Jeho cesta za sportovní slávou započala osobní tragédií, když jako jedenáctiletý, vinou nepozornosti, vkročil pod projíždějící nákladní automobil. Následky byly fatální, v Motolské nemocnici se probudil po operaci, při které mu byla amputována noha pod kolenem. Zde zároveň začíná nová část životního příběhu člověka, který si prošel časem dětství a dospívání s tím, že se musí stále vypořádávat s jistým handicapem.
Díky naprosto skvělému přístupu rodiny, spolužáků, školy a přátel, se Jiřímu Ježkovi podařilo jít životem jako každému jinému. Nepřipouštěl si nijak zásadně, že se potýká s nepřízní osudu.
Naopak, po osudovém setkání s Josefem Lachmanem (2. v cyklistickém závodě na OH Soulu 1988) se zamiloval do cyklistiky a díky neskutečné pracovitosti, trpělivosti a značné dávce dispozic pro cyklistický sport, se vypracoval až na vrchol ve svém sportovním odvětví.
Jiří Ježek v roce 2017 ukončil aktivní sportovní kariéru, ale rozhodně je člověkem, který se stává vzorem tisícům lidí, kteří si často kladou otázku, zda mají sílu a vůli jít dál svojí cestou.
Proto jsme velmi rádi, že Jiří Ježek bude hostem slavnostního vyhlášení nejúspěšnějších sportovců Nového Města nad Metují v pátek 16. března v Kině 70. Krom toho se pak všichni milovníci cyklistiky a příznivci tohoto sportovce mohou setkat s Jiřím na stejném místě od 19.00 hodin v rámci komponovaného večera. Na něm bude vzácný host vyprávět o svojí cestě životem, sportem, ale také o životní filozofii, psaní knížky a životě po sportovní kariéře.
Jako malou ochutnávku vám předkládáme rozhovor s Jiřím Ježkem, který s ním exkluzivně pro Novoměstský zpravodaj a Náchodský deník vedl Aleš Žďárský.
V Novém Městě nad Metují zná spousta lidí vaše výkony a vaši sportovní kariéru. Jak znáte Nové Město nad Metují a kraj podél řeky Metuje vy?
Je pravda, že do Nového Města nad Metují jsem jezdil spíš na různé společenské akce, než za sportem. I když párkrát, hlavně v začátcích kariéry, jsem zde byl na cyklistickém soustředění. Využíval jsem blízké Orlické hory nebo zvlněný kraj v okolí Sečské přehrady, takže vím, jak je u vás krásně.
Procestoval jste s cyklistikou celý svět. Máte rád návraty ze světa zpět domů nebo si dokážete vytvořit přechodný domov všude?
S manželkou Soňou, která mi celou kariéru dělala to nejlepší zázemí, jsme díky cyklistice společně procestovali opravdu celý svět. A všude máme spoustu známých, se kterými nám vždycky bylo dobře. Takže se dá říci, že si částečný domov a přátele dokážeme udělat kdekoli. Je fajn se na ta místa potom vracet. Na druhou stranu, ten pravý domov nic nenahradí, takže se po určité době vždycky těšíme “do svého”.
Váš dětský úraz vás nasměroval někam, kam jste původně jistě nemířil. Kam by došel nebo dojel Jiří Ježek, nebýt té bolestivé, dětské životní etapy?
To už dneska těžko můžu odhadnout. Chtěl jsem být slavným fotbalistou, hrál jsem za žáčky pražské Sparty. Ale tu pravou píli a vůli něco dokázat ve mně probudil až ten úraz. Takže ani nepřemýšlím, co by bylo, nebýt toho úrazu. Jsem za tu životní lekci naopak docela vděčný, jakkoli se to zdá bláznivé. Jsem se svým životem spokojený. Dosáhl jsem ve svém oboru absolutního úspěchu, mám krásnou a milou ženu, spoustu přátel, nic mi nechybí. Nevím, jestli bych bez té zkušenosti dokázal prožít život takhle naplno.
Vaši nejbližší přijali ve vašich jedenácti letech celou situaci obdivuhodně. Provedli vás složitým obdobím dětství, puberty a dospívání velmi racionálně. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste byl na jejich místě? Zvládl byste to také tak?
