Někdo by si mohl říct, že šlo o náhodu. Těch náhod by však muselo být hodně, protože tento tým, i když pochopitelně s různými obměnami, si své místo na slunci tvrdě vybojoval, a tam, kam se dostal, právem patří. „Páté místo je obrovský úspěch a my se de facto od třetího místa níž můžeme měřit s každým," říká trenér prvoligových hronovských volejbalistek Jan Ševců.

Trenére, jak tento téměř pohádkový příběh vůbec začal?
(úsměv) Tak to bude dlouhé povídání.

Já čas mám.
Dobře. Toto družstvo se začalo formovat už ve škole, kde je naučily úplným volejbalovým základům učitelky Strnadová, Tichá a Daňková. Pokračovalo to tím, že si holky ještě při škole vybojovaly účast na nějakém mistrovství republiky a tehdy mě oslovily, abych jel s nimi.

A tím začala vaše práce s nimi?
Dalo by se to tak říct. Na tom školním mistrovství holky dosáhly na největší úspěch školy. Tuším, že to bylo nějaké třetí, čtvrté místo. Už tam jsem si ale všiml, že mezi nimi vzniká dobrá parta.

Po tomto turnaji jste si je tedy vzal pod svá trenérská křídla?
Ano, ale zároveň holky stále hrály i na škole, což bylo strašně důležité. Za další zlomový okamžik považuji památnou kvalifikaci v Olomouci, kdy si holky vybojovaly první ligu kadetek a v té době také začaly hrát venkovní dospělé soutěže, kde si budovaly svou pozici od nejnižší soutěže, tedy třetího okresu.

Pokud dobře počítám, tak to musely snad každý rok postupovat?
De facto je to tak. Kromě jedné zastávky ve druhé lize, kterou jsme hráli dva roky, tak to byl vlastně co rok, to postup. Současně s tím ale mezi mládeží prošly kadetskou soutěží, kde si pro mě dodnes nepochopitelným zmrtvýchvstáním vybojovaly postup do I. ligy kadetek. Tu jsme hráli rok a pak nastala trochu rošáda, kdy jsme si se Zbečníkem vyměnili ligové soutěže kadetek a juniorek a tím, že oni nám předaly juniorky, tak k nám přišly první nové hráčky. Byly to tři hráčky, s nimiž jsme hráli ligu juniorek. Když jsme tuto soutěž dohrály, tak jsme shodou okolností ve venkovních soutěžích dokráčeli do krajské ligy žen. Krásně se to sešlo, protože jsme skončili v mládežnických soutěžích a plynule přešli do kategorie žen a hned do prvního kraje, který si holky samy uhrály.

Zmínil jste, že se ten kádr příliš neměnil, ale co přechod ze základní na střední školy?
Na střední školu do Liberce nám mezitím odešly dvě hráčky, má dcera a Nikola Novotná. Nikola se po roce vrátila zpátky a moje holka tam zůstala. Další odchody nás postihly právě v době, kdy jsme začali hrát první kraj žen, to nám do Náchoda odešly dvě nejlepší hráčky. V oddíle se tedy trochu zabojovalo, nějaké hráčky jsme si stáhli odjinud a ono to šlo. Po polovině soutěže jsme byli první, a to nám vydrželo až do konce.

Mýlím, se nebo jste právě tuto kvalifikaci o druhou ligu žen hráli doma v Hronově.
Je to tak, hráli jsme to doma. Kvalifikace se nám povedla a i bez těch nejlepších, které nám před sezonou odešly, jsme druhou ligu vybojovali.

Kraj a druhá liga je přeci jen trochu něco jiného…
…to samozřejmě je. Moje holka sice hrála ve Frýdku, ale měli jsme ji u nás na střídavý start. Jinak jsme to ale prakticky hráli s původními hráčkami, jen jsme z béčka povolali Katku Lelkovou. Sezona se nám nakonec povedla, dostali jsme se až do kvalifikace o první ligu, ale ta byla neúspěšná. Další rok jsme už druhou ligu vyhráli docela s přehledem a opět postoupili do kvalifikace s Novým Jičínem, Přerovem a Střešovicemi B. Sice jsme skončili v kvalifikaci třetí, jenže Přerov se vzdal postupu, takže první liga spadla do klína nám.

