Nejprve jsem chtěl svým esejem vyzdvihnout nadmíru záslužný skutek - záchranu kvalitní architektury. Pokládám se za teoretika architektury, a tím byl můj úkol určen: Seznámil jsem se s dostupnými prameny, sešel s několika zainteresovanými včetně architekta a v den slavnostního otevření jsem si nové prostory důkladně prohlédl. Zbývalo jediné: Navštívit poslední osobu, bývalého starostu a současného místostarostu Police nad Metují, pana Zdeňka Kadidla… - a dát se do práce.

Jiný pohled

Od jisté chvíle jsem začal pochybovat, bude-li seznamování s objektem a jeho rekonstrukcí skutečně tím pravým, co bych chtěl popsat; média o slávě a o všem s tím spojeným informovala již v dostatečné míře. Ostatně - Pellyho domy jsou otevřené a každý si může udělat vlastní obraz sám. Dotázaní studenti i dospělí jednoznačně potvrdili: Zrekonstruování a zprovoznění komplexu je chvályhodné a vnitřní prostory jsou „moc pěkné“. Usoudil jsem, že důležité bylo sděleno – tedy, ze strany věcí „viditelných“…


Právě tato vsuvka nasměrovala moji pozornost jinam; jak pravil Exupéry ve svém Malém princi: Vše, co je v životě důležité, je neviditelné. Jako bych tušil… a snad proto jsem si otázky pro pana Kadidla připravil nadmíru pečlivě… Mohl jsem tak vyslechnout příběh, kterému by jistě blahořečil i sám titán Leon Battista Alberti – velký humanista 15. století, právník, vynikající architekt a teoretik, jenž architektuře zajistil místo mezi intelektuálními disciplínami. Byl to on, kdo jako první začal systematicky studovat a v renesanci užívat pravé antické tvarosloví.


Rozhodl jsem se, že namísto tradičního „historického“ popisného přístupu užiju „jiný pohled“ - chci načrtnout příběh, jehož obsahem bude právě to neviditelné, čili podstatné. Totiž: Předání stavby – ne jenom viditelné, ale přímo zářící svým zlatavým kabátem – by v žádném případě nenastalo bez potřebného přístupu - aktivity, který je v takové věci zásadním, a tudíž podstatným. Jak praví moudrost: Když „se chce“, jde všechno…

Na počátku slovo

Od 90. let začaly polické spolky přesouvat své aktivity do okolních vesnic, protože ve městě nebyly vhodné prostory; chyběl hlavně víceúčelový společenský sál pro různé zábavy a plesy. To se radnici samozřejmě nelíbilo a vedení města začalo hledat východiska z neutěšené situace. Oprášen byl dokonce starý projekt přístavby sálu k divadlu, ale… řekněme urbanistické cítění nedalo této alternativě ožít. Nabízela se i možnost zakoupení budovy „Pošty“ – známé místní restaurace. Jenže: V dohlednu bude vybudován silniční obchvat.. a následné „vylidnění“ centra je stejným krokem k odkulturnění města jako je odsun spolků. A to by byl vážný zásah do místních kulturních tradic… Nabízené alternativy nebyly tím nejlepším řešením. Obě lokace se nacházejí mimo centrum, které zde plní funkci „návsi“ – a z toho důvodu byly snahy radnice opačné, to jest dostat kulturní stánek do centra.
Další negativa byla následující: Blízkost hřbitova (tj. klidové zóny) a skutečnost, že samotná stavba místního divadla je de facto památkou, poněvadž je vystavěno funkcionalisticky a zásah do jeho hmoty by asi neprospěl.


Mezitím proběhla restituce Pellyho domů… Je na ně vidět z oken protější radnice… Samotná poloha objektu přímo na náměstí je nenahraditelným bonusem: Místo je prvořadá podmínka – stavba, oproti tomu, může vzniknout kdekoliv. Myšlenka „Pelláků“ byla přitažlivá a radnice si lámala hlavu nad tím, jestli je možné do komplexu vpasovat společenský sál…
Zlomová událost
Jednoho dne, cestou ze společného výletu na Ostaš, líčil pan starosta sousedům chalupářům svůj problém; netušil přitom, že jedna z přítomných je architekt… To se dozvěděl záhy: „Paní architektka mně slíbila, že se druhý den staví a podívá se, jestli by šel sál do Pellyho domů nakreslit.“
Slovo dalo slovo a v neděli se pan starosta s architektkou sešel. Událost lze vnímat jako zlomovou - myšlenka na společenské centrum v Pellyho domech začala pomalu nabývat konkrétní podobu.
Nejedna překážka a změna čekala stavitele, než mohl uspořádat vskutku velkolepou parádu na oslavu zdárného konce - předání „nového“ stánku občanům.
Úloha stavitele byla splněna. V tomto případě rád užívám renesančního významu pojmu, kdy stavebník, stavitel i „architekt“ byl jedním.
Pro úplnost dodám, že veškerá zadání Polických splňovaly projekty (a návrhy) paní architekty André Benešové z Hradce Králové – právě té paní, která jezdí občas do Pěkova… I ona je, tak jako polická samospráva, významným spolutvůrcem záviděníhodného činu…


