O jakou roli se jedná a jak ji vnímáš?
Je to báječná role Giacoma, kterému je 18 let, takže vesměs něco jako jsem já. Prožívá ještě pubertu, odjel z Milána, kde to miloval, měl kamarády a přijíždí do brutální - boudy - pro psa. Ale ukrývá se pro něj půvabná slečna, se kterou má velkou „lásku pásku.“ Režisérka Magda Pivoňková dokázala vyplodit krásnou věc a podle prvních ohlasů se hra nesmírně líbí.

Jaké byly zkoušky? Zkoušeli jste v divadle?
Zkoušení bylo náročné, ale milé. V divadle Inspirace či ve zkušebnách jsme nacvičovali komedii. O to víc to bylo peprnější. Do školy mi to nezasahovalo, obětoval jsem víkendy a většinu večerů, aby vše bylo nazkoušeno do termínu. Spoluproducentka Zuzana Kožinová, nám vycházela vstříc a všem to klaplo. Rozhodně sejít se v takovém skvělém hereckém obsazení, jako je např. Mojmír Maděrič, David Suchařípa, Míša Dolinová či Šárka Ullrichová – kolegové, kteří se nedívají na to, kolik mi je, co jsem doposud dokázal ve své kariéře. Ba naopak, berou mě jako sobě rovného.

Máš ve hře situaci, kde jsi nervózní?
Nervózní ne, ale udělat na jevišti velkou líbací scénu je docela vtipné. My si to s partnerkou užíváme. Kdo by ne, že?

Představení je navíc protkáno pěknou hudbou, zpěvy i tanci. Jakub mimo to i prozradil, že hru můžete shlédnout v pražském Divadle U Hasičů 20. 2., kdy je oficiální premiéra, při které Jakub nebude chybět. Hned druhý den (21. 2.) bude Jakub ve hře alternovat.

Další termíny divadla můžete najít na webových stránkách www.divadlostarbag.cz.

Na prknech, která znamenají svět, Jakub nestojí rozhodně poprvé.

V pražském Divadle Metro odehrál již 173. reprízu situační komedie „Tanec mezi vejci,“ která úsměvnou formou vypráví o našich drobných trampotách či hektických stavech, do kterých nás vhání zběsilé tempo dnešní doby.

Jak ses k té roli dostal, kdo ti ji nabídl?
K této roli jsem přišel hektickým způsobem. Když jsem měl schůzku s manažerkou Dášou Štěpánkovou v divadle Metro, akorát režisér řešil nové obsazení do hry. Gustav Skála se mě hned zeptal, jestli bych chtěl hrát divadlo, po představení mě poslal na jeviště, řekl pár slov a než jsem to rozdýchal, už mě přinesl text a šel mě seznámit s ředitelem divadla Michalem Urbanem.

Hra má velké úspěchy. Jací jsou herci Ivan Vyskočil, Zdena Herfortová či Anife? Myslíš si, že je to založeno na zvučných jménech?
„To musím potvrdit, hra je jedna z nejoblíbenějších již několik let. Diváci chodí pořád, dokonce jsou jedinci, kteří tu hru viděli i pětkrát. Chtějí se pobavit, není to žádný výmysl a humor v dnešní době musí být. Člověk musí přijít na jiné myšlenky. Herci jsou báječní, Ivanovi hraji syna, který je trochu rozmazlený a dívá se na situaci s nadhledem a spíš se tím baví. S Anife Vyskočilovou děláme šaškárny, diváci to chtějí a musím říci, že mne vždy překvapí. Paní Herfortová je pro mne velkou autoritou, které si nesmírně vážím a jsem rád, že jsem se mohl setkat s takovou osobou. Nejen že je výborná herečka, ale taky upřímný člověk, který poradí. Respekt!