Já jsem všem těm lidem obrovsky vděčný. Rodiče, širší rodina, kamarádi, učitelky, všichni mi tenkrát nějakým způsobem pomohli. Od té doby se nějak mimoděk snažím tu pomoc vracet zase dál. Je fajn, že se mi ve sportu takhle dařilo, protože mohu být vzorem a motivací dalším lidem, nejen těm v mém okolí, ale vlastně po celém světě. Je moc příjemné, když mi potom čas od času někdo dá najevo, že jsem mu pomohl, nebo ovlivnil. To dává všem mým aktivitám ten pravý smysl.
Máte nějaký oblíbený cyklistický závod (etapu), na kterou nezapomenete?
Jé, těch by bylo… Samozřejmě, že člověk rád vzpomíná na ty úspěšné, ale i ty protrápené a prohrané závody mi hodně daly a dneska na ně vzpomínám také rád. Nikdy nezapomenu na vítězné závody na Paralympijských hrách. V Sydney, v Aténách, v Pekingu, nebo v Londýně. Každý má svůj příběh, stejně jako závody se zdravými po celém světě. Měj jsem možnost startovat s mistry světa, s olympijskými šampióny, s vítězi etap na Tour de France. A na slavné Tour jsem dokonce dostal šanci jet časovku, což byl nádherný zážitek.
Velodrom nebo silnice? Proč?
Oboje. Každý obor cyklistiky má své kouzlo. Dráhu miluju, protože mi dávala možnost být v centru dění, blízko divákům, je to strašně elegantní, čistý sport. Navíc hodně specifický, technicky náročný, a také hodně spravedlivý. Silnice je ale královská disciplína, na silničním kole jsem absolvoval nejvíc závodů a hlavní část tréninků. Ročně jsem najezdil přes třicet tisíc kilometrů…
Co vy a horské kolo? Mimochodem přijíždíte do kraje, který je vyhlášený pro svoje cross country terény.
Na horském kole jezdím rád, ale je to jenom doplněk. Závody na horských kolech mi nikdy moc nešly a ani „nechutnaly”. Na druhou stranu jsem se na biku rád „vozil” po sezóně, s přáteli, nebo s manželkou. V přírodě, mimo silnice, je cyklistika samozřejmě bezpečnější a příjemnější. Teď jsem se zamiloval do gravel bike, což je něco jako cyklokrosové kolo. Dává mi to možnost jezdit ve stejném posedu, jako mám zažité ze silniční cyklistiky, ale můžu využívat prašné cesty a poznávat přírodní zákoutí, kam jsem se dříve nedostal. To mě teď hodně baví!
Vnímáte zvýšený zájem lidí o jízdu na kole a to nejen v turistickém pojetí? Co říkáte na to obrovské množství závodů, které se pořádají pro širokou veřejnost?
Různé maratóny a masové akce pro veřejnost mám moc rád! Vždycky to pro mě byla příležitost být v kontaktu s mými fanoušky, kteří sami rádi sportují. Podobné akce budou určitě i do budoucna v mém kalendáři.
Vaším trenérem byl Viktor Zapletal, který mimo jiné trénuje i Jardu Kulhavého? Jaký byl Jarda kolega ve stáji Viktora Zapletala?
Jarda je velký dříč v tréninku. Má svůj vlastní systém přípravy, kterému věří, a který si stoprocentně plní. Myslím, že právě ve stylu přípravy jsme měli hodně společného. Asi ne náhodou jsme proto ve svých oborech dokázali dosáhnout světového maxima.
Přemýšlíte o trenérské dráze nebo nějaké mentorské pozici v rámci cyklistického prostředí?
Své zkušenosti rád předávám dál, ale na trenérskou kariéru se zatím nechystám. Mám samozřejmě radost, že můžu být pro mladší závodníky vzorem, a když mi čas dovolí, s radostí komukoli poradím. Vždyť i já se na začátku kariéry učil od těch zkušenějších…
Zájem o vaše rady určitě je, ale asi není ve vašich silách, odpovědět každému…
To je pravda. A právě to byl také důvod, proč jsem se rozhodl napsat svůj sportovní a životní příběh do knihy Frajer. Chtěl jsem, aby to byla inspirace všem, kteří chtějí něco dokázat. Že to jde! I přes různé překážky, které nám osud do cesty občas staví. A ze stejného důvodu rád přijímám pozvání na různé besedy, motivační vystoupení a inspirativní setkání. Vždyť život je strašně krátký, tak je potřeba ho vzít do vlastních rukou a prožít naplno!
Aleš Žďárský