Neužil jsem slova „nejvýznamnějším“, poněvadž stejné zásluhy patří všem zúčastněným; čas dá zapomenout obtížím a nesvárům, které provázejí každý velký skutek…
Jak praví moudrost: Kdo nic nedělá - nic nezkazí.
Běžnou praxí bývá, že charakter věci vykreslíme pomocí srovnání se vzorem, anebo kontrastem; kvalitu bílé pochopíme nejlépe vedle černé… Osnova polického příběhu vede Albertiho cestou…: „Kdo by si nepřipisoval ke cti to, co postavil?“ Vzorem - a to oboustranným - jsou i další citace novověkého velikána. Zdárná kolaudace vymezila mé mantinely a jak se bude odvíjet další historie „Pelláků“, to už je otázkou jiného, dosud nenapsaného scénáře…
Případ spojený s veřejným blahem se od loňské zimy odvíjí i v nedalekém Broumově. I zde platí to samé co za „Pasama“: „Jak mnoho radosti však dělá a jak hluboko je usazen zájem o stavitelství a poměr k němu v lidské duši, lze poznati jak odjinud, tak i z toho, že nenajdeš nikoho, jsou-li mu jen dány možnosti, kdo by se cele nesnažil o provedení nějaké stavby.“

Ono neviditelné

Slova vzoru spojují stavitelské snažení obou měst. Co činí z obou příběhů opak, je právě ono „neviditelné“.


A proto se mohlo stát, že místní radnice zajásala, když se naskytla možnost zbavit se odpovědnosti za veřejný prostor nás všech (Poličtí komplex museli zakoupit…): Developer projevil zájem o obrovský pozemek v samém historickém jádru, vedle městského parku, při vstupu do nádherné klášterní zahrady a přímo před národní kulturní památkou kláštera. Jinými slovy - developer projevil zájem o neprodejné místo. Radnice doporučila prodat…
Většinu prostranství zabírá chátrající komplex bývalého pivovaru… ale konstrukce, která je vetknuta do svahu terénu, je přitom v dobrém stavu a nabízí široké užití občanské vybavenosti.


A kdyby se strhla nadzemní, překážející a nepoužitelná část, bylo by centrum města přímo propojené s parkem… a opět by se odkryl výhled na klášter - památku, proslavující město nejvíce; o dalších urbanistických výhodách a krásách nemluvě…
„A postavíš-li zeď nebo nějak opravdu vkusný portikus, dáš-li dobře vyzdobiti veřeje, sloupy a střechy, pochvalují dobří mužové navzájem sebe i tebe a vyslovují si blahopřání, a to hlavně proto, že jsou názoru, že jsi tímto plodem bohatství zvýšil v největší míře výzdobnost a důstojnost svou, rodiny, potomstva i svého města.“


Tak člověk přemýšlel v dobách, kdy chtěl žít v krásném prostředí…


V Broumově se chce také, ale co se chtělo doposud, nemohu charakterizovat pojmem „culture“ - zušlechťování.


Tomu neodpovídá radnicí doporučená alternativa novostavby krytého bazénu na „zelené louce“ a nákladnými změnami přestavěný nevhodný činžovní dům na kulturně - společenské centrum.


Za jednoznačně a dlouhodobě vhodné vnímám umístit obojí (a ještě další) právě do klínu mezi parkem a jádrem města. Právě tam, kde chtěla mít radnice supermarket…


Co je naopak spojnicí obou příběhů? Co mi dalo srovnat kroky obou měst? Jsou to dva shodné základní charakteristické rysy, které bych stručně shrnul prostřednictvím platných pravd: Prvořadou je myšlenka a z ní vyplývající přístup; to obsahuje i název eseje. Kdo chce, hledá způsoby - kdo nechce, hledá důvody - to je druhý shodný společný rys.