Předpokládám, že se jako horolezci výšek nebojíte. Je ale něco, co vám strach nahání?
Říha: Já se určitě výšek nebojím, protože pod sebou nic nevidím (smích). Ale jinak mě nic nenapadá, čeho bych se vyloženě bál.
Trávníček: Já mám z výšek obrovský strach, protože to vidím (smích). I když strach asi úplně ne, ale spíš takový respekt. Když jsem svého času začal dělat výškové práce, tak mně přišlo úplně strašné se nahnout na hranu střechy a vidět pod sebou to prázdno. Z čeho mám ale velký strach, jsou války.

Jak jste se vůbec dali dohromady?
Trávníček: (smích). Na inzerát.
Říha (na Trávníčka): Ty jsi ho podával?
Trávníček: Tak to řekni ty.
Říha: Dobře. Volala mi Lucka Výborná (rozhlasová i televizní reportérka – pozn. autora), že pro mě něco má. Tak jsem se s ní sešel a ona mi říkala, že se vrátili s Radkem Jarošem, Honzou Trávníčkem a dalšími z K2 a že je napadlo, vzít mě na expedici na CHO-OYU. Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak si řekl, proč ne.
Trávníček: Ty to říkáš špatně. Vzali na CHO-OYU… My jsme se domluvili, že společně pojedeme na CHO-OYU! Ale je to v podstatě tak, jak Honzík říká. My jsme se s Luckou domluvili na K2, kde s námi byla jako doprovod, i když její ambice byly naprosto evidentní a stále se chtěla někam drápat (úsměv), že bychom chtěli dělat další rok nějakou lehčí osmitisícovku. A u našeho rozhovoru s Petrem Maškem byla i Lucka, která se hned nanominovala, že by také jela, a tak se začal formovat tým pro CHO-OYU. A tehdy přišla Lucka s nápadem, vzít tam s námi právě Honzíka.

Jak jste na ten její nápad reagoval?
Trávníček: Ze začátku jsem o tom nebyl úplně přesvědčený a dával si nějaký čas na rozmyšlenou. Jako dobrý nápad mně to přišlo, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bude vůbec reálné. Nakonec se to vyvinulo tak, že jsem souhlasil a poté jsme se s Honzíkem poznali na několika soustředěních, kde jsem usoudil, že s ním bude sranda. Ono je i toto strašně důležité. Není to jen o tom, že tam někde zarputile lezete od rána do večera, ale když si ty lidi nesednou, tak to nefunguje.

Kdo nebo co vás přivedlo k lezení?
Říha: Mě k tomu přivedl Michal Absolon, což je člověk, kterého znám od dětství. On dříve pracoval ve škole v Praze Krči, kde jsem studoval. Tam také postavil jednu z prvních stěn, já jsem to na ní zkusil a chytlo mě to. Michal mi potom pomohl sehnat základní materiál, vzal mě do skal a radil mi. A to je přesně ten člověk, který mi našel cestu k tomuto sportu.
Trávníček: Jak říká Honzík, vždycky je to o těch náhodách. Já jsem do hor začal jezdit v 16 letech a do té doby jsem vůbec nevěděl, co budu dělat. Vždycky je to o tom, mít na začátku někoho, kdo vás povede a v podstatě se o vás v tom začátku postará.

Co vás na lezení fascinuje?
Říha: Zaprvé člověk vypadne do přírody od toho shonu. Horší ale je, když se pak vrací do normálního života. To si připadáte, jak z jiného světa.
Trávníček: Já to mám podobně. Mně je v podstatě jedno, jestli budu courat někde v přírodě, i když hory jsou prostě hory. A ty výhledy (mrkne s úsměvem na vedle sedícího nevidomého kamaráda Říhu)… Pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků noční sestup z CHO-OYU, kdy jsme se trochu zasekli… Nebo zasekli. Úmyslně jsme sestupovali až v noci, protože jsme věděli, že to bezpečně dáme a ty výhledy na hvězdy byly neuvěřitelné. To je tak obrovský zážitek…

Zrak je pro horolezce naprosto klíčový. Který smyl je pro nevidového horolezce jeho zrakem?
Samozřejmě sluch a pak při lezení ve skalách hmat. Čich asi ne.
Trávníček: Ale pivo cítíš na sto honů.

Honzo Trávníčku, zkoušel jste se někdy s páskou přes oči vžít do pocitu nevidomého?
Zkoušeli jsme si to při soustředěních a je to dost na houby (smích). Moc to opravdu nejde a o to větší obdiv Honzíkovi, protože pro nás je to rozhodně podstatně jednodušší. Já mám občas přednášky ve školách a při nich dětem zavazuji oči a různě se tam navzájem vodí. A to je teprve legrace.

Honzo Řího, jak vnímáte strach při lezení. Poznáte třeba z intonace hlasu kolegů, že se něco děje?
Někdy mi třeba řeknou, hele tady opatrně. Tak já tam jdu skutečně opatrně, ale pak to třeba vyhodnotí i tak, že mi to říkat nemusí, protože já to projdu v pohodě, protože o tom nebezpečí kolem sebe ani nevím, protože ho jednoduše nevidím.

Jakou jste v horách zažili nejprekérnější situaci?
Říha: Asi když jsme byli na Aconcague a vylézali za špatného počasí. To nebylo vůbec příjemné. A pak si ještě pamatuji, ale to nebyla úplně situace, která by se mě přímo dotýkala, ale dotýkala se mých kolegů, kteří ve Vysokých Tatrách zachraňovali nějakého Poláka, jehož kamarád tam někde spadl.
Trávníček: Já tam mám dva takové zážitky. Jeden byl v loňském roce, kdy jsme pomáhali na Manáslu Francouzovi, který nemohl sám sestoupit. Tam se nám bohužel podařilo udržet naživu jen jednoho ze dvou kluků, které jsme tam potkali. A potom nejhorší, když mi v náručí umřel nejlepší kamarád a nemohl jsem s tím dělat vůbec nic.

Prozraďte mi své nejbližší horolezecké plány?
Říha: Letos žádné nemám. Spíš jen třeba nějaká víkendová akce, ale nic velkého. Určitě bych chtěl pokračovat ve svém projektu Schody do nebe, ale nijak na to netlačím a nechávám to spíš náhodě.
Trávníček: Já si poprvé po osmi letech trochu orazím. Mám nějaké závazky vůči partnerům, takže připravuji promítání i přednášky, což bude moc fajn. Do hor ale jezdit nepřestanu a do Nepálu taky pojedu. Žádná osmitisícovka ale letos nebude. A na příští rok už mi něco v hlavě zraje… (úsměv)