Když v roce 1984 odešel na vojnu od Poutníků banjista, Malina dostal nabídku k záskoku. A už tam zůstal. Od té doby se datuje i jeho spolupráce s Robertem Křesťanem. Od roku 2001 má i vlastní kapelu. Jmenuje se Malinaband a funguje zejména jako studiová. Svá alba s ní natočil například Wabi Daňek, a nebo Pavel Bobek.

Asi málokdo ví, že jste se podílel na projektu „Lucie v Opeře“, deskách Lenky Dusilové, skupiny Kabát a nebo MIG 21. Jaký je váš podíl na těchto projektech?
Jsem hned po Ivanu Mládkovi nejslavnější banjista u nás … (smích). Asi díky spolupráci s Robertem Křesťanem. A tak proto někdo občas zavolá, abych něco nahrál. Tak vznikla i spolupráce se skupinou Lucie, kdy zavolal David Koller, že budou točit živé cd a že chtějí mě a mého kolegu Luboše Novotného, jako sólisty. Hodně jsme zkoušeli a pak jsem hrál na jejich dvou živých koncertech. Ten pražský vyšel na DVD „Lucie v Opeře“. Jinde figuruji spíš jen jako studiový hráč. Zavolají, přijedu, zahraju na banjo a odjedu.

Kde použila třeba skupina Kabát banjo? To by mně docela zajímalo?
Točili písničku Irské hody a potřebovali něco, co by evokovalo irskou kapelu. Vymyslel jsem melodii na takový irský džig a vše pak nahrál. Píšťaly, tarogáto a banjo.

A u Lenky Dusilové?
Ta chtěla nahrát tarogáto a irskou píšťalu. S Lenkou se kamarádíme už léta, naše kapely se totiž často prolínají. Odešel od nás Štěpán Smetáček a začal hrát s ní. Pak taky Martin Ledvina. V současné době s námi hraje její bubeník David Landštof. Jsme tedy v kontaktu stále. Asi od roku 2000.

Mě to tedy nepřipadá jako kamarádství. Není to náhodou tak, že vám Lenka Dusilová přetahuje muzikanty?
Ne to ne. Fakt se kamarádíme … (smích).

Možná málokdo ví, že jste od roku 1994 natočil čtyři sólová alba a jedno i spolu s Martinem Fridrichem. Jak je možné, že po pěti albech skoro nikdo neví, že Luboš Malina je hodně plodný sólový autor a interpret? Nemáte ambici dělat sólovou kariéru?
Kdepak. Já jsem „druhým hráčem“ od přírody. Neumím zpívat, neuměl bych napsat ani písničku. Klasickou a se slovy… U mě je to tak, že hudba přichází jen někdy. Neumím sednout a psát. Každé sólové album, je tedy vyústěním doby, za kterou se mi nashromáždí nějaká muzika, hlavně taková, kterou nelze uplatnit v Druhé trávě. Unikám totiž do jiných žánrů: word music, irské nebo balkánské muziky. A to kolegy moc nebere.

O vás se dá říct, že jste to, čemu se říká multiinstrumentalista. Projevoval se váš zájem o hudbu už v dětství?
Už od malička. Na základní škole jsem otravoval spolužáky s country a je to tenkrát ani trochu nezajímalo … (smích). Už tehdy jsem se rozhodoval, co dál. Váhal jsem mezi malováním a hudbou. Nakonec zvítězila muzika a já se přihlásil na vojenskou hudební školu. Tehdy jsem chtěl moc hrát a někam to dotáhnout. Dlouho jsem si myslel, že to bude s klarinetem. Ale vedle klasické muziky jsem zkoušel i banjo. Byl jsem totiž odkojencem Zelenáčů a nakonec i díky setkání s Robertem Křesťanem zvítězila country.

Vy jste rodák z Náchoda. Znamená to, že jste už tam, chodil do nějakého hudebního kroužku?
Do houslí, a to už od svých osmi nebo devíti let. Vedle toho jsem hrál na kytaru. Později jsem začal vystupovat i s náchodskou kapelou Kliďánko. To mi bylo asi čtrnáct. S nimi jsem hrál na housle, ale měli tam i pětistrunné banjo, které mě absolutně fascinovalo. Proto jsem se na něj hned začal učit.

Kdo byl vašim učitelem v dětství?
Pan Viktor Špráchal. K němu jsem chodil do houslí. Ten mne tenkrát vlastně vytáhl z bryndy. Bylo mi asi dvanáct let, když můj učitel Šmíd zemřel a já přestal chodit do hudebky. Tehdy se ale rozhodovalo o mé budoucnosti a pan Špráchal se mě ujal a připravil mě na zkoušky. Do již zmíněné vojenské školy.

Viděl jste pak ještě někdy svého učitele?
Může to být tak tři, čtyři roky, kdy jsme se potkali. On ale nebyl jen učitelem houslí. Byl a stále ještě je velký romantik. Učil nás i lasovat a střílet lukem. Nad pekelským údolím měl totiž srub Montana, kam jsme chodívali. Byla to nádhera a dodnes na to vzpomínám.

Jak je to dnes s vašimi kořeny v Náchodě. Žije tam ještě někdo z příbuzných nebo z rodiny?
Stále tam bydlí moje máma, otčím a druhá žena mého otce. A taky sestra Michala a bratr Pepa, který se vrací do Bražce každý víkend.

Vy tam jezdíte taky?
Jezdím, a to čím dál raději. Cítím se být Náchoďákem. A to přesto, že jsem už od svých patnácti let pryč. Mám tam stále své kořeny a okamžitě bych se tam přestěhoval.

Kdy jste tam byl naposledy?
Asi před dvěma měsíci. Chodil jsem zámeckým parkem, byl jsem na vojenském hřbitově. Putoval jsem po stopách náchodského malíře Emila Tylše i Karla Beneše. Díval jsem se, odkud asi malovali ty svoje obrazy. Taky jsem byl s bratrancem Luďou Raisem v „Tunelu“ na pivu… (usmívá se). Jo, jsem stále Náchoďák. Na svoje kořeny jsem nezapomněl.

Chystáte se do Náchoda na Silvestra nebo na Vánoce?
Jezdívám tam pravidelně. Každého pětadvacátého a zůstávám až do dvacátého sedmého prosince.

Bude to tak i letos?
Bude. Pokud se samozřejmě něco nečekaného nestane. Tu tradici jsme v rodině založili už asi před pětadvaceti lety a já jsem asi jediný, kdo ani jeden rok nevynechal…

(Jiří Máslo)