S mužem, který se chystá na velký výkon, jsme ve spojení prostřednictvím elektronické pošty, a tak můžeme čtenářům s malým zpožděním přiblížit jeho přípravu na blížící se pokus o překonání kanálu La Manche.

Úterý: počasí jako v Chorvatsku
„Den jsem nezahájil moc dobře, od noci mne obtěžovaly střevní potíže, ale díky dietě a medikaci se to (snad) už usadilo. Počasí jinak je jak v Chorvatsku, opalovačka, voda v přístavu teplá, mírné vlny a v jednu chvíli byla hladina dokonce úplné zrcadlo,“ popisuje Pavel Trebichavský, který dopoledne potrénoval 2:40 hodiny a odpoledne hodinu a čtvrt. “Plave se mi výborně, odpoledne mne už kluci vyháněli z vody, abych to nepřeháněl. Při plavání se nám nad zádama táhli racci, ale pořádný, ne takoví drobečci jako u nás… Jako kdyby si vyhlíželi, kde naklovnout míchu,“ vtipkuje jaroměřský vytrvalec.

Středa: do vody už v pět hodin ráno
Středeční ráno patřilo tréninkové aktivaci v brzkou ranní hodinu. „Budíček ve 4 hodiny, v pět jsme už vyplavávali. Ze začátku orientace podle světel v přístavu, poté luxusní východ sluníčka. Odplavali jsme dvě kola v čase 1:40 hodiny a šli se odměnit snídaní,“ prozradil Pavel Trebichavský další etapu treninku, jehož úkolem je doladit formu plavce na blížící se pokus o překonání kanálu La Manche.

Ještě dopoledne vyrazil autem k nedalekému Samphire hoe, což je umělý kus země v místech, kde při plavbě směrem Francie - Anglie doplavával František Venclovský. Vznikl vybudováním cca 3 km dlouhé betonové zdi v moři rovnoběžně s pobřežím a zaplněním prostoru zeminou vytěženou při budování tunelu pod La Manche. „Byla odtud slabě vidět Francie, moře bylo takové, jaké by si každý plavec přál - krásně vyžehlené, kam až oko dohlédlo a zůstalo tak až do odpoledních hodin, kdy jsme odcházeli z druhé fáze tréninku,“ pochvaloval si podmínky.

Horké počasí nevládne jen ve středu Evropy, ale i v ostrovní Anglii. „Už od 10 hodiny bylo horko, že se člověk potil i v tričku a pokračovalo až do večera. Projevilo se to i na pláži v přístavu, když jsme přišli na odpolední trénink, připadali jsme si jak v červenci v Makarske. I voda je stále teplejší, díky hladké hladině neměla šanci se promíchat a slunce dnes praží. Zítra má přijít déšť a ochlazení. Odpoledne opět stejná tréninková dávka jako ráno.
V těchto dnech začíná cca týdenní období ne příliš vhodné k plavání přes La Manche díky velkému rozdílu přílivu a odlivu (vždy když je úplněk a nov) a pěkně se to projevilo i v přístavu. Velký odliv nám vzdálil vodu o několik desítek metrů a po plochém dnu jsme mohli jít vodou přes 100 metrů, s hladinou po prsa,“ vysvětluje Pavel Trebichavský.

Stařenky: ve vodě jako ryby
„Na pláži se pravidelně potkáváme se skupinou stařenek snad s osmi křížky, sedí na kamenech a absorbují teplo. Po břehu sotva chodí, jedna z nich dokonce o holi, což je na kamínkové pláži za trest, ale jakmile vlezou do vody, promění se v rybu, nasadí elegantní kraul a snad by nám i stačily - nestačili jsme se divit,“ rozdělil se Pavel Trebichavský s čtenáři Náchodského deníku o zajímavý postřeh.

Moře ukázalo i svou druhou tvář
Po příchodu na pláž další den čekal plavce přesný opak předchozích dní. „Voda byla vysoko jako nikdy před tím, teď v následujících dnech budou rozdíly nejvýraznější,“ má jasno Pavel Trebichavský. „Kolečko, které plaveme v přístavu, má cca 2,5 kilometru, tvar pravoúhlého trojúhelníku, přičemž vyrážíme jakoby od pravého úhlu po odvěsně proti směru hodinových ručiček. Někdy si trasu z první, pravé otáčky prodloužíme ještě cca o 300 m dále ke žluté bóji. Myslím, že její velikost a viditelost by při závodech ocenili všichni kolegové dálkoplavci,“ přemítá.

Čtvrteční ranní trénink byla pro plavce dobrá škola, ale dálkolavec připouští, že by si asi na výrazně neklidné hladině možná pár pohlavků zasloužili za zbytečné riskování…

„Ke žluté bóji jsme vyrazili i dnes, těch posledních 300 metrů bylo nekonečných, příliv hrnul masy vody úzkou mezerou do přístavu. Mlátili jsme do toho co to šlo, sunuli se po decimetrech dopředu. Tady jsem si pořádně uvědomil sílu těch proudů, které mě za pár dní čekají. Honza bóji podjel, já se dohrabal proudem až nad ní, chvíli jsem šlapal vodu a byl zase 30 m zpět.

Pokračovali jsme po přeponě trojúhelníka k východní obrátce - konci bílé stěny mola, trochu do šikma, abychom vyrovnali proud. Bohužel každý trochu jinam, Honza se mi začal vzdalovat, mezitím se zdvihly do zad zhruba půl metrové vlny, bílé čepice a ztratili jsme se navzájem. Na obrátce jsem ho hledal, ale přes vlny jsem daleko neviděl ani nedokřičel. Vlny mne tlačily ke zdi, nezbylo než vyjet proti nim do cíle tak jako tak. Cestou jsem se ještě rozhlížel, jestli ho někde neuvidím, neměl jsem z toho dobrý pocit.

Honza mezitím ale vylezl u mola na břeh a došel pěšky a naopak vyburcoval člun u břehu, aby se po mně podíval. Ten jsem cestou potkal (nevěda, kdo ho poslal), potvrdil, že jsem OK a doplavu. Sešli jsme se tedy až na břehu, za dvojnásobek běžného času,“ popsal Pavel Trebichavský a své ohlédnutí za náročným čtvrtečním tréninkem uzavřel informací, že odpoledne byly podmínky podobné, ne-li větrnější. „Vypustili jsme tedy vodu a šli se projít na Bílé útesy Doverské,“ upřesnil.