Netuším, co ve svých dosavadních životech prožili kolegové zastupitelé, avšak pondělní model znám osobně velice dobře: Poprvé jsem se s „mlčením“ setkal na střední škole – před třiceti lety. Časem jsem si na projev mlčení zvykl v tom smyslu, že jsem pochopil: Stojí na něm fungování naší marxistické kultury. (Navěky – jak vyhrožovali?)

Od roku 2006, kdy se na radnici usadila koalice „dvou stran“, stalo se mlčení (a zamlčování) charakterovým rysem tehdejšího fungování samosprávy. S několika mála jedinci jsme sice křičeli – byl jsem takzvaně „arogantní“; ale když jde „do tuhého“, kdo zůstává ticho? Snad jen ten, kdo nemá pud sebezáchovy… Nakonec jsem si však uvědomil, že tato k smrti vyčerpávající činnost nemá žádný význam a zastupitelský orgán jsem opustil…

Když se v loňském volebním roce ukázalo, že si několik jedinců bez sebemenších překážek připravilo plán, jak realizovat vlastní kulturní představy o práci pro nás, donutil mne právě pud sebezáchovy k tomu, abych se ještě jednou pokusil zkoncentrovat síly. Šlo do tuhého: V některých kulturách totiž neexistuje sebereflexe (jsou sebedestruktivní; s marxismem v čele).

Naštěstí se stal zázrak: Bývalá starostka utržila drtivou porážku, a to zejména díky své politické vizi. Sportcentrum za navrhovaných podmínek si veřejnost nepřála, a vedení města se proto po volbách obměnilo. Bylo to na poslední chvíli: Sami exponenti naší „šťastné budoucnosti“ totiž neskrývali pravdu, že jde o „poslední šanci“…

Tvrzení, že „do Broumova přijdou peníze“, může jako informace a argument stačit snad jen nemyslícímu – čili někomu, kdo ani nefunguje – kdo funguje stádně. Vždyť je přece logické, že do Broumova mohou přijít komukoliv, a protože jde o veřejné peníze, musíme přece vědět, komu konkrétně; „do Broumova“ není totéž, co „nám všem“… Ale co zde budeme vysvětlovat…

Broumovská radnice včas poznala, o čem celý projekt prosazovaného Sportcentra je. V tak čítankovém scénáři (vznikal bez překážek a bez sebereflexe) byla kultura tvůrců narýsována natolik viditelně, že nezaslepené zastupitelstvo nemohlo přijmout jiné, než to nejkulturnější východisko – takové, které je v našich politických vodách neznámé. V opačném případě by totiž zákonitě muselo „střílet“ (obrazně míněno).

My, protože dobře víme, proč jejich projekt nechceme a protože jsme měli moc (danou voliči) ho odmítnout, mohli jsme si svobodně zvolit vlastní postup. Být nad věcí (nereagovat), přestože vám bezpáteřní jedinci veřejně a nevybíravě podsouvají svoji vlastní „kulturu“, přestože je tato zavrženíhodná a přestože nemáte co ztratit (je tedy možno projevit se zcela dle libosti), to považuji za velký výkon. Pro mne osobně šlo o dosud neviděné gesto – tak velké, že někteří „z davu“ asi nikdy nepochopí: Není jim to dáno… (Každý jsme nějaký.)

Tímto děkuji patnácti kolegům zastupitelům, že nechali sprostotu sprostotou, ve své vlastní nahotě a ukázali pravou (opačnou) kulturu; pravda – jinak to nešlo… Pokus o frašku (jak to nazvali sami přívrženci) nevyšel; takové divadlo se v odborné terminologii nazývá „vzpoura davů“. Tím, kdo mlčel, jsme ale byli my… Děkuji zastupitelům, že mi umožnili vidět něco, co možná už nikdy neuvidím. Každopádně to bylo za 45 let mého života poprvé.

(Petr Staněk, zastupitel města Broumov)