I přes silné koberce tlumící zvuky přicházející do stanu bylo zřetelně slyšet, jak se venku ukládají ke spánku oddíly vojáků. Mustafa se usmál podruhé. Brzy rozkrojí další zlaté jablko a uprostřed se objeví půlměsíc. Píše se rok 1683 a za zády jeho obří armády zůstala Drinopol i Bělehrad. Před hlavněmi děl a pod ostřím šavlí je nyní pyšná Vídeň!

 

Současnost: Světy se prolínají

Říkám si, že takhle to mohlo být před rozhodující bitvou o Vídeň, ve které se 12. září 1683 střetla osmanská armáda se spojeneckým křesťanským vojskem. Naposledy sáhli Turci po „zlatém jablku„ jak nazývali hlavní město habsburské monarchie, a dostali definitivně přes prsty… Vítězství u Vídně navždy odvrátilo tureckou hrozbu, které trvala plných 150 let. Setkávání křesťanství a islámu ve středoevropské oblasti se už do budoucna nikdy nekonalo za dohledu vojenských stratégů. Přesto se tyto světy prolínaly jako kapaliny zdánlivě neslučitelné v celku, ale schopné prolínání, pokud se jednalo o ten nejméně předvídatelný rozměr - lidský faktor. Hlas z reproduktoru mě vytrhne z přemítání. Dveře vagónu metra se zavírají. Procházím stanicí a všímám si dívky v arabském šátku, která si soustředěně čte v malé knížce v sametově černé vazbě. Světy se prolínají za vydatného povzbuzování vařeček, metlic a hnětaček politiků, ekonomů i duchovních vůdců. Moje první setkání s islámem ve Vídni se tak uskutečnilo v prostředí stanice metra. Pravdou je, že toto vyústění podzemky jsem si nevybral náhodně. Nachází se na Dunajském ostrově v těsné blízkosti Vídeňského mezinárodního centra, které je od 80. let minulého století střediskem Organizace spojených národů. Venku je po dešti. Vyhýbám se malým kalužím, ve kterých se shlížejí stovky, tisíce oken kanceláří a konferenčních sálů. Dnes je v Rakousku státní svátek a tak mají kolosy z betonu, skla a ocele čas na trochu marnivosti.

 

Jdou cestou ramadanu

Brzy už ale střídá mezinárodní úřednický satelit svěží zeleň parkových zón. Navzdory špatnému počasí se zde na tenisových kurtech týrají Vídeňáci, aby to stejně odpoledne vzdali při ohledu na obří nohy frankfurtských párků nabízených ve stáncích s občerstvením. Světy se prolínají. Poživačný evropský svět volného dne a o několik set metrů dále tradice a přísný půst. Je ramadán, devátý měsíc muslimského roku, který je pro sto tisíc vídeňských muslimů měsícem odříkání a modliteb. V období mezi východem a západem slunce se musí pravověrný muslim stranit jídla, pití a dalších požitků. Význam slova ramadán je v arabštině vysvětlován jako něco, co spaluje žár a vyprahlost. Ramadán, měsíc vlídnosti a štědrosti, období, kdy člověk spaluje hříchy dobrými skutky. Odkládám disciplinovaně obal od sušenek do odpadkového koše a drobečky nechávám v kompetenci zdejších havranů a holubů. Pod nohama mi stále skřípe drť z cesty Dunajským parkem. Mezi deštěm zvlhlými listy stromů padá k zemi takřka rustikální mlha, ale vy přesto tušíte sílu okolního velkoměsta, které bylo většinou liberálním a otevřeným multikulturním centrem. Důkazem je i ona cesta, kterou Vídenští prošli od roku 1683, kdy nad jejich městem visel osud v podobě turecké šavle. Nyní je islám druhým – po římském katolickém vyznáním nejrozšířenějším náboženstvím v hlavním městě Rakouské republiky. Již v 17. století doplňoval vojenská střetnutí s osmanskou armádou i zájem o tuto exotickou kulturu. Popularitě se těšila turecká hudba i oblékání. Spisovatelé neopomenuli zabydlit stránky knih novou postavou – Turkem. Módou se stalo zpodobňování celebrit v tureckém oblečení. Z 18. století například pochází i 12 leptů císařovny Marie Terezie oděné podle poslední „orientální módy…“Vídeň dychtila po novém originálním zboží a Habsburkové si zase nenechali ujít nějakou tu další možnost přidat ke svým rodovým jménům další přívlastky z územních zisků v „islámských částech“ Evropy…Kontakty Vídně s islámem tak měly podobu vlídně nastavené dlaně i úsečného povelu vojenské rukavice.

 

