Ten si tehdy myslel, že vše bude jen dobré a že nic nemůže zastavit dění v zemi. Jeho děda společně s otcem plánovali obnovu lakýrnického a písmomalířského závodu „Josef Havrda“, který po roce 1948 v důsledku vývoje zanikl. „Naše čtyřka kamarádů – Mirek Skořepa, Josef Matouš, Luděk Dostál a já – jsme byli na putovním táboře po Českém ráji. I my jsme tehdy sledovali znepokojivé mraky, které se stahovaly nad naší zemí. Pomalý odchod vojsk Varšavského paktu po cvičení, výstrahy z Mosky a tak dále. Nevěřil jsem tehdy nebo nepřipouštěl jsem si, že by to vše slibně se rozvíjející mohlo skončit. Negativních signálů ale přibývalo,“ říká Havrda.

Krátce před 21. srpnem přišel za mladými skauty kamarád Vlasta Macek, který byl zrovna na vojně, a varoval je, že se za hranicemi něco děje. Situace se přetřásala a lidé byli nervózní. Pak to přišlo. „V noci na 21. srpna někdo zuřivě zvonil u dveří. Nad námi hučela letadla, v ulici byla armáda. Táta byl nalepený na rádiu, takže nepostřehl, že jsem zmizel. Venku začalo svítat. Šokovaní lidé nechápali, co se děje. Zděšení, slzy vzteku a vzdor,“ popisuje neblahé události Havrda.

Hned na druhý den se svými kamarády vynesli ze sklepa vápno a na náměstí se malovaly obrovské nápisy podporující Dubčeka. V plném proudu byly demontáže směrových ukazatelů, aby co nejvíce okupantům znesnadnily orientaci. Skauti dostali první úkoly. Roznášeli mimořádné výtisky novin, předávali informace, působili jako spojky a točili film. „Lidé nám doslova rvali tisk z rukou. Autobusy zastavovaly a my vylepovali letáky a informace. Všichni táhli za jeden provaz. Jakmile se po městě rozšířila zpráva, že vláda je v Moskvě, na střechu národního výboru pronikli obyvatelé s mým otcem Ladislavem Havrdou a shodili dolů nenáviděnou rudou hvězdu,“ uvedl Havdra. To už však jely od Náchoda tanky. Přesto občané před národním výborem odhazovali legitimace Svazu československo sovětského přátelství a podepisoval se arch petice za neutralitu republiky. Před podloubím v centru města byla připravena Tatra naložená pískem k blokaci silnice. „Událost stíhala událost a my jsme téměř nespali.

Skauti se ukázali jako perfektně organizovaná složka a proto byli požádáni o postavení nočních hlídek k zajištění ulic proti případnému rabování a násilnostem. S Mirkem Skořepou jsme střežili úsek od náměstí k železničnímu přejezdu. Během hlídky projela pouze malá kolona transportérů. Když jsem se vracel z hlídky domů, na náměstí mě dojela kolona okupačních aut. Všude bylo plno vojáků. Najednou přede mnou zabrzdil gazik a vyskočil z něho ruský důstojník s mapou: „Kudá na Gradec,“ ptal se. Řekl jsem mu, že nerozumím a najednou jsem stál u zdi s rukama nahoře. Důstojník opakoval otázku a něčím mě dloubal mezi lopatky. Byl to samopal. V tu chvíli jsem si myslel, že je se mnou ámen. Zachránili mě dva vojáci, kteří usoudili, že jsem ještě dítě a kolona odjela,“ vzpomíná Havrda na temné srpnové dny roku 1968.

Výňatky z připravované knihy Ladislava Havrdy Bratrstvo II naleznete ZDE.