Nejprve pracovala na poště jen brigádně – když bylo zrovna potřeba. Například v době dovolených či v případech, kdy někdo ze zaměstnanců pošty onemocněl. Po roce se stala poštovní doručovatelkou již natrvalo.

„Jestli bylo mým snem stát se pošťačkou? To ne… Nejvíc jsem toužila po velké rodině a po dětech, které bych vychovávala. Zaměstnání bylo u mě až na druhém místě,“ začíná vyprávět Mirka Beranová. Sen o velké rodině se jí splnil – na svět přišly postupně čtyři děti…


Chtěla práci, při níž je možné být venku


„Můj muž byl hajný. Líbilo se mi, že může být venku, v přírodě… Že nemusí být zavřený někde v kanceláři. Říkala jsem si, že bych chtěla také nějakou takovou práci, při které bych byla venku na vzduchu,“ vzpomíná Miroslava Beranová na dobu mateřské dovolené, kdy častokrát při tlačení kočárku říkala z legrace své kamarádce, vedoucí pošty (která byla toho času rovněž na mateřské dovolené) větu: „Já stejně jednou budu chodit s novinami!“
Osud tomu chtěl, že se slova pronášená jen z legrace nakonec stala skutečností…


Když člověk zmokne, tak zase uschne


Na poště zrovna sháněli pracovní sílu. Miroslava Beranová se rozhodla, že to zkusí. „Dennodenně nachozené kilometry mně nevadily, ani počasí pro mě nepředstavovalo problém. Když člověk zmokne, tak zase uschne. A zima? Ta mi vůbec nevadí! Práce pošťačky se mi velmi zalíbila, proto jsem u ní zůstala,“ uvádí Beranová.

Prvním rajonem, který jí patřil, byly Petrovice. Tehdy se tam ještě chodilo pěšky. Roznášet poštu na vesnici mezi tamními lidmi jí velice bavilo. Navíc na vsi nemusela díky malému provozu dávat tolik pozor na auta. „Bylo tam krásně, například z Petroviček jsou krásné výhledy na Orlické hory, na Ostaš či na Bor. Já jsem takový přírodní člověk a tohle mě prostě bavilo,“ přiznává Miroslava Beranová. Po další mateřské dovolené již dostala rajon ve městě.

Každý den zvládne čtrnáct kilometrů


Každý den nachodí kolem čtrnácti kilometrů. „Moje nohy jsou sice za ta léta na dlouhé chození zvyklé, ale samozřejmě se s přibývajícím věkem ozývají – bolí. Říkám tomu únava materiálu,“ svěřuje se se smíchem.

Ve svém volném čase Mirka Beranová ráda sportuje. V létě jezdí na kole, v zimě na lyžích. Na těch dokonce závodí. Pravidelně, řadu let, se účastní Národních zimních sportovních her zaměstnanců České pošty, s.p. Několikrát v nich zvítězila.

Jak se vyrovnává s horkem v parném letním dnu, obzvlášť když její trasa vede kolem koupaliště?
„Máme celkem lehké vzdušné oblečení – kraťasy, sandály, slabou košili…,“ popisuje pošťáckou uniformu. V batohu si nosí vodu pro osvěžení. Tu jí koneckonců nabízejí i někteří ochotní lidé, s nimiž se během dne setkává.

Ne každý si umí představit práci poštovní doručovatelky v zimě, když jsou venku třeskuté mrazy, chumelenice, zaváté silnice i chodníky… Vánice nevánice, dopisy, složenky či rekomanda se musí dostat za svými adresáty. A právě takové počasí listonošku Beranovou – dle jejích slov – nejvíc baví.


Dopisy na lyžích nerozváží, nešlo by to


Na lyžích však poštu nikdy nerozvážela, v místních podmínkách by to totiž ani nešlo. „Umím si to představit třeba na horách, kde jsou mezi jednotlivými chalupami, do kterých se doručuje pošta, velké, několikakilometrové vzdálenosti. Tady u nás by to na lyžích opravdu nešlo. Je ale pravda, že se mě lidé v zimě často ptají, proč nerozvážím poštu na lyžích,“ prozrazuje listonoška.

Zvoní pošťák opravdu vždycky dvakrát? Tak, jak má mnoho lidí zafixováno díky stejnojmennému románu Jamesse M. Caina, který byl rovněž zfilmován? „Ano, já zvoním opravdu vždy dvakrát,“ se smíchem ujišťuje Mirka Beranová.