Přestože Jakub zatím studuje 3. ročník Pražské státní konzervatoře a na svém kontě má již celou řadu úspěchů. Moderuje rozhlasové pořady, nahrává televizní i rádiové reklamy a vidět jsme ho mohli také v televizních rolích. Velký sen se Jakubovi splnil, když ve filmu režiséra Tomáše Bařiny „Daleko do Nashvillu“ ztvárnil hlavní roli slušňáka Ondry. Další velký sen si splnil také v rádiu Relax, ve kterém začínal bez velkých příprav, tedy naostro.
V současné době Jakub natočil novou řadu seriálu TV Nova Ordinace v růžové zahradě, kde si vyzkoušel roli Patrika Slanečka.

Jakube, povíš čtenářům něco o své roli v seriálu TV Nova Ordinace v růžové zahradě 2?
„Jedná se o epizodní roli v dílu, který televize odvysílala právě včera a který je možno si přehrát na internetu. Otázkou zůstává, zda-li se role dále rozepíše či nikoli. Teď se Ordinace bude měnit až v základech… Moc však prozrazovat nesmím, hodný ale určitě nebudu (smích)…“

V loňském roce jsi spolu s Míšou Doubravovou usedl do poroty Studentského smíchu. Co tě vedlo k tomu, že jsi nabídku porotce přijal?
„Členství v porotě mi nabídla ředitelka festivalu Novoměstský hrnec smíchu - Ilona Daňková. Byla to po mě čest, výzva a tedy i další zkušenost. Velký dík patří paní Brendlové a Daňkové, že měly výdrž a zvládly vše skvěle. Pevně věřím tomu, že se v příštích ročnících shledáme znovu. Diváci se mohou těšit na nové filmové kousky, které se chystají na filmová plátna.

V rámci festivalu byl Jakub mj. i hostem náchodského rádia, kde s Vlastou Sukem vedl rozhovor o zákulisí Hrnce smíchu, což je neklamnou známkou toho, že Jakubova herecká kariéra nabírá na obrátkách. „Nebyl jsem v tom sám,“ sděluje Jakub. Na jeho cestě k úspěchu mu pomáhalo mnoho lidí. Některým z nich Jakub dokonce věnoval pár řádek na svých webových stránkách.

Na každý pád je Jakub za své úspěchy vděčen nejen těm, kteří ho připravovali k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Dobrý základ do života získal zejména od svých rodičů a učitelek ze základní školy v Novém Hrádku, kterou coby jako malý kluk ještě před pár lety navštěvoval.

Vzpomínáš si na nějaký okamžik ze školy, který měl vliv na tvoji budoucí profesi?
Vzpomínám na to s úsměvem a vždy mám dobrou náladu, když si vybavím krásné chvilky ze základní školy. S postupem času, když se na věc dívám o pár let starší, musím říci, že to byla krásná léta. Bez starostí. Nepatřil jsem mezi žáky, kteří vzorně seděli v lavici. Byl jsem živel a neměli to s námi jednoduché. Dodnes nezapomenu, když jsem jedné paní učitelce řekl přímo do očí svůj názor, co si o ní myslím. Ve druhé třídě jsem vyfasoval ředitelskou důtku,“ poodkryl jedno ze svých tajemství Jakub.

Vidím, že jsi byl pořádný rošťák. Spolužáci byli stejní?
Někteří byli ještě horší – smích.Ve věku základky se ještě nevědělo, jakým směrem se kdo dá. S některými jsem doteď ve spojení, ale někteří přímo zmizeli, což mě mrzí. U některých vidím osobní propad, zklamání, ale jsou tací, kteří jsou hrdí sami na sebe, kam to dotáhli. A já vím, že to štěstí je krásné. O to víc jsem rád, že mám mezi sebou pár jedinců, u kterých vím, že jejich upřímnost vůči mě je naprosto pravdivá. Toho si vážím nesmírně. To samé u svých bývalých učitelek. Vztahy jsem měl hezké snad se všemi. Ale je pravda, že některé jsou a budou v srdíčku pořád. Blanku Svatoňovou jsem měl na prvním stupni jako třídní 3roky. Nezapomenutelné školní výlety. A když jsme přešli na druhý stupeň, stejně každou přestávku jsem byl u ní. Věra Voltrová nás držela na uzdě od šestky do devítky. Puberta s námi začala házet a chudák Věrka leckdy nevěděla, jak na nás. Ale tím, že není až tak věkové daleko od nás nám ledasco tolerovala a pomohla, když se cokoliv dělo. A nesmím zapomenout na Janču Soukupovou. Pěvecké soutěže, hudebku a pořádný kulturní rozhled. To měla Jana vždycky. Nejen, že nás pojí kamarádský vztah, ale byla mi velkou oporou, když mi nedopadlo přijetí na konzervatoř. Je zvláštní, ale je to báječný pocit, když máš kolem sebe přátelé i věkově starší, ale máš si s nimi vždy co říct, pomoci jim. To je to krásné a vzácné,“ vzpomíná dále na své bývalé učitelky ze základní školy.

