Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Streetworker si nemůže od klientů vzít ani cigaretu

Hradec Králové /OD SOUSEDŮ/ – Ve městě už několik let funguje organizace Prostor Pro. Je dost pravděpodobné, že jste se s ní už setkali – ať už v Šimkových sadech na Labyrintu lan nebo během Graffity street jamu.

29.5.2011
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Eva Kořínková

Na práci streetworkerů jsme se zeptali přímo Katky, která dva roky pracovala v Terénním programu Street.

Jak bys popsala práci streetworkera někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?

Jsme sociální pracovníci, kteří chodí za svými klienty rovnou do jejich přirozeného prostředí. Oslovujeme mladé lidi, kterým by potenciálně mohla být naše práce přínosná, a pokud mají zájem, pracujeme s nimi na místech, kde se obvykle scházejí – v parcích, na sídlištích, v barech a dalších místech, kde se cítí bezpečně. Streetwork jako takový je o doprovázení. Doprovázení mladých lidí, kteří třeba žijí rizikovějším způsobem života. Původně se streetworkeři rekrutovali přímo ze skupin, kterým potom pomáhali. Například u péče o drogově závislé to byli velmi často vyléčení narkomani. Ale tahle doba je už docela dávná a v současnosti je praxe o hodně dál. Každý, kdo je zaměstnaný jako streetworker v Čechách, musí být kvalifikovaný (podle zákona z roku 2006), tj. musí mít za sebou patřičné vysokoškolské studium (např. na oborech jako Prevence sociální patologie, Sociální a charitativní práce, Etopedie…) a pak je tu celoživotní studium a sebevzdělávání. Já osobně mám vystudovanou Sociální práci tady v Hradci Králové.

Kdo jsou lidi, se kterými pracujete?

Tak jsou to mladí lidé, ve věku od dvanácti do jednadvaceti let. Nedá se zobecňovat, ale často jsou to lidé, kteří někde sedí, pokuřují, pasivně tráví volný čas zevlováním.

Když někdo práci streetworkera nezná, jak mu dáte najevo, o co vám jde?

Jde o to komunikovat, komunikovat, komunikovat. Hlavní je na cílovou skupinu nic nehrát, musí se jít hned s pravdou ven, nepředstírat, že jsem nějaký kamarád, která za nima jen tak přišel a chce se s nimi poznat. Samozřejmě se snažíme chovat přátelsky, chovat se tak, aby oslovený člověk vůbec poslouchal, s jakou nabídkou přicházíme. Vždy nejprve řeknu, kdo jsem, proč tam jsem a co dělám.

Ahoj, my jsme terénní sociální pracovníci, pracujeme s mladýma lidma od dvanácti do jednadvaceti. Můžeme se s váma bavit o tématech, která byste chtěli řešit, nebo se nás můžete na něco zeptat. Poradíme s věcma ohledně sociálky, dokladů a nebo dáme kontakt na organizaci, která by mohla být ještě víc nápomocná. Třeba můžeme pomoct se sháněním doktora nebo jiného odborníka.

V mnoha případech se první kontakty v nic nevyvinou. Lidi si nás poslechnou a řeknou hmm, aha, ale já nic nepotřebuju. V takových případech je důležité, aby člověk netlačil, řekl: „Ok, fajn, jestli nechceš, všechno je v pohodě.“ Ta dobrovolnost ze strany klientů je důležitou součástí principu nízkoprahovosti, kterou my deklarujeme.

Princip nízkoprahovosti je něco, čím garantujeme klientům, že naše služba pro ně bude anonymní (tzn. klienti nemusí uvádět svoje pravá jména, stačí přezdívka) a že zaručíme určitá pravidla, podle kterých se my vždycky budeme chovat. To se vždy hned při prvním setkání snažíme vysvětlit.
Pro rozpoznání v terénu máme velké logo Terénního programu Street na baťohu. V baťozích kromě pláštěnky, svačiny a dalších věcí, které člověk nutně potřebuje na práci venku, nosíme i talíř na frisbee a další věci na volnočasový aktivity – pomáhá to prolomit bariéry a lépe se seznámíme s klienty.

Takže se vám nikdy nestalo, že by někdo byl agresivní - když oslovení neměli zájem, jenom klidně odmítli?

Je to zvláštní, taky jsem z toho ze začátku měla strach i proto, že jsem začínala sama. Ideální je práce ve dvojicích, nejlépe ve složení holka – kluk, aby lidé z oslovené skupiny mohli reagovat na každého. Říkala jsem si, že to bude těžké, protože v cílové skupině, se kterou mám pracovat, jsou často tvrdí puberťáci, kteří mě pošlou někam. Ale asi je to o přístupu, protože mně se nikdy nestalo, že by na mě byli sprostí, drzí nebo odmítaví. Vždycky si mě minimálně vyslechli, a pokud jsem viděla, že tam ten zájem není, odešla jsem a samozřejmě je do ničeho netlačila. A mnohokrát se z toho vyvinul dobrý rozhovor, nebo mě třeba pozdravili, když jsme se potom ve městě potkali.

