Penzion opouštíme těsně před desátou dopolední za téměř jasného počasí, po pěti minutách vjíždíme do nedalekého Villachu, za necelou půlhodinku jsme na jeho konci a hledáme správnou cestu vedoucí na Dobratsch. K přesné orientaci se ještě ptáme jednoho z místních, který nás neomylně navádí na silnici označenou jako Villacher Alpenstraße. Krátce nato já, můj kamarád Tonda a bratranec Tomáš míjíme ceduli s označením Villacher Alpenstraße, Länge 16,5 km a blížíme se k mýtnici. Tu bez povšimnutí míjíme, je totiž určená jen k výběru mýtného od motorových vozidel a začínáme polykat první výškové metry k jednomu ze dvou našich dnešních cílů.


Po krásné asfaltce poklidně stoupáme, využíváme každé vyhlídkové místo na trase a pořizujeme fotodokumentaci města Villach z „ptačí“ perspektivy, pohledy na rakousko – slovinské hraniční hory i další velmi cenné záběry. S přibývajícími výškovými metry se však pomalu začíná měnit počasí, slunce se schovává za neproniknutelný opar a teploty jistě klesají dolů. K tomu se občas přidá i nepříjemný studený vítr a my pomalu začínáme litovat našeho rozhodnutí zdolat stůj co stůj Dobratsch. V letním cyklistickém oblečení jsme najednou rádi, že spíše stoupáme než klesáme. Po dvou hodinách výstupu navštěvujeme poslední vyhlídkové místo, které je vytvořeno v duchu vyhlídky nad slavným Grand Canyonem s tím rozdílem, že není z tvrzeného skla, ale z kovových roštů a součástí. Za pár minut míjíme první z několika parkovišť, což je jasné znamení blížícího se vrcholu stoupání.


Za stále zataženého a poměrně chladného počasí dojíždíme na hlavní parkoviště, které se nachází zhruba ve 2300 metrech nad mořem. Zde také končí asfaltový povrch a dál lze pokračovat pouze po kamenité cestě. I s kolama procházíme rezavým turniketem u vyhořelé horské chaty a nastává pravý čas pro naše horská kola. Téměř labužnicky se opíráme do pedálů a ukrajujeme první metry závěrečného asi tříkilometrového stoupání k vrcholu Dobratsche. Náročný terén nás občas donutí sesednout z kola, při sebemenší příležitosti se však do sedla opět vracíme a šplháme se k vytouženému cíli. Po cestě míjíme davy turistů, velmi často i Čechy, kteří nás povzbuzují a dokonce nabízejí i občerstvení. Opět pořizujeme neopakovatelné snímky nejen na údolí s městem Villach a jezery Oassicher See a Wörther See.


Po další hodině stoupání se nám konečně otevírá pohled na náš dnešní cíl, vjíždíme do 2500 metrů nad mořem a překvapuje nás velmi klidné stádo krav pasoucí se na úbočí Dobratsche. Kolem třetí hodiny odpoledne se konečně dostáváme na vysněný vrchol do výšky 2166 m n. m. a jako mávnutím kouzelného proutku se obloha vyjasňuje a nám tím tak nabízí fantastické záběry na všechny světové strany.


Po více než půlhodinové fotodokumentaci obracíme naše biky na zpáteční cestu. Tříkilometrový kamenitý úsek zdoláváme sice v sedle, ale nesmírně opatrně, asfaltový téměř sedmnáctikilometrový sjezd je pak velmi příjemným zážitkem. Po více než hodině od návštěvy vrcholku Dobratsche přijíždíme k našemu penzionu a tachometr na kole mi ukazuje necelých sedmdesát kilometrů. Vydařený den pak zakončujeme na zahrádce jedné z vesnických restaurací při ochutnávce rakouských specialit.