Zdena Vlastníková je lékařka. V muslimské Libyi na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století pracovala. Portréty, které tam vytvořila, lze považovat za výsledky arteterapie, již si - ve snaze zvládnout pobyt v zemi s pro ni neznámým jazykem, náboženstvím, s neznámou minulostí, neznámými tradicemi, zvyky, s odlišným způsobem života… - sama „naordinovala“.

Kreslila, portrétovala své pacienty – ztepilé mladé ženy s náušnicemi, urostlé muže s přímým pohledem a temným plnovousem, stařeny s vrásčitou, avšak přívětivou tváří, starce s bělovlasou a bělovousou, avšak hrdě vztyčenou hlavou. Postupně tak vytvořila soubor portrétů, který bychom mohli považovat i za jakousi sondu do typologické skladby libyjského etnika…, za „portrétní galerii“, za celek dokumentující typické rysy Libyjců příslušné komunity, v typickém, pro nás exotickém oděvu, s typickými oděvními doplňky a ozdobami, s akcentováním detailu, s touhou zachytit založení, duši, momentální stav portrétovaného.

Autorka se při tvorbě potýkala s řadou „technických potíží“. Svoje kresby „tvořila ‚pokoutně‘…, v šuplíku… pracovního stolu, při návštěvě pacientů v ordinaci. Vždyť vznikaly „v zemi, kde portrétování není běžnou zvyklostí - islám zobrazování živých bytostí zakazuje“. Potýkala se však i s dalšími problémy, k dispozici měla pouze zadní strany listů nástěnného kalendáře a sadu fixů.

Vypomáhala si i rtěnkou, a svoji výtvarnou techniku tak nazvala výstižně „fixo-rtěnkovou“. Portréty Zdeny Vlastníkové jsou působivé, mnohdy až uhrančivě silné. Obdiv si zaslouží nejen jejich bezprostřednost, autentičnost, síla jejich výpovědi o konkrétních lidech, o kultuře jíž jsou součástí, o jejich emocionalitě…, ale i to, za jakých podmínek a s pomocí jakých výtvarných prostředků vznikly.

Tři desítky pozoruhodných portrétů MUDr. Zdeny Vlastníkové, doplněné přírodninami a předměty evokujícími prostředí, život v zemi na severu Afriky, v oblasti zvané maghrebu, můžete v areálu českoskalických muzeí shlédnout denně, kromě pondělí, od 9 do 16 hodin.