VYBRAT REGION
Zavřít mapu

ROZHOVOR: Nevidomý lukostřelec pálil v obýváku

Nové Město nad Metují - Od narození je nevidomý, přesto je z něho špičkový sportovec, který je podle svých výkonů jedním z nejlepších na světě. Oficiální rekordy ani medaile však lukostřelec Jiří Mojžíšek ve svých sbírkách nemá, neboť jeho způsob střílení svět neuznává.

19.7.2010
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Archiv

„Až oficiální místa najednou zjistí, že volnočasová lukostřelba střílí lépe než závodní lukostřelba, snad to někomu začne být divné,“ říká zcela klidně a bez jakékoliv zášti člen oddílu Start Praha.

Pane Mojžíšku, mohl byste trochu zavzpomínat na své začátky?
Začínal jsem jako každý jiný kluk, uřízl si klacek, natáhl provázek a střílelo se.

A to jste už byl nevidomý?
Ano, nevidím od narození.

Předpokládám ale, že u toho klacku s provázkem jste neskončil.
To ne. Mohlo to být začátkem 80. let, když jsem svou známou, která střílela ze sportovního luku, přemluvil, aby mě vzala na střelnici.

A to už byl ten sportovní luk, který známe ze současnosti?
Ne, tenkrát mi půjčila dětský luk.

A jak jste mířil?
Zkusili jsme na terč umístit zvukový majáček a mířil jsem podle něj, jenže to moc dobře nešlo. Ale přesto jsem z toho měl moc prima pocit.

Něco mi říká, že u zvukového majáčku to neskončilo…?
To je pravda. Když jsem se vrátil ze střelnice, začal jsem přemýšlet, jak to udělat, aby člověk střílel přesněji. První myšlenka, která mě v tu dobu napadla, byla elektronika.

Upřímně řečeno, to si nedokážu dost dobře představit.
Začal jsem s tím, že jsem dal na luk baterku a na terč něco fotocitlivého. Problém byl v tom, že baterka samozřejmě nebyla zcela rovně přidělaná, což mi ale při střelbě v obýváku do krabic zpočátku tolik nevadilo, i tak jsem krabici trefoval. Mělo to ale jednu nectnost. Dalo se střílet jenom v noci, protože když do toho šlo sluníčko, baterka si ani neškrtla.

A jak jste si s tím poradil?
Jednoduše, střílelo se v noci u kamaráda na půdě.

To vás ale určitě neuspokojilo.
Nebylo to to pravé. A tak jsem začal chodit po různých opravnách fotoaparátů, abych se dozvěděl, jak dát dohromady čočky, aby mi to dávalo správnou velikost terče na správnou velikost matnice a tak. Prostě mi chyběly základní znalosti. Optiku jsem jaksi ve škole flákal, takže teď jsem to doháněl.

A na co jste přišel?
Nejprve jsem chodil po foto opravnách a jejich první otázka vždycky byla, jaký máte fotoaparát. Já jim říkám žádný, ale potřeboval bych, aby mi někdo vysvětlil, principy optiky – tak to u nás ne, byla jejich odpověď. Tak jsem šel jinam a tam to bylo stejné – jaký máte fotoaparát… Zkrátka jsem zjistil, že tudy cesta nevede. Byli sice ochotní, ale myslím, že teorie jejich silnou stránkou nebyla. Ostatně při opravách ji asi fakt nepotřebovali. Cestu optiky jsem tedy vzdal a přišel na něco jednoduššího.

A to bylo…?
Natáhl jsem si od terčovnice lanko, které mi procházelo okénkem na luku. To bylo z kontaktů - horní okraj jeden kontakt, pravý okraj druhý, vlevo třetí a dole čtvrtý. Lanko bylo vodivé, a tak mi to kvičelo různě vysoko podle toho, kterého kontaktu se zrovna lanko dotýkalo. Uprostřed bylo nádherné ticho a to říkalo – teď!

Předtím jste zmiňoval, že pomocí baterky to nebylo nejpřesnější, toto asi bylo o poznání lepší?
Určitě, zhruba tři měsíce jsem střílel zase v obýváku, tentokrát už z rasantnějšího luku a zjistil, že je to až skoro neuvěřitelné.

