Vidíš, tady bydlela Babička, tam se koupala Viktorka, touhle cestou určitě za chvíli přijede na koni krásná paní kněžna. Otevírám ventil na tlakových lahvích a nasazuji si potápěčskou masku. Nade mnou září odlesky stříbrné stěny Viktorčina splavu. A najednou je ticho. Kolem mě se prohánějí hejna ryb. Po měkké dlani Babiččina údolí si jizvami krajiny našla cesta řeka Úpa. I pod její hladinou jsou Ratibořice, takové, které ani paní kněžna nikdy neviděla….

Voda spojuje

Potopit se v Ratibořicích? Nápad, kterému logika okamžitě postavila do cesty zamítavé argumenty. Ovšem logika se svojí suchopárnou strohostí nemá v Ratibořicích příliš šancí. I když, podíváte-li se na místní závlahový systém této národní přírodní památky, prolistujete – li Babičku, poznáte, že jeden stmelující prvek tohle krásné, na historii i přírodu tak bohaté místo přece jen má: VODU. Díky vodním kanálům měla zdejší vegetace dostatek vláhy, voda poháněla mlýn, bez vody by služby prádelnické na Starém bělidle nemohly by býti řádně provozovány. Voda hrozila Ratibořicím záplavami, voda z oblaků, voda ze studní, voda jako symbol příběhu o plynoucím čase… A tak jsem v Ratibořicích a nechci se potěšit pohledem na klasicistní linie zámku ani vstřebávat rustikální pohodu Starého bělidla. U Viktorčina splavu kompletuji potápěčskou výzbroj. Kolem mě se sluní lidé nebo se jen tak pro potěšení brouzdají řekou. Mobilní stánek se zmrzlinou slibuje chuťovým pohárkům tisíc a jednu ledovou rozkoš. Teplota překročila třicítku, lidé si odkládají co jen morální středoevropské kodexy dovolí, jen já ukrývám tělo do neoprenové potápěčské kombinézy. Chci v řece a pod její hladinou zůstat dostatečně dlouho a těch pět milimetrů izolačního obleku mi zajistí dostatečnou tepelnou pohodu.

Mlynář se zlobí

Vzhůru do vody! Jenomže jsem v Ratibořicích, místě, kde se prolíná minulost s přítomností. Může přijít Barunka oblečená ve značkových šortkách a stěžovat si, že tady nemá na mobilu signál. Nebo černý myslivec ve vycházkové uniformě výsadkových jednotek. Na lavičce si make –upem třikráte zvětšuje objem svých řas krásná Viktorka, které osud tolik nepřál. Všechno je možné v Ratibořicích… Přišel se podívat pan mlynář a hrozí holí, že mu prý odeženu a začaruju vodu, takže na náhonu už nebude mít tu správnou sílu a všechny mlýny, mlýnky, mlejnky se v Ratibořicích zastaví. „Safraporte, tohle kdyby paní kněžna viděla,“ láteří ten milý posel z časů minulých a já se raději schovám pod vodu. V padesátimetrové zóně okolo splavu je zakázán lov ryb – a ryby to zřejmě vědí. Jsou jich kolem celá hejna. Snažím se ulovit zdařilý záběr ve té pohyblivé neposedné mase vody. Občas se zachytím výstrojí o potopenou větev, registruji i celý kmen stromu. Na bocích betonového splavu jsou pod vodou zbytky dřeva. Připomínám si, že Viktorčin splav prošel řadou stavebních úprav, zejména ve druhé polovině 19. století a pro potřeby natáčení Moskalykova filmu Babička bylo jeho betonové těleso v sedmdesátých letech 20. století obloženo dřevěnou kulatinou. A tak jsem možná prvním podvodním archeologem v Ratibořicích, který zde navštívil torza barandovských rekvizit. Na chvíli se vynořím a vidím, že pan otec mlynář si pořád nedal pokoje a právě cosi vysvětluje dvojici rozšafných turistek v bikinách. Ty jasné vzkazy, které píše jeho hůl do povětří, patří asi stále ještě mně. Pod vodou jsem v bezpečí. Úpa si mě hýčká v perličkové náruči, hejna ryb se podobají vlašťovkám, co jim některý mobilní operátor ukradl telegrafní dráty a tak si nemají kde odpočinout a jen létají a plavají, létají….

