Dva stárnoucí herci, Ian a Maurice, sedí v hospodě a předhánějí se v pojídání léků. Toť jejich běžná náplň dne. Alespoň dokud jejich poklidné stárnutí nenaruší svým příjezdem Ianova neteř Jessie. Ian se těší, jak mu dívka bude vyvařovat, ale záhy přehodnotí svůj názor. „Ještě tu není ani den a už úpěnlivě toužím po eutanazii,“ vykřikuje, jako by právě stál na jevišti a hrál Shakespeara.

Maurice, jako někdejšího sukničkáře, naopak dívka, již sem rodina pošle, aby se jí zbavila, něčím přitahuje. I když je mu po operaci prostaty jasné, že k sexuálnímu poměru nedojde, pořád je jí rád nablízku. Stává se pro něj onou titulní Venuší, tedy objektem touhy, která často plodí pošetilost
a zoufalství. Je to zvláštní vztah – jakási platonická láska, přičemž oba si vzájemně něco dávají, ale zároveň si krutě ubližují.

Všechny hlavní postavy jsou dostatečně plastické, takže herci opravdu mají co hrát. Peter O’Toole i Leslie Phillips se osudem výrazně podobají svým postavám. Přece jen i O’Toole hraje v posledních letech spíše ty umírající dědečky, tak jako Maurice, jehož role Ian briskně komentuje otázkou: „Zase herce vybírali podle typu?“

Venuše osciluje mezi melancholickým dramatem o stárnutí a konverzační komedií. Suchý britský humor se z něj přímo sype (například dialogy „Začnu psát paměti.“ – „To moc času nezabere.“ Nebo „Nemám rád soucit!“ – „Ode mě by ses ho nedočkal.“ – „Jsi opravdový kamarád.“). Ano, Venuše není jen nějaké bolestivé drama o stáří. Režisér Roger Michell ukazuje, že stáří může mít i nadhled. Nepřikrášluje stáří, ale ani nezobrazuje pouze jeho odvrácenou stránku.

 

Venuše
Venus, drama, VB 2006, Režie: Roger Michell. Hrají: Peter O’Toole, Jodie Whittakerová, Leslie Phillips, Vanessa Redgraveová, Richard Griffiths. Premiéra: 2. srpna.