"V Žitovi hraju pekelníka největšího! Při natáčení jsem stál na vysokém podstavci, po stranách bylo zábradlíčko, abych nespadl, a žhnoucí ohně. Kdyby se ten podstavec začal otáčet, připadal bych si jako vertikálně nabodnuté kuře nebo prase, které se právě rožní. Vedro bylo nesnesitelné. Při jedné z vrcholných scén pode mnou stála paní Bohdalová ještě s jinými hereckými kolegy, takže jsem jim to nechtěl kazit, aby se záběry nemusely opakovat, abych je zbytečně nenamáhal. No, byly to nervy,“ vypráví Bolek Polívka.

Váš lucifer budí spíš respekt než hrůzu, zdá se být moudrým. Přitom jsou pekelníci obecně považování za záporáky. Jednoho takového jste si zahrál i v Andělu Páně 2. Je mi jasné, že teď řeknete, že vy herci máte záporné role rádi…
To je pravda, my herci máme většinou rádi, když se můžeme škodolibě šklebit. 

Pokud by šlo jen o škleb, v pořádku, bavíme se spíš i charakteru. Proč jste vlastně nikdy nehrál hodného prince?
Ale já jsem ho hrál! Bylo to ještě s ochotníky v rodných Vizovicích. Šlo o pohádku Kráska a zvíře a kostýmy pro ni přivezli z profesionálního divadla ve Zlíně, takže to byla velká věc. Z ošklivého zvířete jsem se měl proměnit v krásného prince, ale když se tak stalo, vypadal jsem ještě hůř než předtím. I po odmaskování to zvíře do prince silně probleskovalo. Ke všemu jsem měl na sobě strašné bombarďáky, ze kterých mi lezly nohy větším tempem, než jsem si původně myslel. Uváděli jsme to představení pro děcka ve škole. Potom na mě, když mě potkala na ulici, ještě další dva nebo tři týdny pokřikovala: „Nazdar, netvore!“

Ale nijak vás to asi nepoznamenalo, pohádky máte rád.
Jasně, všichni máme rádi pohádky. Možná proto, že život sám zase až taková pohádka není. Taky jde o to, jak se na to člověk dívá, protože i pohádky jsou někdy hodně kruté. Jsou přípravou na život.

Nemají to v něm nakonec lucifeři snazší než lidumilové?
Moje dcerunka Anička mi jednou pověděla: „Někdy si myslím, že by ses měl ráno probudit v nějakém hradě a říct si – ježišmarja, co já tu vlastně dělám?“ Měla tím na mysli, že bych se tak třeba polepšil. Každý zlovolník má možnost se v pohádce polepšit. Ale ve skutečnosti si myslím, že si takový člověk ani neuvědomuje, co to znamená – polepšit se. Jsou mezi námi tací, co mají za to, že je něco beztrestné a nafurt, ale ono nic není nafurt. A ještě jsou sami se sebou spokojení. Nechtěl bych být v jejich kůži.

Nějaké boží mlýny?
Melou pomalu a často nadarmo.

Když jsme u „vyšších věcí“, mluveným slovem jste krásně propojil vánoční písničky z desky Ondřeje Rumla Zapomenutý příběh o Ježíškovi, Marii a Josefovi. Nechal jste se přemlouvat? 
Vůbec ne, Ondřeje jsem znal už z předchozího projektu s Davidem Rotterem, který složil krásné oratorium nazvané Já, Jób pro provedení se zlínskou filharmonií. Ztvárňoval jsem v něm mluvenou titulní roli Bohem zkoušeného muže, jak o něm pojednává starozákonní kniha Jób. Pro mě jsou to nezvyklé polohy či věci. Mám z nich největší hrůzu, protože při nich musím být jiný, bez ironie.

Jaký vztah k onomu zapomenutému příběhu vlastně máte? Co vy a Vánoce? 
Jednou jsem už na otázku, jak budu trávit Vánoce, odpovídal: „Jsem sirota a mám na krku šest dětí – tehdy jsem měl jen čtyři. Tak jaképak Vánoce? Toho nejstaršího, opuštěného tatínka, který sedí v chýši u lesa, za zády mu vyjí vlci, děti si hrají se svíčičkami… Do toho přijde hajný a řekne – Polívka, tys nám uřezal stromek! Odvede mě a děti zůstanou samy, jedno menší než druhé.“

Maminka je kde?
To právě nevím.

A safra, ale teď vážně – jak vnímáte nejhezčí svátky v roce?
Jsou hlavně pro děti a pro ty, kteří rádi rozdávají dárky. To je totiž ta pravá radost – ne dárky dostávat, ale dávat. Neříkám, že bych rád věci nedostával, to zase ano, ale mně jde o děti. O tu jejich roztomilou přetvářku, že do poslední chvíle věří na Ježíška. Přitom už zhruba vědí, jak to chodí, pár dní před ním objevily Mikuláše, čerta a anděla… Ale stejně s námi hrají tu hru a napíšou Ježíškovi dopis.