Jak jsem měl ale možnost poznat, vy jste člověk vynalézavý a tím to asi neskončilo?
Skoro ano. Přišlo mnoho jiných nelukových impulsů a luk jsem strčil do šuplíku, kde ležel nějakých dvacet let a vyndali jsme ho jen tehdy, když jsme občas stříleli s nevidomými dětmi na táborech.

Kdy jste se tedy ke své vášni znovu vrátil?
Určitě to nebyla vášeň, jenom luk v šuplíku. Ale bylo to přibližně v roce 2004, kdy jsem dostal e-mail, že právě tady v Novém Městě nad Metují poběží nějaké mistrovství i s nevidomými ze světa a že kdo by chtěl, může si to střílení z luku zkusit na vlastní ruce. Nádherná informace, jenže já si ji přečetl na začátku září a mistrovství bylo už měsíc předtím.

Promiňte, že vám skáču do řeči, ale přečetl…?
Jasně, počítač mi mluví.

Aha. Zpět tedy k propásnutému mistrovství. Co jste tedy dělal?
Nic, nechal jsem to rok uležet, před dalšími prázdninami jsem do Nového Města volal, jestli se nebude akce opakovat, a tady mi řekli, že tenhle rok ne. Nicméně jsem se od nich dozvěděl, jak nevidomí ve světě střílejí. Do té doby jsem totiž netušil, že se někde z luku závodně střílí.

Jak to tedy funguje ve světě?
Nevidomý střelec má fixované nohy, aby stál vždycky na přesně stejném místě, natáhne luk, hřbetem levé ruky se dotkne takové šibenice a vystřelí. Pokud to lítá hodně doleva, přijde jeho asistent a šibenici posune trochu vpravo a střílí se znova, dokud nejsou střelec i šibenice vyladěni a šípy nelítají do terče. Nevím jak pro šibenici, ale pro střelce i asistenta je to řádná makačka. Problém je totiž v tom, že pokud střelec trochu pohne tělem, šíp poletí jinam, přestože se hřbet ruky a šibenice dotýkají jako obvykle.

To váš způsob s lankem, okénkem a kontakty je určitě příjemnější a i přesnější?
Už tehdy u telefonu, když mi popisovali cizí techniku střelby, jsem si říkal, že má elektronika je minimálně o třídu výš. A tak jsem se rozhodl, že prostě svět bude střílet naším způsobem. Možná jsou to silná slova, ale proč ne. Vždyť za to nic nechci. Snad ani tu slávu ne. Bylo mi jasné, že pokud mám přesvědčit svět, musím střílet, ne o tom jenom mluvit. Přihlásil jsem se do běžného lukostřeleckého oddílu, začal trénovat a po půl roce si nechal poprvé spočítat nástřel na terči. Zjistil jsem, že jsem nad veškerými rekordy, které nevidomí ve světě mají.

Určitě jste začal komunikovat se světem.
To víte, že ano. Nejdříve s Anglií. Byla to paráda, radili mi, s čím mám začínat, když chci začínat a čím pokračovat, když chci pokračovat. Byli úžasně vstřícní do okamžiku, než jsem napsal, kolik střílím. Tu mi napsali, že mají strašně málo času a ať se obrátím na lidi u nás, že mi určitě poradí, no a prostě kontakty skončily. A tenhle model se opakuje zas a znova. Ukazovali jsme náš způsob na mistrovství světa v Itálii, stříleli jsme mimo soutěž na mistrovství Evropy v Nymburce, předváděli jsme ho na nymburském mistrovství světa handicapovaných lukostřelců.

Tak v čem je problém?
Tělesně postiženým se to náramně líbí, jejich trenérům se to náramně líbí, výrazně méně se to ale líbí trenérům nevidomých, nevidomým ze světa se to už nelíbí vůbec. Je to jasné, trenéři jsou hodnoceni podle medailových výsledků svých svěřenců a ti se deset let učí, aby stáli stále stejně. Při jejich metodě to totiž opravdu jinak nejde a klobouk dolů před jejich výsledky. A teď přijde někdo, kdo se za půl roku dostane daleko výš. Chápu, že to jednoho naštve, chápu, že to naštve i několik.

