Tři rekordy? Je to reálné, usmívá se Štěpánek

V plánu máte překonat v říjnu tři světové rekordy. Už se na to připravujete?
Určitě. Není to věc, která by se dala natrénovat za týden. Mění se to, na co se soustředím, protože ne všechen trénink se odehrává v moři. Ale už jsem začal.

Je reálné překonat všechny tři?
To je dobrá otázka… (smích). Ještě se to nikomu nepovedlo během jedné akce. Určitě to bude mimořádně náročné, ale myslím, že reálné to je. Uvidíme.

Mohl by jste přiblížit ony tři potápěčské disciplíny?
Konstatntí zátěž. Ta mne baví nejvíc, měl jsem v ní také nejvíc úspěchů. To je takové to typické potápění na nádech, kdy závodník plave nahoru a dolu s ploutvema. V mém případě s jednou, monoploutví.
Konstantní zátěž bez ploutví. To je to samé, ale bez ploutví. Takže se potápí modifikovaným prsařským způsobem.
A za třetí je to Free immersion. Tradiční disciplína. Je to způsob, jakým se potápěly lovkyně perel, než se vynalezly ploutve. Ony vždy hodily do vody kámen přivázaný na lano a po něm se přitahovaly nahoru a dolu. Takže je to spíše disciplína rukou, ty předchozí jsou závislé na nohou.

Dá se nějaká z nich vybrat jako obtížnější než ty ostatní?
U nás je takovou královskou disciplínou to konstantní zátěž s ploutvema. Ale já bych řekl že je to dané spíš její popularitou, protože je to způsob, kterým se potápí i rekreační freediveři. Co se týče náročnosti, tak každá má svoje. Většinou je to dané tak, že jednotliví závodníci se soustředí na jednu disciplínu. A na světě jsme asi jenom dva, kteří se dokážeme umístit na vysokých příčkách i v jiných disciplínách. Je to jako třeba v atletice. Ten kdo běží dobře stovku, tak také není dobrý dlouhotraťař. A obráceně. Takže každý závoďák vám bude tvrdit, že jeho disciplína je ta nejtěžší (smích). Já si myslím, že jsou všechny na stejno. Záleží na tom, jak se kdo připravuje.

S jak velkými rozestupy jsou od sebe jednotlivé závody? Pochopitelně, že nemůžete létat neustále nahoru dolu…
To ne. Byl by to jeden ponor za den, ale mezi nimi je zapotřebí si den nebo dva odpočinout, protože je to výkon mimořádně fyzicky i psychicky náročný. Já když ukončím takovýto ponor, tak mám dvě hodiny na to, abych se najedl, protože pak usnu na takových deset hodin úplně unavený.

Jak velká je ve světovém špičkovém potápění konkurence?
Není to fotbal nebo hokej, že by to dělal každý kluk na dvorku. Nicméně, když se člověk podívá na tu konkurenci, tak v jiných zemích jako například okolo Středozemního moře nebo v Asii jsou to sporty velmi populární, které si s tou popularitou i zadají s tím fotbalem v těchto zemích. Tím, že závodníci těchto zemí jsou mimořádně dobře připravení a natrénovaní, tak ta konkurence je dost vysoká.

Ve vaší oblíbené disciplíně, konstantní zátěži s ploutvemi, drží rekord Rakušan Nitsch, který se ponořil do hloubky 124 metrů. Co je vaším cílem?
Na to, aby byl rekord překonaný je potřeba minimálně jeden metr. Tam dole je ten jeden metr tedy docela dlouhej (smích), takže aspoň těch 125 by bylo dobrých.

Co je vůbec v lidských možnostech? Jak hluboko se ponořit?
Nemám odvahu si to představit. A nechci si to představit, protože jakmile si člověk dá určité číslo, tak se tím začne psychicky limitovat. Když si řeknu: 125, to je asi nejvíc, co v životě dokážu, tak bych tam taky asi skončil. Já si to nechávám otevřené. Doktoři už nám hodněkrát říkali, kde ty hranice jsou a my jsme je vždycky nějak překonali. Takže ti už nám taky neříkají jak hluboko to půjde. Tak se necháme překvapit.

Hloubkové potápění je extrémně náročné. Jak moc je důležitá fyzička a jak moc je to o hlavě?
Potápění na nádech je sport mimořádně fyzicky náročnej. Ale i tak si myslím, že osmdesát procent toho je v hlavě.