A jak na Jakuba vzpomínají právě jeho bývalé učitelky? „…Na prvním stupni jsme se s Jakubem účastnili pěveckých soutěž, ve kterých se vždy umístil na předních místech. Na druhém stupni v hodinách hudební výchovy byl Jakub také aktivní, hrál spoustu svých skladeb a své spolužáky často doprovázel hrou na klavír… S Jakubem jsem i dnes ve spojení. Jsem velice ráda, když se žák „vrací“ ke svým učitelům, mnoho žáků se po dokončení školy neozve,“ sdělila nám paní Mgr.Jana Soukupová „Jakubovo herecké nadání se projevilo poprvé na akademii, kterou pořádáme na závěr školního roku. Vzpomínám si na jeho první roli, kde upoutal pozornost jako „ředitel školy“, kterého zahrál opravdu věrohodně… Vždy patřil mezi baviče třídy,“ vzpomíná Mgr.Blanka Svatoňová.

Jakubův dosavadní život se točí kolem školy, divadla, filmu, reklamy, rozhlasu, kulišáren s kamarády a kolem rodiny.Všechny aktivity se pohybují v časové hyperspirále.

Dá se to, Jakube, všechno vůbec zvládnout?
Pravda, je to našlapané, den by měl mít alespoň tak 30 hodin, aby člověk stihl vše, co by chtěl. Prvně jsem zažil, že jsem musel být přes dva měsíce v Praze v kuse. Nemohl jsem přijet domů, jelikož to byla pořád škola a zkoušení v divadle plus natáčení. Dokonce mi mamka s taťkou nařizovali spánek. Ještě že žijeme v době mobilních telefonů a jsme takřka ve spojení neustále.

Takový výkon musí zákonitě vyvolat potřebu odpočinku. Máš čas také na odpočinek ? Jaká forma je ti nejbližší ?
(široký úsměv) „Miluji pozdní západy slunce, na kopci vydržím sedět i celé hodiny a rozhlížet se po krajině – po okolí svého rodného a milované domova. Mám tu místo pro mě posvátné. Nikde jinde jsem ho zatím nenašel. O to víc jsem radši, protože vím, že tady jsem doma. Zde pěkně vyventiluji přebytečnou páru, ale jako bonus občas chytnu klíšťáka. To, co je už za námi a to, co je před námi, jsou maličkosti ve srovnání s tím, co je uvnitř nás,“ se vší vážností Jakub cituje slova Ralpha Walda Emersona, která má jako své motto umístěny v záhlaví svých webových stránek a rozpačitě dodává, že „… člověk se hledá, člověk se nachází a dokonce i ztrácí. Jeden úspěch je sražen neúspěchem někoho jiného. Závist je na denním pořádku, slzy skryté v nás a úsměv, který se rozdává, je k nezaplacení. Stav krize, nedorozumění, zklamání v přátelích, to vše obnáší lidský život. Kdo to dokáže v klidu vnímat? …Ano, je to myšleno naprosto vážně, protože vše, co se píše a ventiluje kolem nás, není jen super. Proto vím, kde zázemí mám a kde ho hledat,“ filozoficky uzavírá rozhovor Jakub.

Bez nadsázky lze říci, že Jakub je prototypem ideálu mladého člověka dnešní doby, který sleduje dění kolem sebe, dokáže si utvořit svůj vlastní názor, je velmi akční a přitom oplývá neobyčejnou skromností. O Jakubovi v brzké době ještě uslyšíme.

(Jiří Polák)