Vidíte někde světlo na konci tunelu?
Záleží na tom, čemu budeme říkat světlo na konci tunelu. Jogíni říkají, že cílem je cesta. To znamená, na cestě jsme se dostali tam, že čeští nevidomí střílí běžně s vidícími lukostřelci na běžných závodech podle jejich pravidel, to znamená na jejich velikosti terčů a na jejich vzdálenosti. Nevidomí ve světě střílejí na menší vzdálenosti na své velikosti terčů, své sestavy. Kdybychom se drželi těchto speciálních věcí, můžeme mít řekněme jeden, dva závody ročně za velký peníz, kdy se jede do zahraničí. Takhle mám za zimu nějakých šest závodů za peníz mnohem menší u nás ve výrazně širší konkurenci. Třeba na mistrovství světa byli vloni jenom tři nevidomí závodníci. No co to je? U nás máme žebříček, který má přes sto mužských, o něco méně žen. A v těchto žebříčcích se pohybují i nevidomí, ničím je podle jejich výsledků nerozpoznáte. A tak jakýpak tunel. Chtěl jsem vymyslet, jak střílet poslepu a teď jsem na tom tak trochu jako japonští lukostřelci Kjúdó. Nemají žádné závody, každý vlastně střílí jenom sám proti sobě. Jsem na tom podobně. Vím, že se nikdy nedostanu mezi špičku vidících. Vím, že střílím ne-li nejlépe, tak téměř nejlépe z celého světa, co se nevidomých týče. A také vím, že mám zatím většinou nějaký ten odstup od lidí, kteří střílejí tady u nás. Hledám nové technologie, nové typy zaměřovače.

Můžete prozradit něco ze svých plánů?
Asi zkusím technický výkres našeho zaměřovače nabídnout prostřednictvím nějaké firmy vyrábějící lukostřelecké nářadí nebo prostřednictvím časopisu zabývajícího se lukostřelbou všem, kteří by si zařízení troufli udělat pro své nevidomé přátele a jestli přijde někdo na mě, že si na to netroufá, pokusím se to realizovat za něj. Doufám, že bude víc těch troufalých. Možná, že oficiální místa zabývající se sportem nevidomých jednou zjistí, že volnočasová lukostřelba střílí líp než lukostřelba závodní a třeba to někomu začne být divné.

Věříte, že to někomu někdy dojte?
Řekl bych, že to skoro není podstatné. Jestli bude po světě deset lidí skutečně s uvolněným tělem samostatně střílet, paráda, proč ne.

Chcete něco dodat závěrem?
Určitě. Je moc dobře, že prostřednictvím Davida Šnajdra dostáváme od Sportovního klubu Nové Město možnost předvést naši metodu při akcích typu mistrovství světa, mistrovství Evropy či jiných mezinárodních podnicích. Existují státy, kde s lukostřelbou nevidomých teprve začínají a to jsou ideální země, kde může naše metoda zapustit kořeny. Ještě totiž neinvestovali čas a úsilí do tréninku postoje a je jim jasné, že je možné začít rovnou s efektivním tréninkem samotného střílení, kdy je nevidomý jen minimálně odkázán na pomoc kohokoli jiného.

JIŘÍ MOJŽÍŠEK OČIMA DAVIDA ŠNAJDRA

Tip na rozhovor s Jiřím Mojžíškem jsem dostal do Davida Šnajdra, člena Výkonného výboru České asociace tělesně handicapovaných sportovců a zároveň sekretáře mezinárodního žebříčkového turnaje v lukostřelbě, který se uskutečnil na konci května v Novém Městě nad Metují. Právě Davida jsem tedy požádal, aby mi trochu představil Jiřího Mojžíška ze svého pohledu. Níže jsou jeho slova.