Jak vypadá trénink na překonání rekordu?
Je o hodně různorodější, než by si hodně lidí představilo. Potápět se do hloubky přece jenom každý den nejde. Je to dost náročné na tělo, takže využíváme hodně doplňkových sportů, pomocí kterých se snažíme vylepšit určité kapacity v tom těle. Soustředíme se na aerobní kapacitu. Freediver se snaží být co nejlepším vytrvalcem a co nejlepším sprinterem ve stejný čas. Což se dá velmi těžko dokázat. Výhoda vytrvalců je v tom, že mají nižší tepovou frekvenci, větší objem krve v těle než normální lidi, takže dokáží přenášet více kyslíku a méně ho spotřebovat. Na druhou stranu zase tělo sprinterů je upraveno tak, že dokáže pracovat bez přísunu kyslíku. Takže pro nás je důležité se co nejlépe dostat do těchto dvou forem najednou. A k tomu se dopomáhá plaváním, běháním, potápěním, různýma dechovýma cvičeníma z jógy a podobně.

Dobrá psychika je určitě důležitá. Nezazmatkovat dole…
Určitě. Není to jenom o tom nezazmatkovat, ale aby se člověk vydržel po celou dobu toho ponoru soustředit. Freediving je vlastně založený na jednoduchém principu poptávky a dodávky. Máme jen určité množství vzduchu, určitou dodávku a ten ponor je regulovaný tou poptávkou. A my se ji snažíme snížit co nejvíce. Člověk se musí soustředit na perfektní techniku a dokonalou uvolněnost. A to poměrně po dost dlouhý čas, tyhle ponory trvají ke čtyřem minutám. Během této doby člověk nemůže udělat žádnou chybu, protože by spotřeboval moc kyslíku a neměl by ho na to, aby se vrátil zpátky.

Co se vám honí hlavou, když se potápíte do hloubky? Myslíte na něco?
Vlastně ne. Při těch závodních ponorech je závodník natolik soustředěný na to, co právě dělá, aby neudělal žádnou chybu. Kopeme do ploutve rozdílným způsobem u hladiny nebo v hloubce. Ponor je rozfázovaný, takže je tam dost toho, na co se soustředit.

Maximální soustředění je tedy mimořádně důležité…
Soustředění je natolik velké, že kolikrát se mi stává to, že mozek zapomíná nahrávat to, co se děje. Vynořím se a ten ponor už si nepamatuju. Pamatuju si na to, jak jsem se ponořil, dole otočil a pak až zase vynořil. Soustředím se na ten daný moment, takže nekontroluju co se stalo nebo co se stane později.

Mluvil jste o čtyřminutovém ponoru. Jak dlouho může trvat překonání rekordu, tedy 125 metrů?
Hrozně rád bych tyhle všechny ponory udržel pod hranicí čtyř minut. To se cítím pohodlně i dobře psychicky. Jinak bez hýbání vydržím na nádech přes osm minut. Když člověk plave, tak je ale spotřeba kyslíku větší. Mám novou ploutev, která mi sedí a plavu s ní rychleji, takže udržet to pod čtyřmi minutami by neměl být problém. I když půjdu hlouběji, než jsem kdy byl.

Říkal jste osm minut na nádech?
Ano, přes osm minut.

To já si dám kafe, svačinu a přečtu si kus novin za tu dobu…
(smích) No, pro představu jsou to asi dvě písničky v rádiu.

Jaká při vašem sportu hrozí rizika?
To očividné riziko pro každého je to, že mi dojde vzduch. To bych ztratil vědomí. Pak tam jsou rizika, která lidem nepřipadnou tak očividný, ty jsou způsobené extrémním rozdílem tlaku na hladině a v hloubce. Může dojít k poškození plic, k dekompresní nemoci, k protržení ušních bubínků a k různým dalším taškařicím.

Proto je při závodech k dispozici zkušený tým potápěčů…
Freediver je samozřejmě jištěnej po celou dobu toho ponoru. Máme rozestavěné jistící potápěče, kteří jsou velmi dobře vycvičení. Jsou podél celého lana až do té cílové hloubky. V případě jakéhokoliv problému jsou okamžitě nápomocni.

Kdy se z vás vůbec stal potápěč?
Maminka byla závodní plavkyně, takže ze mne taky chtěla mít plavce. Ve vodě jsem byl tedy odmalička a uměl jsem plavat dříve než chodit. Když mi bylo sedm nebo osm, tak po jednom z tréninků v bazénu trénoval místní svazarmovskej klub potápěčů. Byl jsem úplně hotovej z toho, když jsem viděl kluky jak jsou pod tou vodou. Přišel jsem domů a řekl, že chci být potápěč a ne plavec. Maminka zatlačila slzu v oku a přihlásila mne na potápění.

