Film, který vychází ze vzpomínek jeho dědy, vstoupí do kin 24. ledna. V hlavních rolích se představí Jiří Dvořák, Petr Kostka, Pavel Neškudla, Stanislav Zindulka nebo Veronika Arichteva.

Je vám teprve osmnáct let, ale kdyžě se člověk podívá do filmové databáze, tak už máte čtyři filmy za sebou. Naposledy Nevinnou krutost. Kdy jste si poprvé řekl, že chcete natočit film?
Vlastně ani nevím. Šlo to tak nějak postupně, kdy jsem v deseti letech dostal malou kameru a začal s ní běhat po městě. V obrázcích mě baví zvěčňovat vše, co mi dodává energii a má pro mě atmosféru.

Vaši vrstevníci povětšinou neřeší historii, ale vy ji, alespoň dle námětů, máte rád. Co vás na ni baví?
Historie mě baví. Snažím se na každé době najít to dobré a zajímavé, ale pochopit a poučit se i z toho špatného. A co se týče mých vrstevníků, tak mě moc mrzí, že moje generace mnohdy neví co se stalo v roce 1938, 1968 ani 1989. Jsou si v historii nejistí. I proto jsem se rozhodl natočit film, který dobu před rokem 89 alespoň trošku přiblíží. Znát svojí historii je velmi důležité.

Ještě než se dostaneme k filmu Narušitel, tak je zajímavý váš „mimohistorický“ počin – film Nevinná krutost. Co vás k němu vedlo?
Chtěl jsem udělat něco ze současnosti a zároveň tématicky zvláštního. Objevil jsem téma ilegálních psích zápasů a přes známeho i člověka, který se toho účastnil. To vyprávění bylo mrazivé, ale téma mě zaujalo. První promítání bylo v hradeckém Centrálu a slavilo to velký neúspěch.

Proč?
To téma vlastně filmu uškodilo nejvíce. Lidé mi poté říkali, že na to nešli, protože se báli, že se tam bude ubližovat psům, což tak není. Snad film v budoucnu ještě najde uplatnění, třeba skrz televizní obrazovky.

Teď půjde do kin film Narušitel. Dá se říct, že je to vlastně pokračování vašeho krátkometrážního dokumentu Historie jednoho letadla, kde jste na filmový pás přenesl příběhy vašeho dědy Vladislava Baldy?
Dlouho to ve mě zrálo a nabízelo se to. Už od mala jsem s dědou často lítal a zjistil jsem, že piloti mají velmi zvláštní duši. Tak vznikl i dokument Historie jednoho letadla. Ale těch příběhů, které mi děda a jeho kamarádi řekli, bylo tolik, že z toho nakonec vznikl Narušitel.

Jak již bylo zmíněno, jste ročník 2000. Jak jste při natáčení vnímal tu dobu, kterou jste nemohl zažít?
Možná teď někoho naštvu, ale když zůstaneme jen u pilotů, tak na ně je stále nahlíženo jako na lidi, kteří sloužili režimu. Částečně to samozřejmě je pravda, ale většina z nich to dělala i proto, že létání milovali a zároveň létání na stíhačkách je také o něčem jiném. Když se člověk jednou dostane za knipl, je to láska na celý život. Na druhou stranu, byla taková doba. Z mého pohledu je to dost komplikované.

Jak se vám podařilo do filmu zlákat herce formátu Stanislav Zindulka, Petr Kostka či Jiří Dvořák?
Oslovil jsem je a předal jim scénář. Všechny to zaujalo a tak do toho šli.

A jaké bylo tyto bardy režírovat?
Bylo to zvláštní. Na jednu stranu to bylo nádherné. Třeba vidět, jak jedním mikropohybem v tváři dokáží vystihnout vše, ale také jsem to bral s velkou pokorou. Avšak bylo i zvláštní, když před těmi bardy stál mladý kluk a snažil se jim něco vysvětlovat, oni to však brali profesionálně a neřešili věk. Všech si jich moc vážim a spolupráce byla příjemná, stále jsme v kontaktu.

Žijeme v době, kdy se hodně filmů točí prakticky celé na „zeleném“ plátně. Jak jste na to šel vy?
Jelikož mým vzorem jsou režiséři jako Miloš Forman, tak jsem chtěl, aby byl můj film co nejvíce reálný. Takže ve filmu není žádné zelené plátno. Všechny scény, i v letadle, jsou reálné. Je tam jen jedna počítačová animace, kdy stíhačka střílí výstražný výstřel, to by nám asi v reálu někde nad Hradcem neprošlo. To je vše, letadla animovaná nejsou. I herci skutečně létali ve vzduchu.

Jedna z velkých scén se natáčela i v centru Hradce Králové. O co šlo?
Šlo o listopad 1989. Zajímavé bylo, že když jsme vyhlásili kompars, přišli i ti, kteří jej v Hradci zažili a tak vlastně hráli sami sebe. Nejsilnější pak bylo, když jsme začali točit, jak zpívají hymnu, tam se to vlastenectví v nás všech hodně probouzelo.

Pro koho je film určený?
Má být poctou jak pilotům, tak je i pro širokou veřejnost, kdy chci na té nesvobodě, která byla mnohdy u pilotů protkána dohledem StB, ukázat i tu vnitřní svobodu, kterou těm lidem nikdo nemohl vzít. Chci, aby se lidé zamysleli, že je svoboda důležitá. A to hlavně v dnešní době lhostejnosti.