Z kolika oslovených se potom stanou vaši klienti?

Velmi těžko by se to dalo statisticky vyjádřit. Mám pocit, že když oslovíme padesát lidí, tak z toho vyjdou tak tři čtyři lidi, se kterými se potom dál ten kontakt vyvíjí. Což je jenom dobře, protože kdyby vůbec nebyli lidé, kteří naše doprovázení potřebují, žili bychom ve velmi šťastném světě.

Zaznamenala jste za dobu, co pracujte jako streetworker, že by více lidí slyšelo o terénních sociálních pracovnících?

Dá se říct, že ano. Já v terénu pracuju druhým rokem a poslední dobou se stává, že lidé, které jsem oslovila, nevěděli přímo o streetworku jako takovém, ale často už slyšeli o nízkoprahovém zařízení Klídek nebo akcích, které se v rámci PROSTOR PRO pořádají. Někteří říkali, že se v Klídku byli podívat se školou nebo že jejich kamarád mluvil o některé z akcí. Pak už pro ně celá ta idea není úplně nová a cizí, a to nám hodně usnadní práci.

Jaké otázky s klienty řešíte nejčastěji?

Na tuhle otázku nejde úplně přímo odpovědět, je to široké, bavíme se o všem možném. Hodně si povídáme, povídáme, povídáme a vždy se zabýváme tématy, která toho daného člověka zajímají, se kterými on přijde – protože naším úkolem rozhodně není, něco z něj tahat. Klient je ten, kdo říká stop, tam vás už nepustím. Ale samozřejmě je tu pár případů, které máme ze zákona povinnost hlásit, pokud se je dozvíme. Jde o věci vlastizrady, ale samozřejmě i zneužívání a týrání, na které se vztahuje ohlašovací povinnost.

S klienty řešíme lásky, rodinu i školu

I záškoláctví musíme hlásit, ale pro nás není prioritní, jestli je ten člověk za školou, ale proč je za školou, co je za tím – jestli je to nějaký problém se spolužáky nebo něco jiného, co si takhle řeší. Navíc my vycházíme do terénu až ve tři hodiny odpoledne, kdy už má většina studentů po vyučování. A co spolu řešíme? Jsou to úplně normální témata, která zná každý teenager. Láska, rodina, vztahy s přáteli, škola, zájmy… Někdy se spolu s klientem snažíme vymyslet, co by ho eventuálně mohlo bavit, a pak hledáme cestu, jak se zapojit třeba do nějakého kroužku. Nejčastější věci jsou úplně běžné, ale je jasné, že prostředí, v jakém ten člověk žije, hodně ovlivní, jak hluboko ho dané téma poznamená nebo jak se s ním zvládne vypořádat. Ne vždycky můžeme pomoct a poradit, ale často mladým lidem pomůže, i když si je jenom vyslechneme a jsme tam s nimi.

Jak vybíráte trasu, po které ten den půjdete?

Máme několik svých pravidelných tras, pohybujeme se v oblasti Moravského Předměstí a ve středu města. Chodíme například i do některých klubů, možná znáte na nádraží nonstop bar, kam občas mlaďáci z naší cílovky chodí. Samozřejmě je mnoho lokalit, které průběžně monitorujeme. Všímáme si druhotných znaků, které cílová skupina může vykazovat - například nedopalků cigaret, rozbitých lahví, nepořádku kolem laviček a dalších stop toho, že se tam potenciální klienti vyskytují.

Co všechno dělá streetworker během pracovní doby?

Pracovní dobu máme rozdělenou na dvě části – přímou a nepřímou práci. Přímá práce je osobní komunikace s klienty a doba je neměnná – v terénu jsme vždy od tří do sedmi. S klienty se nejen náhodně scházíme, ale mohou mě kontaktovat i na mém pracovním telefonu, mailu nebo na facebooku a dohodnout si, kde se se mnou chtějí potkat. Do nepřímé práce spadá papírování, komunikace s úřady. Máme počítačovou databázi klientů, kde je nevedeme pod pravými jmény, protože služba musí být anonymní, ale pod jejich přezdívkou nebo znakem, kterým je člověk výrazný. S každým klientem máme uzavřenou dohodu – ne písemnou, stačí ústní. Jak jsem říkala, pracujeme ve dvojicích, ale každý klient má svého klíčového pracovníka, který má za úkol s ním pracovat na této dohodě. V naší práci totiž nejde o to si s klientem jen povídat, ale musíme si společně domluvit systém a cíle, na kterých budeme pracovat – to je tzv. individuální plánování. Musíme si stanovit dopředu jeho zakázku, což znamená určit si, jaké je jeho očekávání od toho, že se s námi setkává. A hlavně musíme pravidelně revidovat jeho očekávaní, hodnotit si spolu, zda to jde podle kroků, které si stanovil, a potom vyhodnocovat plány, které jsme si stanovovali. Ale není nemožné udělat změny v individuálním plánu. A tohle všechno musíme mít sepsáno a dáno pod zámek, aby byla zachována klientova anonymita.

