech může ve verších J.K.Tyla najít výjev ze svého domova, svého rodiště.

Nápadná idyličnost písně přichází rovněž od tvůrce hudby Františka Škroupa. Na poli českého hudebního života se živil především jako divadelní kapelník; teprve volné chvíle po celodenním zaměstnání, u jiných určené k odpočinku, mohl věnovat nejvlastnějšímu povolání, tvůrčí skladatelské práci. V takovém podivném sociálním pozadí, kdy ještě musel obsluhovat svou mladou choť v těžké nemoci, nepřestal tvořit citové hodnoty. Vzepjal své tvořivé síly a „city tak šlechetné, radostné,“ vepsal Škroup do stran partitury Fidlovačky, kterou dokončil týden před premiérou 14. prosince 1834, a uspořádal všechna písňová i taneční čísla tak, aby byla v dokonalé jednotě s Tylem.

Zmíním ještě průběh a náladu památného nedělního odpoledne ve Stavovském divadle před stopětasedmdesáti lety. Na divadelní ceduli premiéry Fidlovačky, jak ji mám před sebou otištěnou podle originálu, jsou zajímavá jména a přidělené role. Tak třeba komickou úlohu Ondřeje převzal známý tylovský herec J. V. Grabinger, postavu Hvězdoleského si zahrál sám J.K.Tyl (na ceduli je uveden pod jménem „pan Krušný“) a zpanštělou paní máselnici Mastílkovou představovala M. Forchheimová, pozdější Tylova choť. Poněvadž ve Fidlovačce je velmi mnoho účinkujících, většinou ochotnické síly, na výslovné přání Františka Škroupa byl pro pěvecky menší, ale důležitou roli získán člen opery, basista Karel Strakatý.

Nechme promluvit přímého svědka: „Pěvec, prvý basista Karel Strakatý v úloze slepého žebravého houslisty Mareše, v dlouhém kabátě, veden jsa malým děvčátkem, zapěl 'Kde domov můj' velmi vřele, dojemně, s pohnutím. Když píseň započala, nastalo v divadle hrobové ticho. Všecko tajilo dech. A když umlkl, ticho potrvalo ještě několik okamžiků. Pak nastaly nekonečné projevy radosti. Obecenstvo bylo v nadšení, jež propuklo v bouři v českém divadle neslýchanou. Pěvec volán s básníkem Tylem i skladatelem Škroupem.“

O tom, jak promlouvala tato líbezná píseň k českému lidu třeba v době první světové války, svědčí shromáždění v Obecním domě v květnu roku 1917, kde ji zpívali čeští spisovatelé, když vydávali svůj Manifest, nebo po dlouhých letech slavnostně obnovená premiéra Fidlovačky 9. června 1917 ve Vinohradském divadle. Tehdy avant la lettre, ještě před oficiálním vydáním tiskem, stala se už Tylova a Škroupova píseň národní hymnou. A to nehovořím o jejím symbolu českého společenství, kde se svými kořeny stýká s nejskvělejší ideou českého národa. Stále z té písně zní hlas společné víry, očistné i demonstrující tóny, projev sebevědomí a nové naděje.

Tyl i Škroup, kdysi trpící, ale šťastní tvůrci líbezné písně „Kde domov můj“, dotkli se hranic věčnosti. Zdeněk Vokurka, hudební publicista