Jenže nakonec byl fotbal tím, co všichni s odstupem času bereme jako „doplňkový sport“ všeho, co jsme prožili ve dvou dnech, na něž opravdu nikdy nezapomeneme.

Cesta do Mnichova proběhla v klidu. Po příjezdu k nádherné Allianz aréně jsme měli dostatek času na volný program a samotné duely FC Barcelona – Porto Allegre a Bayern Mnichov – AC Milán. Pro většinu z nás znamenaly vrchol sportovních zážitků. Po nich jsme do autobusu kolem půlnoci nasedali s vědomím, že v pět ráno budeme všichni doma.

Vše se ale zvrtlo v čase 1.32… Jako většina cestujících jsem spal. Vzbudila mě rána a změna pohybu autobusu. Ten se v momentě převrátil na naši stranu a bylo jasné, že je zle. Pořád jsme se pohybovali velkou rychlostí, okna rozbitá, všude sklo a křik probuzených. V té chvíli mě napadala jediná věc. Bál jsem se, že je všemu konec. Autobus se nezastavoval, já se jen snažil zůstat na sedačce. Držel jsem se vší silou a myslel na nejhorší. Jen jsem čekal, kdy mě v té tmě něco trefí, kdy se někde „zaseknu“. Po chvíli se bus začal převracet, nic nebylo vidět. Nikdo nevěděl, kdy to skončí. Naštěstí se to po chvíli zastavilo.

„Rychle oknem pryč,“ na nic jiného se v té chvilce nedalo myslet. Všude stříkala nafta, se spolusedícím jsme se vydrápali ke svodidlům a zkoušeli zastavit projíždějící auta. To se povedlo, potom i přivolání pomoci. Ta přijela rychle. Dokud ale nedostali hasiči z autobusu posledního z mých kamarádů, byly to hrozné minuty.

Když záchranáři vynosili všechny cestující, odvezli nás na požární stanici. Následovaly policejní výslechy, telefonáty příbuzným, ale hlavně nepříjemná zpráva, že jeden z nás nehodu nepřežil. Při cestě seděl o dvě místa za námi a jediný rozdíl byl v tom, že neměl takové štěstí jako my všichni, nebo jej náraz neprobudil a díky tomu se nemohl tak bránit.

Čtěte také:
Nehodu autobusu v Bavorsku nepřežil šestnáctiletý Čech
Řidič autobusu je z nehody psychicky na dně