Aleši, s jakými pocity se vracíte z nedávného halového ME v atletice?
Upřímně, netušil jsem, že mě to tak zasáhne emočně i profesně. Mluvil jsem se spoustou lidí, kteří tam tady z Náchodska byli jako diváci a všichni byli maximálně nadšení. U mě to jsou dva pohledy. Ten pracovní byl hodně náročný hlavně na psychiku. Každé ráno jsme sestoupili do útrob arény dvě patra pod úroveň země. Tam jsme byli dvanáct i čtrnáct hodin a vůbec jsme nevěděli, jestli venku svítí slunce nebo prší. Čas od času jsme samozřejmě vylezli, ale jen proto, abychom se šli najíst do nedalekého nákupního centra.

Takže jste neměl vůbec čas na nic jiného?
Prakticky ne. Já jsem se chodil vždy aspoň každé ráno před snídaní proběhnout, ale víc jsem nestíhal.

Sám jste ředitelem atletické Velké ceny Nového Města nad Metují, takže můžete porovnávat…
To se ani porovnávat nedá. Toto byla šíleně veliká akce. Myslím, že lidé jako je Tomáš Janků (ředitel HME - pozn. autora) nebo David Bor (výkonný ředitel HME a ředitel závodu – pozn. autora) by měli dostat statní vyznamenání za zásluhy o stát a doživotní rentu, protože co oni museli s týmem těch nejbližších za ty dva roky příprav absolvovat, to je neskutečná práce a myslím, že to hodně pozvedlo nejen atletiku, ale i samotné Česko za hranicemi.

Přece jen, zkuste porovnat Velkou cenu a toto Mistrovství Evropy?
V porovnání je to asi tak, jako když má jeden člověk krásně naleštěného trabanta, který funguje a šlape jak má, a druhý člověk špičkového bavoráka. Mistrovství Evropy je úplně o něčem jiném, čímž samozřejmě nechci ani náhodou shazovat Velkou cenu. Fakt jsem ani netušil, co všechno je nutné zajistit, aby projekt zdárně proběhl. Ať to byla bezpečnost v O2 areně, ať to byla samotná logistika – doprava závodníků a jejich materiálu, zajištění provozu tréninkové haly, ubytování, koordinace několika stovek dobrovolníků pracujících na různých pozicích, výdej materiálu pro technickou četu, TV přenosy, tiskové středisko a tak dále. Je to spousta segmentů vzájemně propojených a koordinovaných. Skvěle šlapající stroj!

Co přesně jste měl na starosti vy?
Byl jsem jakýsi supervizor, který hlídá věci, které nejsou na první pohled vidět a běžný divák je ani neregistruje. My jsme si vždy před začátkem sportovního bloku s kolegou prošli celou halu s časovým pořadem v ruce s představou, kolik bude na ploše lidí, jak se budou disciplíny prolínat, kde jsou pozice fotografů a jak regulovat jejich pohyb po ploše tak, aby neohrozili samotný závod. Samozřejmě jsem měl jako trenér tendence sledovat závody, ale často to nebylo možné, protože jsem musel sledovat, jestli zrovna objektiv toho fotoaparátu je tam, kde by měl být, zda nic nebrání průběhu závodů, nebo jestli nám závodníci po doběhu sprintu nevlezou do sektoru, kde už se rozbíhají výškaři, popřípadě jestli rozhodčí po disciplíně opouští sektor, který je v bezvadném stavu.

Už při sledování šampionátu v televizi bylo vidět, že tam vládne neskutečná atmosféra, což potvrzovali i sami sportovci. Jak jste to vnímal vy?
To můžu jen potvrdit. Všichni jsme ale naprosto vypadli z role při zlatém běhu Kuby Holuši. Je pravda, že jsme se snažili zdržovat nějakých projevů fandění, protože jsme tam přece jen byli pracovně. Ale když běžel Kuba, tak jsme si to skutečně vychutnali. Byl to jeden z posledních závodů, kde jsme měli svého zástupce. A byl to opravdu zážitek, který lze těžko popsat. Já s trochou nadsázky tvrdím, že kdyby Holuša neměl nohy, tak by i přesto vyhrál, což je samozřejmě nesmysl. Ta koncovka, když se posouval ze čtvrtého na třetí a ze třetího na druhé místo bylo, jako když se přidává rychlost v autě, tak přesně se zvyšovala intenzita burácení diváků v hale. Když byl třetí, tak už se to nedalo vydržet, pak se to ještě zvýšilo a nakonec to byl takový blázinec, že ten kluk už nevěděl co jiného, tak toho Turka předběhl. Lidi ho tam doslova donesli. Tak mohutně působila divácká kulisa dole u dráhy. Myslím, že se tohle dá zažít jednou, dvakrát za život. Fantazie.

Co jste si z této obrovské akce odnesl vy?
Seznámil jsem se tam se spoustou dobrých lidí, které jsem dříve neznal, odborníci z různých koutů republiky. Bylo tam hodně lidí, kteří organizovali mistrovství světa sedmnáctek v Ostravě, nebo Mistrovství Evropy dvaadvacítek. Jsou to všechno lidé, kteří jsou mistři přes personalistiku, média, či logistiku, atletická pravidla, rozhodčí, manažeři, moderátoři.

Tou předchozí otázkou jsem měl spíše na mysli, co jste si přivezl ve smyslu toho, co by se dalo aplikovat třeba už na několikrát zmíněnou Velkou cenu?
Samozřejmě, pár věcí by tu bylo, jenže je to otázka financí. Třeba celý ten systém pohybu závodníků, jejich trenérů nebo akreditovaných novinářů, byl parádně oddělen. Vyladěný systém akreditačních karet a perfektně fungující ostraha. Takže člověk, který se někam dostat má, se tam dostane, a kdo tam nemá co dělat, ten se tam prostě nedostane a díky tomu nemůže dojít k nějaké kolizi. Vždyť my jsme za celé mistrovství neměli jedinou kolizi na ploše. Určitě dobrá vizitka. Všechno fungovalo tak, že divák v hale nebo u televize mohl těžko postřehnout problém.

Teď se dostaneme do trochu hypotetické roviny. Myslíte si, že díky skvěle zvládnuté a prezentované akci bude o atletiku ještě větší zájem?
Třeba ano. Je pravda, že když jsem se vrátil domů, tak jsem u nás na stadionu viděl běhat daleko více lidí. Napadlo mě, z jakého to může být důvodu? Buď se dívali na televizi a motivoval je Holuša, nebo proto, že se připravují na nějaký svůj jarní závod, kterých je v dohlednu spousta. Každopádně se o atletice mluvilo a mluví v superlativech právě díky skončenému HME, a to je to nejlepší, co si pořadatelé mohli přát. Bylo mi ctí být součástí týmu.