Celý rok se za něčím honíme, práce se stala základním stavebním kamenem našeho života. Snažíme se vydělávat peníze, abychom mohli žít v rámci standardů, které jsme si stanovili, ale přitom by, pro naše skutečné štěstí a pohodu, mohly být trochu nižší – proč se třeba honit za vidinou drahého auta, když nějaké levnější vykoná úplně tu samou službu?

Ono je krásné mít ve svém životě cíle – jsou hnacím motorem. Ale kdo z nás se vlastně dívá na to, co všechno jim ve skutečnosti obětujeme, jakou daň za to vše platíme?

Nejčastěji je to to, že nemáme čas na ostatní, zejména na ty, kteří jsou nám blízcí, mají nás rádi a snaží se nás podporovat. Velmi smutné je však také to, že nemáme čas ani sami na sebe. Neuděláme si chvíli na své koníčky, neumíme už ani pořádně odpočívat.

A tak se bohužel Vánoce staly svátky, kdy si pod klidem přestavíme sezení na pohodlném gauči před televizní obrazovkou v obležení cukroví, u kterého nechceme nikoho vidět, protože na nikoho z toho všeho celoročního stresu nemáme náladu. No a mír s ostatními? Ten se snažíme vykupovat drahými dárky. Je však nutnost dávat si pod stromeček značkové oblečení a elektroniku důvodem, proč bychom je měli slavit?

Můj kamarád mi říkal, že letos všem řekl, že od nich nechce dárky. „Já se na ně prostě netěším. Těším se na to, až uvidím rodinu, těším se, až se sejdeme, budeme spolu. To jsou pro mě Vánoce.“ Já s ním naprosto souhlasím.

K tomu, abychom dali ostatním najevo, že na ně myslíme a že nám na nich záleží, nepotřebujeme plazmovou televizi. A vlastně nepotřebujeme ani Vánoce, máme na to celý rok. Tyto svátky by nám to vše měly jen připomenout, měli bychom se sejít a na vše pěkné, co jsme během roku společně prožili, vzpomínat.

Přeji vám proto, abyste na co vzpomínat měli a abyste měli s kým vzpomínat. Ať jsou letošní Vánoce pro vás něčím trochu jiným, než nutností nakoupit, navařit a navštívit ty všechny známé.