Střevle potoční

Po průzkumu řeky pod splavem se chci podívat se i do bočního kanálu, který odvádí říční vodu směrem ke Starému bělidlu. Otec mlynář se zřejmě rozhodl, že proti technickému pokroku nic nezmůže a vynález nezávislého potápěčského dýchacího přístroje s povzdychem akceptoval. Vynořuji se na hladinu a v ústrety mi běží dvojice statných psů. Sultán a Tyrl už nechtěli jen tak kamenět na Guttfreundově pomníku. Nevěříte? Záleží jen na vás, čemu uvěříte a který směrem necháte řeku a čas téct…. Suchou nohou v mokré neoprenové botičce se dostanu na břeh kanálu. Voda si zde hledá cestu mezi velkými kameny. Proud sevře vodní měšec a zachrastí drobnými oblázky. Zelené rostliny na břehu okupují kobaltově modré vážky připomínající motýli. Lehám si do koryta a propátrávám kamenité dno. A za chvíli jsou tady první členové uvítacího výboru – střevle potoční, drobné rybky hojné v čistých tekoucích vodách. Přišly se podívat na toho prapodivného tvora, kterého přinesla řeka. Snažím se maximálně úsporně dýchat, abych rybky neplašil a v intervalu mezi nádechem a výdechem mačkám spoušť fotoaparátu. V té pravidelnosti, v říční vodě protékající kolem vás, v odlescích slunce na podvodních horách i centimetrových hloubkách jejich údolí je něco důvěrně bezpečného, jakoby se celý svět zmenšil do podoby měkké dlaně ponořené do čisté chladivé vody.

Ratibořický dráček

S přemýšlení mě vyrušila malá černá větvička u mé pravé ruky. Nic by na tom nebylo, jen kdyby ta větvička o kousek nepopolezla. I v magií zaplněných Ratibořicích jsou obživlé kousky dřeva krajně podezřelé. Loučím se tak se střevlemi potočními a vítám se s vrankou obecnou, chráněnou drobnou rybkou z řádu Ropušnicovitých. Malý podvodní dráček se ukrývá u kamenné hrany a srdnatě odolává i záplavě fotoblesků, které na něj pouštím. Vím, že vranka je indikátorem čistoty vod a o to více mě její přítomnost v Ratibořicích těší. Ryba nemá plovací měchýř a tak při vyrušení „odskočí“ jen kousek s nadějí, že je nyní v bezpečí. Bláhová! Políčeno na ni mají zejména pstruzi a těm na nějakém tom uplavaném kousku navíc nijak nezáleží. I tak se může „ratibořický dráček“ dožít až deseti let věku.

Cesta údolím

V Ratibořicích mě uvítal otec mlynář, pozdravit mě přišli i Sultán a Tyrl a loučím se setkáním s vodním drakem. Teď se ještě podělit o nové zážitky s někým moudrým a chápajícím. Vždyť podvodní Ratibořice ani ta krásná paní kněžna ze zámku nikdy neviděla! Zaťukat na okno ve Starém bělidle? Možná mi nikdo neotevřel jen proto, že mám na čele potápěčské brýle a na zádech dýchací přístroj.


Vracím se zpátky ke splavu, abych se odložením potápěčské výstroje proměnil v rozumného dospělého návštěvníka Ratibořic. I tak už navždy bude okno na Starém bělidle zavřené. Zůstane jen ta cesta údolím měkkým a bezpečným jako něčí hřejivá a laskavá dlaň.

(Mirek Brát)