Velikonoce žijí díky po staletí předávaným obřadům i pověrám

V tu dobu končil čtyřicetidenní půst, který patří k velikonočním tradicím. V čem spočíval? Jen o jídle to asi nebylo.
Popeleční středou začíná předvelikonoční půst. Postní neděle, které se do 40 dnů nezapočítávají, mají v lidovém prostředí své názvy i tradice. Neděle Pučální, Sazometná, Kýchavná, Družebná, Smrtná, Květná a jako vyvrcholení Hod Boží velikonoční. Jako je to i v jiných výročních zvycích českého lidu, i v tomto čase se zajímavě prolíná prvek lidový s církevním. A ten půst prostý venkovan nebral tak přísně. Lidé museli tvrdě pracovat, začínaly přípravy jarních prací a bylo nutno se najíst. Je pravda, že se omezovalo maso a tuk, ale toho masíčka si i jindy v roce chudý venkovan moc neužil. Půst spíše spočíval v duchovním rozměru, lidé se měli zamyslet nad svým životem a vztahem k Bohu. Měli si odepřít světské radovánky - alkohol, tabák, tanec. Takový půst nebyl marný. Když si člověk dokáže cokoliv odepřít, o to víc pak ocení i malé radosti.

Děti v domovech dostanou k Velikonocům notebooky

Koleda, pomlázka, kraslice. Kde se v Čechách vzaly?
Koleda vznikla ve starověkém Římě a od antiky si ji přisvojila celá Evropa. Byla příležitostí k přání všeho dobrého, koledník ale býval i obdarován, a tak si trochu obohatil skrom-ný jídelníček. I kolední obchůzka o Velikonocích byla kromě zábavy také možností dostat vejce, pečivo, slaninu a kapku něčeho ostřejšího. Pomlázka, tedy ten spletený svazek prutů, je zvyk téměř pohanský. Životodárná síla rašícího prutu se šleháním přenáší symbolicky na člověka a zajistí mu zdraví a svěžest po celý rok. Jako odměnu za pomlazení dostávali chlapci a muži vejce. To odjakživa člověka provokovalo svým ojedinělým tvarem, ale především tajemstvím života ukrytého pod skořápkou. Proto bylo v dávné minulosti vejce užíváno k magii černé i bílé. Nálezy z hrobů na Dolní Moravě dokládají, že malované vejce vkládali naši předkové do hrobů jako obětní dar. Aby vejce mělo při čarování větší moc, pokreslovali ho lidé symboly a runami. Vejce, které mělo přičarovat lásku, bylo vždy červené.

Třeba nás dnešní doba přiměje se zamyslet a žít skromněji

Co bych měla dnes upéct? Mazanec?
Ano, mazanec je starobylé obřadní pečivo. Mazanec od hojného mazávání tukem, aby se po upečení leskl jako jarní sluníčko, ozdobený křížkem na připomenutí utrpení Krista.

Velikonoce oslavte doma, žádá biskup

Nedá mi to a musím se dotknout problému, který hýbe světem - koronaviru. Jak by se v podobné situaci zachovali lidé v 19. století? Měli „své“ epidemie a byli prakticky bez ochrany. Nebo ctili karanténu?
Lidé se kdysi stejně jako dnes báli epidemií, možná víc než my koronaviru. Po morové ráně často vymřela velká část Evropy. Lidé se snažili chránit, mimo jiné i maskami, vykuřováním, ale hlavně modlitbami, protože považovali epidemie moru a cholery za trest boží. My dnes uvažujeme racionálně, ale přesto by nebylo na škodu zamyslet se nad naším šíleným tancem na okraji propasti, kdy nám hrozí změny klimatu, vymírání druhů, znečištění ovzduší a moří, úbytek pitné vody a další změny k horšímu. Třeba nás virus přiměje se zamyslet a žít skromněji a s větší pokorou. To prosím nespojujte s žádnou náboženskou ani politickou agitkou.

Závěrem se chci zeptat, jak prožíváte tuto dobu. Vnímám, že se mezilidské vztahy zlepšily. Zajímalo by mne, zda se cítíte ohrožená. Nechci připomínat seniorský věk, ale na rovinu - jak prožíváte stav nouze?
Já se za svůj seniorský věk nestydím, počátkem března jsem si připomněla, že je mi 76. Takže jsem velmi ohrožený druh i vzhledem k mému astmatu. Jsem ukrytá ve své chaloupce, pracuji pilně, maluji a píšu jako obvykle a při hezkém počasí hospodařím na svých „latifundiích“. Moc se toho pro mne nezměnilo, pouze postrádám návštěvy přátel i rodiny a popovídání u kafíčka. Prostě si říkám, že není čas na hrdinství, a protože se mi na světě ještě docela líbí, chráním se té koronavirové bestie, jak mohu. A máte pravdu, že se lidé k sobě chovají lépe. Je to typická česká vlastnost. Umíme být skvělí, obětaví a stateční v kritických situacích. Jenomže pak, když nám otrne, rychle se vrátíme do starých kolejí. Pevně věřím a doufám, že nám tentokrát dal koronavirus takovou lekci, že budeme lepší už napořád. Omnia vincit amor. Tak se mějme všichni rádi, pomáhejme si a těšme se zase na lidské úsměvy, až odložíme roušky. Krásné, klidné, i když letos trochu jiné Velikonoce přeju upřímně vám i všem milým čtenářům Deníku.

Duchovní podpora na síti, farář promlouvá k prázdným lavicím