Pětičlená porota vyhlásila také další vítězné snímky. V kategorii filmů a videopořadů se zemědělskou, vesnickou a přírodní tématikou a filmy o tradicích a řemeslech zvítězila Tereza Brázdová se snímkem Portréty ohňů. V kategorii hraných filmů to byl Jiří Rendl a jeho film Zcizení a mezi animovanými snímky se nejvíce líbil Maestro de la Vajco od Bronislava Vavřinky. Cenu Járy Kohouta si odnesl Jaroslav Doleček za film Jak říkal Jirka a Cenu poroty Karelia – jeden den filmaře Petra Barana.

18minutový vítězný snímek Eduarda Mocka z Frýdku–Místku se jmenuje „Z listů důvěrných“ a sleduje hudebního skladatele v závěru života, který navázal vztah s velmi mladou přítelkyní. Snímek už získal na amatérských festivalech celkem 14 ocenění, včetně sedmi prvních cen. Chlubit se může i čtyřmi hlavními, které udělují festivaly vždy jen jednomu snímku.

Jak jste přišel na to, že budete natáčet právě o Leoši Janáčkovi?
Ten nápad se rodil postupně. Janáček žil v kraji, kde žiji i já. To znamená na Hukvaldech. Tam se narodil a pak tam trávil volné chvíle i závěr života. Tedy až do roku 1928. Já žiju ve Frýdku–Místku a Hukvaldy mám jen asi dvacet kilometrů vzdálené. Nápad točit o Janáčkovi přinesla tedy tamní nádherná krajina, fakt že tam Janáček žil a také tvořil. Není to ale poprvé, co točím o místech nebo lidech, ke kterým mám blízko. Už jsem dělal filmy o básnících i výtvarnících z Frýdecko-Místecka. Zákonitě tedy přišel i Janáček.

Neodrazovalo vás vědomí, že o Janáčkovi bylo už hodně napsáno i natočeno? Nebál jste se, že bude těžké udělat film, co se důstojně zařadí do obrovské spousty již vytvořeného?
Od počátku jsem na to myslel. Nechtěl jsem proto točit film životopisného typu. A už vůbec ne něco, co by rozebíralo jeho uměleckou tvorbu. Nejsem v té oblasti vzdělán a dokonce ani nehraji na hudební nástroj. Jsem úplný hudební antitalent… (smích). Zvolil jsem tedy jinou cestu. Řekl jsem si, že natočím něco, na co nemají běžní komerční tvůrci čas: film o jeho niterném životě. Že zkusím popsat něco, co ho přivedlo k psaní tak krásné hudby.

To se dá zjistit jak?
Začal jsem studovat spoustu různých materiálů. A přitom jsem našel řadu zmínek o jeho soukromí. O jeho vztahu k ženám. A pak mi jedna známá řekla, že vyšla od doktorky Svatavy Přibáňové z Moravského muzea Brno kniha, která přináší souborně vydanou korespondenci mezi Leošem Janáčkem a jeho velmi mladou přítelkyní – Kamilou Stösslovou z Písku. Ta knížka se jmenuje Hádanka života a dokumentuje téměř neznámý, jedenáct let trvající milostný vztah.

Kniha, přesně řečeno dopisy v ní obsažené, pak posloužily jako základ filmu „Z listů důvěrných“. Nakonec se ukázalo, že nemusím vymýšlet příběh, ani žádné dialogy. To co divák vidí a slyší, je přesně to, co si Janáček a jeho přítelkyně psali v dopisech. Děj filmu tedy tvoří milostná korespondence.

Jak jste hledal herce pro ztvárnění postavy Leoše Janáčka a jak pro Kamilu Stösslovou?
Už od počátku jsem si vyhlédl svého dlouholetého kamaráda Ladislava Kaplana. Vzrůstem i typově přesně odpovídal právě Janáčkovi. Je ovšem jasné, že Janáček musí mít ve filmu bujnou bílou hřívu. Tu ovšem nakonec také má. Kamarádovi jsem totiž zakázal, aby se dva měsíce před natáčením nechával stříhat. A to splnil. No a pak se musel ještě naučit podepsat jako Janáček. I to zvládnul skvěle. Všichni se teď ptají: Kdo se to tam podepisuje jako Janáček??! A já říkám: To kamarád Kaplan… (smích) Roli Kamily Stösslové jsem svěřil Petře Mockové – Bujnoškové – tedy vlastní dceři. Zjistil jsem totiž, že se podle fotek velmi podobá právě Kamile.

Dcera i váš kamarád jsou herci?
Ale kdepak! Kamarád Ladislav Kaplan je bývalý voják z povolání a moje dcera je dealerka zahraniční firmy. Nikdo z nich nehrál nikdy ve filmu a ani v divadle. A to ani amatérsky.

Jak je možné, že to zvládli?
Naštěstí neměli mnoho hereckých úkolů. Chtěl jsem jen, aby své role ztvárňovali mimikou. Buď jdou, povídají si, píšou a nebo čtou dopisy… To všechno zahráli velmi přirozeně. Je ale třeba říct, že nikdo z nich nemluví. Hlas jim propůjčují dva profesionální herci. Jan Fišar z Moravsko-slezského divadla v Ostravě a Vladimíra Krakovská z Divadla loutek v Ostravě. Oba filmu velmi prospěli a pomohli naprosto nezištně.

Čím podle Vás pomohli zejména?
Ti herci to namluvili tak, že poetično, obraz, hudba a nakonec i jejich mluvené slovo dokonale souzní. A možná právě proto, skoro k mému údivu, má ten film tak obrovský ohlas. Lidem se skutečně velmi líbí.

Film má ve výsledku necelých osmnáct minut. Jak dlouho trvalo, než jste ho natočil a dal do finální podoby?
Precizní příprava scénáře a samozřejmě studium literatury trvalo dohromady asi půl roku. Točili jsme v létě, v zimě a také v podzimním období. Vše tedy trvalo asi zhruba rok.

Vy jste amatér, všechno jste si platil sám. Dokážete spočítat, kolik vás to všechno stálo?
Opravdu nevím. Já to nepočítal. Cesty na Hukvaldy byly vlastně moje volno. Moje krásné procházky. Kdyby se ale počítala práce, tak to by byl hodně drahý film. Ale vážně nevím, já to tak neberu a proto jsem to nepočítal.

Kolik cen jste už s filmem získal?
Celkem čtrnáct cen. Film měl premiéru na krajském kole celostátní přehlídky letos v květnu v Mohelnici, kde dostal první cenu. Ocenění, kterého si vážím nejvíc je z celostátní filmové soutěže Český videosalón, která se pravidelně koná v Ústí nad Orlicí. Tam jsem dostal jednu ze dvou prvních cen. No a pak už film putoval po celé republice. Můj zatím poslední velký úspěch je z „Vysokovského kohouta“, kde jsem právě teď dostal hlavní cenu festivalu.

(Jiří Máslo)