K závodění jste se dostal kdy?
To už jsem začal v takhle útlém věku. V Čechách byl dříve mezi potápěči, teď už to trochu opadlo, hodně populární sport ploutvové plavání a rychlostní potápění. To se s tou monoploutví plave pod vodou na čas. Moje oblíbená disciplína byla padesát metrů sprint a jak jsem udělal těch sprintů na nádech hodně, tak jsem dostal dobrou výdrž, aniž bych to věděl. A když jsme se chodili potápět na volnou vodu, tak jsem si s freedivingem hrál a okolo patnáctého roku mne jako teenagera začalo zajímat, jak dobrý bych mohl být, jak hluboko bych doplaval. U nás nebylo potápění na nádech známé, tak to ještě pár let trvalo, než jsem se dostal do světa a začal se tomu věnovat opravdu seriózně.

Hodně času trávíte na Floridě, kde provozujete potápěčskou školu…
To je pravda. Proti Čechám jsou tam trošičku lepší podmínky pro freediving, takže na Floridě nebo na Havaji trávím hodně času. A tam i učím freedivinig.

Máte nějakého hodně nadaného žáka, vašeho následovníka?
Ta škola kterou mám se soustředí zejména na rekreační freediving. Pár závoďáku trénuju, ale spíše chceme ten sport představit veřejnosti tak, aby byli schopní si ho užít pro radost. Spousta lidí neví, že je to něco, co se dá naučit poměrně rychle.

Rychle?
Všichni máme vrozené určitě fyziologické předpoklady k tomu, abychom byli schopní vydržet tři až pět minut na nádech a potápět se někde do třiceti metrů. Aby jste se to naučil, vám zabere dva tři dny. A tak se to snažíme směřovat rekreačním způsobem.

Do České republiky jste nyní přiletěl kvůli jedné příjemné osobní záležitosti…
(smích) To je pravda, přiletěl jsem se do čech oženit.

A prý je také potápěčka… (Niki Roderick z Nového Zélandu, pozn. autora)
Je. Když se člověk věnuje nějakému sportu na vrcholové úrovni, tak tam toho času na soukromý život nezbývá. Takže s největší pravděpodobností se se svojí nastávající seznámí blízko tomu, co dělá. A to se stalo i u mne.

Potkali jste se na souši nebo sto metrů pod mořem?
(smích) Potkali jsme se na suchu, ale samozřejmě při potápění. Niki začala závodit a za několik let se dostala mezi ženskýma do popředí. S hrdostí musím říct, že za minulý rok byla na prvním místě světového žebříčku.

Takže doma se probírá potápění…
U nás se o ničem jiném nemluví (smích).

Kdyby jste měl přítelkyni, která dělá například atletiku, tak by se o vás při ponorech musela strašně bát. Takhle to asi Niki bere normálně…
Já jsem si nikdy nemyslel, že je důležité pro vztah, aby oba dva dělali to samý, pokud tedy respektují zájmy svých partnerů. Nicméně musím upřímně říct, že to je neskutečná výhoda. S potápěním trávím hodně času, hodně cestuji a má pro to pochopení.

Chci začít s potápěním. Jaké musím podniknout první kroky?
Nejrozumnější krok, pokud to chcete dělat dlouho, je si udělat kurz u kvalifikovaného instruktora. Potápění na nádech vypadá jako věc poměrně jednoduchá, když si někdo řekne „prostě zadržím dech a půjdu pod vodu“. Nicméně si neuvědomují, jaké fyziologické nástrahy nám naše tělo může nachystat. A to pak může skončit poměrně rychle tragicky. Takže kurz u kvalifikovaného instruktora. Rozdíly mezi dvěma třemi dny jsou úplně neskutečný. Je potřeba to ale dělat správně.

Za jak dlouho od začátku tréninku se mohu vrhnout na freediving? Jde to rychle nebo je to běh na dlouhou trať?
Víkendový kurz kolikrát stačí. Lidi jsou z toho překvapení. Když k nám někdo přijde, tak na nádech vydrží třicet padesát sekund a možná se potopí na dno bazénu. O tři dny později vydrží na nádech tři a půl až pět minut a potopí se do třiceti metrů. To je čistě proto, že to je potenciál každého průměrného člověka. Důležité je naučit se vše správně, protože to může být také sport dost nebezpečnej, když se to nedělá tak, jak se to dělat má.

A co je na tom potápění to nejhezčí?
Pro mne je na tom freedivingu zajímavé to, že na tom každý vidí něco jiného. Někdo to dělá pro volnost pohybu, být pod tou vodou a vidět ten podvodní svět bez toho, aniž by byli omezovaní tím harampádím, které na sobě mají přístrojoví potápěči. Někdo to zas dělá pro ten mimořádný fyzický efekt, je to vhodný sport na pěstování fyzičky. Znám ale taky spoustu lidí, kteří to dělají místo jógy nebo meditace. Koordinace mezi tělem a myslí je totiž poměrně vysoká. Těžko říct, na co lidi nalákat. Jenom bych je varoval, je to návykové. Jak s tím jednou začneš, už se nedá přestat (smích).

Martin Štěpánek