Islámský zákon z roku 1912

Žalář evropských národů uměl být občas docela tolerantní. Ostatně i šálek dobré turecké kávy dokázal navodit vlídnou atmosféru. A tak v roce 1867 zavítal do Vídně na diplomatickou návštěvu velký sultán Abdulaziz. V roce 1912 došlo k oficiálnímu uznání islámské náboženské komunity v Rakousko – Uhersku. Díky zájmům mocnářství v Bosně – Hercegovině se muslimští muži stali i vítaným zdrojem pro doplnění početních stavů armády. Narozdíl o muslimských komunit v jiných částech mocnářství, ta vídeňská mohutněla a košatěla.
V moderní době se stal pro muslimy ve Vídni i v celém Rakousku důležitým rok 1979, kdy byl reaktivován právě tzv. islámský zákon z roku 1912 a rakouští muslimové – žije jich zde celkem okolo 200 000 – se stali oficiálními partnery pro státní orgány a instituce. Navíc se odhaduje, že téměř 8000 rakouských občanů k islámu konvertovalo. I neutralita Rakouska po II. světové válce a přesunutí řady mezinárodních organizací do “města na krásném modrém Dunaji“ vytvořily pro muslimy vhodné prostředí. Zvláštní etapu poté znamenaly válečné události na Balkáně v 90. letech 20. století. V tomto případě se ovšem jednalo spíše o emigrační vlnu s krátkou periodou trvání, protože po uklidnění situace se muslimové ze zemí bývalé Jugoslávie vracejí zpět do svých domovů. Symbolickou tečkou za rakousko – tureckým nepřátelstvím v 16. a 17. století se stala fontána věnovaná Vídni Tureckem v roce 1991 (Turci stále tvoří 85 procent všech rakouských muslimů). Jmenuje se Yunus Emre po známém básníkovi tureckého středověku.

Minaret nad Dunajem

Co se kdysi nepodařilo velkovezírovi Mustafovi, podařilo se nakonec trpělivou aktivitou rakouských muslimů i diplomatů některých arabských zemí. Rozkrojíte vídeňské „zlaté jablko“ a najdete v něm islámský symbol – půlměsíc. Jsem konečně u cíle dlouhé cesty Dunajským ostrovem. Kolem dokola hlučí autostrádami Vídeň, na vlnách Dunaje varuje kohosi před kýmsi lodní siréna a do popelavého nebe je zabodnutý šíp zakončený půlměsícem. Opravdu, štíhlá věž minaretu je jako šíp a slunce barvy vymačkaného citrónu se snaží pozlatiti alespoň půlměsíc na jeho vrcholu, když už nedosáhne na mohutné kopule staveb vídeňské imperiální éry. Tato mešita na okraji rekreační zóny byla dokončena v roce 1979. Minaret je vysoký 32 metrů, mešita samotná pak dosahuje výšky 16 metrů. Na základní kámen mešity poklepali v roce 1968 velvyslanci osmi islámských zemí. Hlavní zásluha na jejím dokončení a samozřejmě i financování je připisována Saudské Arábii a personifikována především z osobou jejího krále Faisala Bin Abdul Azizi al Sauda. Idea postavení mešity ve Vídni je spojována se stařičkým mocnářstvím. Samotný císař František Josef I. věnoval určitou finanční částku na její stavbu, avšak vypuknutí I. světové války tyto plán zhatilo. Menší modlitebny ale vyrůstaly po celé zemi. První byla vybudována v roce 1887. V současnosti je v celém Rakousku k devadesáti islámským náboženským stavbám. Ty významnější najdete například v Salzburku nebo Štýrském Hradci. Jako všechny islámské modlitebny, není ani tato mešita v městské části Floridsdorf pouhým svatostánkem, ale i vzdělávacím centrem, školou a knihovnou.

Tradice i současnost

Islám a jeho posvátná kniha – korán, dokáží nabídnout řešení i pro ty nejběžnější životní situace. Známý je například výrok připisovaný proroku Mohamedovi: Zaplať dělníku dříve, než uschne jeho pot. Stoupám po schodech k mešitě a míjím osamělé lešení. Zdá se, že i tady byla platební mzdová kázeň dodržena… Mohutnými dveřmi vstupuji dovnitř a ihned poutám pozornost. Je mi jasné, že dále, než do vstupního vestibulu se zřejmě nedostanu. Prohlížím si vybavení skromného sálku. Na stěnách arabské nápisy, zřejmě citace z koránu. Několik nádob, ve kterých určitě nosili snídani sultánům z pohádek Tisíce a jedné noci… U stěny koberec, vedle zuté střevíce a na koberci žena v tradičním muslimském oblečení. Gesto je jasné: Žádné fotografie. Nakonec ke snímku svolí jen ostatní členové její rodiny. Usměvavý muž a jeho dcera. Za nimi, nikým neviděná manželka a matka. Islám je tradiční náboženský systém a v tradicích je často nutné ukrýt ženu za hradbou rodiny. Nezlobím se. Vstoupil jsem ze břehu Dunaje jedním krokem do jiného světa zrozeného kdesi v písečných dunách Arábie. Možná je právě nyní čas na jednu z pěti modliteb, které za den tato muslimská rodina absolvuje. Je ale ramadán, měsíc vlídnosti a štědrosti a tak mě i na odchodu z mešity dostihuje ve dveřích úsměv otce rodiny. I kdybych se vydal do další islámské modlitebny, kterých je prý ve Vídni okolo třiceti, bylo by to všude stejné.


Světy a doktríny se dokáží prolínat jen pokud toho jsou schopni jednotliví lidé. Vracím se zpátky ke stanici metra u Vídeňského mezinárodního centra. Vzdalující se silueta mešity a štíhlého minaretu působí velmi snivě v mlžném oparu. Možná už za chvíli zazní hlas muezína svolávajícího svoje věrné k modlitbě. „Entsschuldigen Sie bitte?!“ K nohám se mi kutálí žluťoučký tenisák. Muž v modré šusťákové soupravě naznačuje hození. Tenisový míček je žlutý až zlatavý a kulatý jako… Házím jej zpátky přes plot. Mešita se už ztratila za korunami stromů. Tenisté zase začali hrát. Půlměsíc a zlaté jablko. Tradice i současnost. Dvě tváře jednoho vídeňského volného dne.