A přišly další změny v kádru.
Bohužel ano. První ligu nechtěla hrát Alice Hornová a již o rok dříve ukončila svoji činnost v A-družstvu Kristýna Zelená, obě odešly do béčka, přestaly s námi hrát i Katka Lelková s Janou Manychovou, takže muselo dojít k posílení kádru. Proto jsme oslovili ostatní okresní kluby, z nichž nám vyšly maximálně vstříc v Červeném Kostelci, v Jaroměři i ve Starém Městě. Na střídavý start jsme tedy z Kostelce získali Kristýnu Vítovou, z Jaroměře Pavlu Huškovou, ze Starého Města Adélu Hrubou a nakonec i z Náchoda Kristýnu Kukrálovou.

S čím jste do první ligy šli?
Hlavně musím říct, že jsme z toho měli obrovský strach. Hodně mi začal pomáhat Petr Šolín, což je obrovský obětavec a patriot a bez jehož pomoci bych to nebyl schopen vše dělat. Na úvod soutěže jsme měli těžké vylosování, protože jsme jeli do Brna a na Žižkov, tedy k soupeřům, které sezonu předtím postoupily do finálové skupiny. V Brně jsme brzy prohrávali 2:0 a chtěli jsme odejít z haly, protože to byla příšerná ostuda. Pak jsme ale třetí set vyhráli a celý čtvrtý set jsme vedli, jenže nás pak šmiknul rozhodčí a my 3:1 prohráli. Druhý den nás Brno podcenilo a my vyhráli 3:1. V dalším kole jsme jeli na Žižkov a dostali jsme tam a zpátky. V pátek jsme prohráli 3:0 a v sobotu jsme prohrávali už 2:0. Pak se to ale otočilo, domácí trenér prostřídal, my zabrali, zápas otočili v náš prospěch a nakonec vyhráli 3:2.

V domácích premiérách jste pak porazili Břeclav, což holky i vás asi definitivně utvrdilo, že ani v první lize nebudete hrát druhé housle.
Je pravda, že když jsme doma porazili Břeclav, tak jsme zjistili, že na to máme a začali hrát naprosto vyrovnané zápasy se všemi soupeři. Sem tam jsme přivezli body z venku, doma poráželi týmy pod sebou a najednou nám bylo jasné, že hrajeme o finálovou skupinu. Mančaft fungoval, holky to strašně bavilo a navíc se nám vyhýbala zranění.

Podle vašich výsledků ve finálové skupině se mi zdálo, že vám už trochu došel dech.
Tam už se projevila tréninková absence a řada zdravotních problémů. Když to shrnu, tak jsme neměli na áčko Střešovic a ani na Budějovice. Kdybychom se dali do kupy a v posledním kole vyhráli v Nuslích, tak jsme skončili třetí ve finálové skupině, což by bylo neuvěřitelné. I páté místo je ale obrovský úspěch a my se de facto od třetího místa níž můžeme měřit s každým.

Jaká je vůbec budoucnost tohoto kádru?
Jádro týmu zůstává, problém je s hostujícími hráčkami. Kristýně Vítové končí střídavý start, Pavla Hušková chce jít na vysokou školu do Hradce, ale chce u nás zůstat, což vítám. Hrubá s Kukrálovou jsou už naše hráčky, takže ty také zůstávají. Jedna z nahrávaček teď dělá doktorát a navíc ji čeká praxe, takže neví, jak to bude. Nějaké posily by to ale sehnat chtělo.

Kde?
Pro nás připadají v úvahu zase ty okolní týmy. V Červeném Kostelci to dělá Martin Burdych dobře, mládež tam dělají na výborné úrovni, ale tam to bohužel končí. Oni mají první ligu juniorek, ale za ženy tyto mladé hráčky nehrají, což jsme u nás nepřipustili. U nás už nejlepší kadetky nastupovaly v soutěži žen a tím rostly, což jinde tak úplně nefunguje.

Díky svým výkonům jste se dostaly mezi nejlepší kolektivy Náchodska v anketě Nejúspěšnější sportovec, reprezentant okresu Náchod za rok 2013. Potěšilo vás to?
Samozřejmě, jen je škoda, že na samotné slavnostní vyhodnocení nemohla jít ještě současná kapitánka Radka Tučková, která tuto pozici převzala od Sylvy Fulkové, s níž jsem tam byl. Sylva byla dlouholetou kapitánkou a mojí pravou rukou, na kterou jsem se mohl stoprocentně spolehnout. Jenže před letošní sezonou přišly nové vysoké hráčky a Sylva musela jít na libero, které ale nemůže vykonávat kapitánskou funkci. Tak ji po ní převzala Radka Tučková. Proto jsem je chtěl mít na tom vyhlášení obě. Radka ale bohužel měla školní povinnosti, proto jsem tam dorazil jen se Sylvou.