Při čekání v odbavovací hale na ruzyňském letišti nám s Luckou neuniklo, že s námi do Dubaje poletí i Vladimír Šmicer a jeho přátelé. To jsme ale ještě vůbec netušily, co nás všechno bude čekat.

Poslední objetí s rodinou a hurá za novým dobrodružstvím. Poprvé v životě jsem viděla tak obrovské letadlo. Musím přiznat, že se mi trochu sevřel žaludek, ale nadšení zvítězilo a já se neskutečně těšila.

Ubytovaly jsem se ve střední části letadla, v prostřední řadě. Sedíme, prohlížíme si vše okolo a kdo si myslíte, že si sedl vedle nás? Hádáte dobře. Vláďa a jeho parta. To nám to krásně začíná! Všichni se zdáli být tak trochu, no jak to nazvat, veselí.

Po hladkém vzlétnutí nám posádka letadla ihned začala servírovat pití a vynikající jídlo. S Luckou jsem si daly bílé víno a kluci od vedle si rozbalili whisky a poslali láhev i k nám. My jsme se nezdráhaly. Copak to jde odmítnout pozornost od takové osobnosti? Jen jsem si tedy smočila jazyk abych neurazila, já totiž whisky nemusím.

Vláďa se najednou začal bavit o nějakém fyzioterapeutovi a my jsem se instinktivně otočily. A tak začalo naše vyprávění kam letíme, proč, na jak dlouho, odkud jsme a následovalo mnoho dalších otázek. Všichni nás doslova hltali, nedokázali si představit, jako spousta dalších lidí, jak jsme se k tomu dostaly a co nás k tomu vedlo. A hlavně lidé jako je Vláďa to pochopit ani nemůžou. Snad rozumíte, jak to myslím. Všichni letěli do Dubaje na golf.

S postupným ubýváním obsahu lahve se zvyšovala nálada. Přímá úměra se tomu říká, že? My jsme se s Luckou musely opravdu držet zkrátka. Přiletět do Saúdské Arábie v opilém stavu by pro nás znamenalo otočení se na podpatcích a hurá zpět do Prahy. Byly jsme pouze pozorovatelky.

Hodiny utíkaly, let trval zhruba sedm hodin, a došlo i na pozvání do Dubaje s tím, že bychom do Rijádu mohly letět o pár dní později.

Po několika hodinách jsme s Luckou byly tak nějak vyčerpané ze všech těch všetečných otázek, které se opakovaly stále dokola. Mnozí byli již „unavení“, aby si pamatovali na co se už vlastně ptali a některým bylo dokonce i hůře rozumět. Asi se ve výšce zhruba deseti tisíc kilometrů špatně artikuluje, neumím si to jinak vysvětlit. Vláďo, Vláďo!

Daly jsme si sluchátka do uší a pustily si film. Každé sedadlo bylo vybaveno televizi a bylo možné dokonce i telefonovat nebo posílat sms. V pořádku jsme přistály na ohromném dubajském letišti, se všemi se rozloučily a čekal nás let do Rijádu. Letiště bylo luxusní a opravdu veliké. Měly jsme, bohužel, jen hodinu na přestup, což nám tak akorát vyšlo na dojití k dalšímu letadlu.

Nevěděly jsme kam dříve koukat. Je to mezinárodní letiště plné cizinců, teď už je nazýváme nemuslimy. Uvědomily jsme si, že jsme tam opravdu jen dvě nezahalené ženy v normálních riflích a bundách. Okolo nás byly pouze ženy v „abajách“ černých hábitech.

Pro mě osobně to bylo první setkání s takovou kulturou a to byl opravdu pouze začátek. Připadaly jsme si jako vetřelci z Marsu. Ano, byly jsme středem zájmu všech okolo, ale na to si tu musí člověk zvyknout. Kdyby se po Náchodě procházela žena, která by byla celá v černém a nebyly jí vidět ani prsty na rukou, také by se za ní všichni otáčeli.

Markéta Klemmová