Až konečně v druhé polovině května se její vzpomínka opět oprašuje. Minulý týden měla „narozeniny“ Babička, jejíž první vydání vyšlo v polovině května 1855, tedy před 165 lety. Od té doby ji různí vydavatelé nabídli čtenářům ve více než 340 vydáních a v českoskalickém Muzeu Boženy Němcové minulý týden začala výstava k výročí prvního vydání Babičky.

Tuto knihu zná asi každý, zřejmě je i ve většině domácích knihoven. Přestože v předmluvě jedné z Babiček se píše, že „…mluva díla jest podivuhodně stručná, ale při tom všude jasná, plynná a lahodná…“, tak současnému čtenáři se může zdát její četba poměrně náročná. Zřejmě to je dáno tím, že v jedné větě je popsáno více děje, než kolik ho jsme v současném komunikačním stylu schopni přijmout.

„Kdybych měla volit, tady bych si přála, narodit se znovu as za dvěstě let, anebo ještě později, neboť nevím bude-li do té doby takový svět, v jakém bych chtěla žít s rozkoší,“ napsala Božena Němcová téměř deset let před svou smrtí. Zda by v současné realitě žila s rozkoší o tom lze asi úspěšně pochybovat. Mluva nynějších mocipánů, kteří nekoordinovaně vykřikují, kdy se otevřou hranice a kdy budeme moci vyrazit na ulici bez roušky, totiž rozhodně není podivuhodně stručná a už vůbec ne jasná, plynná a lahodná.

Jiří Řezník