Ondřej Havelka překvapil již při příchodu, když s částí svého bandu všechny návštěvníky v předsálí přívítal svižným dixielandem. Po třech hudebních kouscích musel všechny diváky vyzvat, aby zaujaly svá místa v sále. Nástup na scénu byl také odlišný – hudebníci přicházeli hledištěm na jeviště aniž by odložili svoje instrumenty. Zasloužený potlesk Havelka umlčel vtipem: „Předčasné, ještě jsme nic nepředvedli.“

Poté strhujícím způsobem provedl užaslé diváky začátky jazzu od primitivního blues, přes černošské tradicionaly, brassbandy, přiblížil vznik regtimů či boogie-woogie. Vše podtrhovala virtuózní hudba čtrnáctičlenného orchestru, použití autentických hudebních nástrojů, dobové kostýmy, napomádované účesy i samotný kultivovaný a decentní projev Ondřeje Havelky.

Celý orchestr se neustále přeskupoval, muzikanti se mikrofonu střídali a za potlesk vždy poděkovali uctivou úklonou hlavy. Jejich jazzový výraz byl umocněn smyslem pro show, nadhledem a humorem. Když například měla zaznít skladba Jaroslava Ježka Bugatti step pro sólový klavír a orchestr, pianista Miroslav Lacko chtěl zmizet. Teprve rázný povel: „Na místo!“ jej přiměl vrátit se ke klavíru. „Já nevím, proč se pan Lacko této skladby tak bojí, vždyť ji už hrál a několikrát i do konce,“ komentoval jeho útěk Havelka. Poté ještě s houslistou upřesnil, že Ježek opravdu není ono pichlavé zvířátko na zahrádce a nemá blechy. Samozřejmě, že výkon Miroslava Lacka byl excelentní a bezchybný.

Mezi instrumentálními sólisty orchestru se také zaskvěl hostující slovenský trumpetista a křídlovkář Juraj Bartoš, velmi vyhledávaný hudebník v evropském měřítku a první trumpetista Salzburgského big-bandu Druhá polovina večera patřila počátkům jazzu u nás a vrcholné éře swingu.

Kdo by čekal unylý večer plný uhlazených pánů, byl by zklamán. Koncert měl naopak šmrnc, švih a vtip, což ostatně dokazoval bouřlivý potlesk a ovace zaplněného hlediště, které umělce na konci pořadu několikrát vrátily na pódium.