Změny ročních období určitě výrazně ovlivní, jak pracujete.

Přesně tak, v zimě většinou ti partoví mladí lidé nepoposedávají venku, ale chodí si sednout do tepla do hospod, barů nebo nonstopek, a tak jdeme za nimi. Nepřestáváme pracovat s lidmi, které jsme potkali během podzimu, ale třeba je navedeme na kontaktní místa. Dohodneme si, že když se bude něco dít nebo si jen budou chtít popovídat, budeme vždycky v jistou hodinu v tom a tom baru, kam za námi mohou přijít. Ale vždycky rovnou říkáme, že když tam přijdou, tak budeme rádi, když si neobjednají pivo nebo tak něco, protože ve většině klubů se nalévá i mladistvým. I když my jim nic zakazovat nemůžeme, rozhodně tohle nebudeme podporovat.

Jak se má zachovat streetworker, když mu třeba klienti nabídnou jointa nebo pozvou na panáka?

Právě na takové situace existují základní pravidla, která streetworker musí za všech okolností dodržovat Nikdy si nesmím vzít od klienta cigaretu a stejně tak mu ji nikdy nesmím dát, i když bychom se tak třeba víc sblížili. Protože pak by streetwork pozbýval smyslu. Je jasné, že by se nic fatálního nestalo, kdybych si jednou od někoho vzala cigaretu, ale pak by se ztratil celý rámec, který si musíme udržet. My nemáme práci ohraničenou stěnami, ale těmito pravidly, a kdybychom je občas porušovali, celé to snažení by se rozplizlo. A navíc by nás to celé mohlo dost dobře sežrat. Bývá občas těžké klientům vysvětlit, že to takhle musí fungovat. Například v partičce se nám chtěli zalíbit a chtěli nám něco dát. „Tak si ode mě vem aspoň to cígo“ nebo „Mám narozky, musíš si se mnou dát panáka.“ Občas musím opravdu natvrdo říct, „Ne, jsem v pracovní době, prostě neexistuje. Jsem tu s vámi ráda, ale tohle je v první řadě moje práce.“ Musíme připomenout, že nejsme součástí party, že jsme jen hosté.

Šla byste do toho znovu?

Určitě ano! Člověka, který by do toho šel, bych se snažila všemožné namotivovat. Ale určitě bych chtěla, aby si předem uvědomil, že ta práce má kromě velkých pozitiv i poměrně dost negativ. Už jen to, že pracujete pět dní v týdnu každé odpoledne venku, je docela náročné. Vyčerpávající je nejen práce, kterou děláte, ale zejména podnební podmínky a prostředí. Například v zimě je to doopravdy náročné a v kvalitě práce to pak hraje roli. Často nové streetworkery překvapí, jak se cítí unavení – přece jen málokdo je zvyklý být celý den na nohou, a druhý den vás pak třeba bolí nohy, záda… Což jsou problémy, se kterými se při práci v kanceláři člověk nesetká.

Nejhezčí odměna? Věta: Díky za pomoc.

Kdo se do toho rozhodne jít, musí s tím počítat, aby nebyl zaskočen. Navíc práce je taková, že vy se velmi často nedozvíte výsledky. Protože vy se vždy s člověkem bavíte, snažíte se ho někam navést, něco změnit, ale ten člověk za vámi už potom nepřijde, aby řekl „Díky za ten rozhovor minule“ nebo „Díky za tu radu“. Nikdy nevíte, jak to dopadne, jestli to ten člověk doopravdy zvládne vyřešit, zvládne se s danou věcí vyrovnat. Ale rozhodně to není pravidlo, už se mi stalo, že jsem se znovu setkala s holčinou, se kterou jsem řešila nějaké velmi nepříjemné vztahové problémy, a ona řekla „Díky, Káťo, pomohlas mi.“ a to bylo doopravdy příjemné a dodalo mi to drive. Rozhodně bych do toho šla znovu.


LENKA REJZKOVÁ

29.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

TIP LIGA: Vítězem devátého kola je Josef Jirásek

Sedm let vězení udělil soud 30letému Lukáši Tichému za dvě loupeže u náchodského Kauflandu. Zato Ludvík Vaněk, jehož obžaloba označila za komplice při jedné z loupeží, byl zproštěn obžaloby.

První loupež se povedla, druhá skončila fiaskem. Dostal sedm let

Bílé pláště dnes lékaři neobléknou

Královéhradecko - Praktičtí lékaři dnes budou stávkovat. Chtějí upozornit na málo peněz, které jdou do ambulancí, zavedení elektronických receptů a nadbytečné papírování.

V Broumově u nádraží evakuovali desítky lidí a psa. Unikal plyn

Broumov - Poblíž autobusového a vlakového nádraží v Broumově došlo v pondělí krátce před polednem k evakuačním manévrům.

Zaměstnavatel neposílal srážky ze mzdy insolvenčnímu správci

Náchodsko - Neobvyklý případ zpronevěry řeší policisté na oddělení hospodářské kriminality v Náchodě.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení