Květoslav Doubek, Česká Skalice:
Vzpomínám hlavně na ten v roce 1989, kdy jsme se přidali do průvodu s prázdným transparentem. Chtěli jsme tím říct, že když musíme mlčet, ať to všichni vidí. Estébáci nám pak říkali, že to naše vystoupení bylo slabé.
Stanislava Benešová, knihovnice, Praha:
Vzpomínám nerada, na střední jsme museli do průvodu povinně. Když jsem jako knihovnice nastoupila do zaměstnání v Praze, tak kolegové vzpomínali, jak se v padesátých letech museli fotit, aby měli důkaz o účasti.
Jaroslav Novotný, výpravčí, Hradec Králové:
Jako školáci jsme to ani nepovažovali za svátek, místo volna jsme museli do průvodu. Nejhorší na na tom všem bylo čekání. Když jsme šli kolem tribuny, mávali jsme opravdu s radostí, protože jsme věděli, že už je konec.
Vlasta Šibíková, učitelka, Rychnov nad Kněžnou:
Vzpomínám si na pátou třídu, kdy jsem vytvářela mávátka s růžičkami z krepáku a účastnila se průvodu v Rychnově, který směřoval od rychnovské nemocnice na náměstí, kde tradičně jezdily alegorické vozy.
Rostislav Tvrdík, muzikant, Trutnov:
Povinně jsem na ně chodil na základce, se třídou. Na konzervatoři jsem byl jen v prváku. Další roky jsem se s kamarády zdekoval hned, jak jsme se ukázali na srazu. Bylo to komické, celá ta rudá pompa. Bohužel byly zavřené hospody.