Jirka Mojžíšek nevidí prakticky od narození v důsledku vrozené oční vady. Vystudoval konzervatoř, oženil se a jeho paní, která byla na invalidním vozíku, při porodu zemřela. Sám se jako příkladný otec staral o syna Honzu, kterého vychovával jako nevidomý. Honza je naprosto bez handicapu a chystá se na vysokou školu. Jirka se podruhé oženil s paní jménem Iva, která taky nevidí. Jak jsem už zmiňoval, Jirka je vystudovaným hudebníkem a je autorem řady zlepšováků a vynálezů mj. je spoluautorem tzv. „gina“, mluvícího záznamníku. Je to něco jako blok, do kterého si vidoucí člověk píše poznámky. Nevidomý si takové věci zaznamenává přes klávesnici a pak si je může zpětně přehrávat, vyhledávat v nich a tak. Vytvořil téměř kompletní programové vybavení téhle pomůcky, přičemž se mu docela dobře hodilo i jeho hudební vzdělání. Jirka píše a čte pohotově, naprosto bez gramatických chyb a dokonce je schopen mi i chyby občas opravovat! Z vyprávění zasvěcených vím, že z Prahy Jiří Mojžíšek sám jezdíval autobusem do Liberce s přestupem na bus na Bedřichov na běžky. Bez mobilu, bez bílé hole, pro kterou už na běžkách nebyla volná ruka, bez doprovodu, pouze s cedulí „SLEPÝ LYŽAŘ“ na hrudi a na zádech. Během dne si projel svoji oblíbenou trasu z Bedřichova na Novou louku, na Smědavu, dále přes Jizerku nebo zkratkou po Magistrále do Václavíkovy studánky, a končíval v Kořenově u motorestu, kde chytal večerní autobus do Prahy. Bez mobilu a průvodce se po Praze a vlastně kdekoliv pohybuje běžně dodnes! Jen ten nápis nahrazuje bílou holí. K oficiální lukostřelbě nevidomých se dostal někdy zkraje 21. století. Ke střílení a pravidelnému tréninku se dala zlákat i jeho paní a pár dalších nadšenců. Dosavadní lukostřelba nevidomých je sice v programu ME a MS, řídí se pravidly přijatými organizací IBSA (Mezinárodní sportovní federace nevidomých) při IPC (Mezinárodním paralympijském výboru). Ovšem to jsou pravidla poměrně archaická, předpokládající vždy jednoho asistenta, tzv. zaměřovače (spottera), ke každému lukostřelci. Jirka tohle všechno nevěděl, a tak prostě vymyslel způsob míření, při kterém je samostatný. Od přípravy vybavení, přes příchod na střelnici, střílení, vytahování šípů, sčítání zásahů, sbalení a ukončení tréninku. Spočívá v malém, ale chytrém zařízení upevněném přímo na luku. Tenhle zaměřovač je rybářským vlascem spojen s dolním okrajem terče. A teď už jenom stačí jednoduchým mechanismem převádět směr vlasce na pohyblivý bod, jehož polohu může nevidomý sledovat konečkem prstu ruky, která drží luk. Po vystřelení sady šípů si nevidomý podle vlasce sám dojde k terčovnici, kde má ve středu terče píchnutou pletací jehlici a na ní provázek s uzly označujícími jednotlivé kruhy terče. To mu umožňuje spočítat si snadno vlastní nástřel a vlasec ho zase zavede k luku na jeho střeleckou metu. Jednoduché, geniální.

Autor: Michal Rojšl

19.7.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Soňa Marková

Těším se na to, co mi život přinese nového, říká Soňa Marková

V Náchodě odvolil lídr KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Triumf ANO, debakl levice, Bělobrádek uhájil křeslo o 173 hlasů

Volební účast v kraji převýšila celostátní průměr. Na 12. mandát to nestačilo

Hradec Králové - Lidé v Královéhradeckém kraji jsou odpovědnější a k volbám jich chodívá více, než je celostátní průměr. Letos k volebním urnám dorazilo 63,25 procenta oprávněných voličů.

Jan Birke: „Musíme zachránit značku ČSSD"

Královéhradecko /ROZHOVOR/ - Lídr královéhradecké krajské kandidátky ČSSD Jan Birke svůj post poslance obhájil, ale po skončení voleb a sečtení hlasů bylo vidět, že k radosti má daleko.

Martin Jiránek: „Je vidět, že se lidem současný styl politiky přestal líbit"

Hradec Králové /ROZHOVOR/ - Lídr Pirátů v královéhradeckém kraji Martin Jiránek (39) není v politice nováčkem. Působí jako trutnovský zastupitel i jako zastupitel Královéhradeckého kraje. Nově však zasedne také ve sněmovně, kam se s Piráty probojoval v právě skončených volbách.

Před volbami dali přednost rodině a vstoupili do svazku manželského

Janovičky u Broumova - Vhodit volební lístek do volební urny je úkon, který se neděje každý den.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení