Michale, vraťme se v čase na začátek minulé sezony. Příprava byla stejná, nebo přišla nějaká obměna?
Víceméně stejná. Sezonu jsem zahájil začátkem února, kdy jsem odjel na první desetidenní soustředění na Mallorku. Celé soustředění vyšlo parádně a odtrénovali jsme to, co jsme měli.

Můžete to upřesnit?
Na prvním soustředění to je vždy o objemech, kdy se v průměru jezdí asi 150 kilometrů denně.

A to trénujete sám?
Ne, v té době je tam hodně cyklistů, takže se většinou kolem desáté sejdeme na pláži, domluvíme se, kam pojedeme a pak vyrazíme. Jezdí tam hodně Čechů, takže nehrozí, že bych někdy trénoval sám.

Po návratu se ale ještě u nás asi moc trénovat nedalo, takže co bylo?
Po návratu jsem byl 14 dnů doma a následně jsem odjel na čtyři týdny do Španělska.

Předpokládám, že toto soustředění už bylo zaměřeno na něco jiného?
Přesně tak. Věděl jsem, že to bude hodně náročné a také bylo. Dost to bolelo. Navíc jsem si k silničce přibalil i bajk. Musím ale říct, že tam jsou super podmínky, které vyhledávají i přední Pro tour týmy, takže tam je spousta lidí, které běžně nepotkáte.

Třeba?
Potkali jsme se tam se Štybym (Zdeněk Štybar – pozn. autora), ale třeba i s nějakým Španělem z Movistaru. Člověk tak má pěkné porovnání, jak na tom je.

A…?
(smích) Že máme ještě hodně co dělat. Zažili jsme tam jednu takovou humornou příhodu, kdy jsme stoupali na nějaký kopec a mysleli si, že docela jedeme. A v tom nás minul skútr a za ním byl pověšený Španěl Movistaru. On jel do toho kopce snad čtyřicítkou, to bylo strašný.

Můžete porovnat podmínky na Mallorce a ve Španělsku?
Ve Španělsku člověk vyjede do hor a je tam sám, což je velký rozdíl od Mallorky.

A nezkusil jste si tam jen tak tréninkově objet nějaký závod?
Trochu jsem to zvažoval, ale nakonec se mi do toho moc nechtělo, protože jsem ještě nebyl rozzávoděný.

Takže kde se odehrála vaše letošní závodní premiéra?
V Praze, na Pražském MTB poháru. Ten se jel asi týden po našem návratu ze Španělska. Sice ten závod postrádal kopce, ale o to to bylo intenzivnější. Přijel tam Škarnitzl i kluci ze „Spořky" (České spořitelny – pozn. autora), takže to bylo slušně obsazené.

A jak jste dopadl?
Dlouho jsem byl za Škarnitzlem, ale pak jsem měl technické problémy a nakonec se o příčku propadl. Hned týden na to jsme ale odjížděli do Chorvatska na dvoudenní etapový závod. Tam se jede v sobotu cross-country a v neděli maraton. A musím přiznat, že tam se mi moc líbilo. Navíc tam díky olympiádě byla hodně velká konkurence, přesto jsem dojel v cross-country čtvrtý a v maratonu druhý, takže jsem byl hodně spokojený.

Kdy přišel nějaký první větší cíl sezony?
Ten přišel už poměrně brzy, a to začátkem května na Mistrovství České republiky v maratonu. Tam jsem se chtěl dostat na bednu, protože mým dosud nejlepším umístěním bylo čtvrté místo. Bohužel se ale letos sešla obrovská konkurence v čele s Kulhecem (Jaroslav Kulhavý – pozn. autora). Věděl jsem, že pokud budu chtít být do tří, tak to bude strašně těžké, a to se potvrdilo. Hned po startu rozjel Kulhec takové tempo, že s ním zůstali jen další tři lidi, já jsem z toho tempa musel asi po dvaceti kilometrech vystoupit, protože se to fakt nedalo. V té první skupině zůstali Kulhavý, Boudný a Hynek, pak tam byla další skupina, v níž jsem jel já a postupně k nám z vedoucí skupiny propadl i Jirka Novák. Já jsem se postupně dostal do tempa a jelo se mi fakt dobře, jenže ten poslední kopec je na Šele strašně těžký a tam mě skočil Filip Adel, Matouš Ulman i Jirka Novák, takže na mě nakonec zbylo sedmé místo.

Takže zklamání?
Zklamání asi úplně ne, ale je pravda, že jsem čekal trochu víc. Být do pětky, to by bylo super. Je škoda, že mi na konci došly síly, což je bohužel moje slabina. Já potřebuji závody zlomit dříve a ne až v závěru.

Chuť jste si ale pak spravil vítězstvím na Trilogy.
Částečně ano. Je to v podstatě domácí závod, který se jede v Teplicích nad Metují. Hned v první etapě jsem si udělal dostatečný náskok, který jsem si potom už jen hlídal. Vítězství na Trilogy si hodně vážím. Trilogy ale skončilo ve středu a ve čtvrtek odpoledne jsem už odjížděl do Rakouska na Salzkammergut-Trophy. Věděl jsem, že to bude náročné, ale to jsem ještě netušil, jak moc.

Povídejte.
V pátek při rozjetí se mi udělalo špatně od žaludku a nakonec jsme večer volali záchranku. Odvezli mě a ještě ten večer jsem šel na operaci, takže závodu jsem se ani nedočkal.

Moment, na operaci čeho?
Myslel jsem, že to je slepé střevo, ale nakonec to bylo zauzlení střev a slepák mi vyndali preventivně. To bylo hodně nepříjemné. V nemocnici jsem byl necelý týden, což mi dost narušilo sezonu.

Kolik vám lékaři naordinovali volna?
Zhruba po čtrnácti dnech jsem si dal v rámci tréninku silniční závod v Krkonoších. Tam se mi jelo dobře, a tak jsem zvažoval, zda mám další týden jet na plánovaný čtyřdenní etapák.

Předpokládám, že jste jel?
Musím přiznat, že jsem z toho měl strach, ale nakonec jsem tam odjel a vyhrál ho.

A jestli se nepletu, pak přišlo tradiční rozhodování – Sudety vs Dolomitenmann?
Přesně tak. Letos jsem se ale rozhodl opět pro Sudety, protože od bratrů Sulzbacherových stále slýchávám, kdy to už konečně vyhraju.

Takže jaké byly letošní Sudety?
Už týden předtím jsem byl hodně nervózní, dost jsem na to myslel a taky moc chtěl. Ráno v den závodu jsem ale cítil, že to není úplně ono. Nicméně v zaváděcím okruhu byla velká skupinka, pak se najíždí na Hony, kde jsme odjeli ve čtyřech a za chvíli jeden od nás odpadl, takže jsme zbytek závodu jeli v podstatě ve třech. Já jsem to nechtěl nechávat na konec, takže jsem zkoušel nastupovat, ale kluci se nedali a naopak to zkoušeli také. Z Hvězdy nám trochu poodjel Šíla (Jakub Šilar – pozn. autora), ale pak jsme si ho docvakli. No a pak už z toho vyplynulo, že se bude rozhodovat v posledním kopci na Bišák. Je to zhruba na páté hodině závodu, takže strašně těžké. Do kopce jsem najel první, jel tempo, aby mi nemohli kluci nastoupit, jenže to se mi nepovedlo. Skočil mě Ráfek (Marek Rauchfuss – pozn. autora), ale toho jsem háknul, vyjeli jsme spolu na kopec a Ráfek mi za to zase vzal nahoře na rovině. Dvakrát to zkusil a dvakrát jsem ho uvisel, jenže to udělal potřetí a já tam zůstal prakticky stát. Úplně se mi sekly nohy, že jsem málem spadl z kola. Tam jsem se psychicky zlomil, že mě dojel a nakonec i předjel i Šíla.

Třetí místo určitě není špatné, ale pro člověka, který chce vyhrát, je asi málo.
Přesně tak. Chtěl jsem vyhrát. V cíli bylo trochu zklamání, ale spousta lidí mi říkala, co by ostatní za to dali. A asi mají pravdu.

Po Sudetech už končila sezona?
Ne, ani zdaleka. Po Sudetech tam ještě bylo hodně závodů – Ústecké schody, Hradecké schody, Kolo pro život a na závěr sezony jsem byl nominovaný na Bobr cup, což je štafetový závod, kde jsem se s týmem Opava-net stal mistrem republiky. To byla příjemná tečka.

A pak už zasloužený odpočinek?
Ano, i když do konce října jsem se ještě vozil, pak jsem si dal asi tři týdny volna, a potom už začala příprava na další sezonu.
Za tu minulou bych ještě chtěl poděkovat městu Červený Kostelec, které mě dlouhodobě podporuje, samozřejmě svému týmu Nilfisk pro cycling a nechci zapomenout ani na svou manželku a manažerku.