Jak jste se na prahu devadesátých let coby absolventka žurnalistiky ocitla v Kanadě?
To je všechno tím, že neumím říct ne. Když jsem začala chodit s mým bývalým mužem a on mi řekl, ať se s ním odstěhuju do Kanady, odvětila jsem: Tak dobře! a skončila v zmrzlé pustině. Tehdy, v roce 1992, to bylo složité s turistickými vízy. Tak jsme to vyřešili jednoduše – vzali jsme se. V Las Vegas. Oddával nás Elvis. Byla jsem mladé Husákovo dítě. Bylo mi dvaadvacet a šla jsem po hlavě do všeho.

Bála jste se?
On říkal, že dobrý, dobrý, tak jsem to přijala. A říkala si taky: dobrý, dobrý. Pracoval jako naftař a vymyslel, že by bylo fajn, kdybych vystudovala také v podobném oboru. Nechala jsem se ukecat na studium technického kreslení. Skutečně jsem to vystudovala. V roce 1996 se nám narodila dcera Brittany. Po pěti letech jsme se odstěhovali do Saúdské Arábie a Bahrajnu, kde měl manžel byznys. A já jsem začala dělat asistentku ve škole, kde Brittany studovala.

Abyste ji měla na očích?
Ano, tehdy došlo k prvním teroristickým útokům a já jsem měla představu, že když na tu školu poletí bomba, vykryju ji vlastním tělem a své dítě zachráním… nesmějte se. Pak jsme se ale vrátili do Kanady a u manžela se rozjela závislost na hracích automatech. Když se Brittany hlásila na vysokou, bylo mi jasné, že když se nerozvedu, prohraje mě i můj spacák.

Předpokládám, že v Kanadě se za vysokou školu platí.
No právě. Rychle jsem se přihlásila na pedagogickou fakultu v Calgary, protože mi došlo, že jako učitelka s bakalářem z anglicky mluvící země můžu pracovat mezinárodně a podporovat dceru, která se rozhodla studovat přírodní vědy a pak medicínu. S diplomem z pražské žurnalistiky by šlo financovat její studia o hodně hůř. Bylo mi osmatřicet. Ve čtyřiceti jsem už byla hotová pedagožka. A odstěhovala jsem se na Střední východ, kde jsou učitelky lépe placené než v Kanadě nebo v Česku. Jsem extremistka. Z minus čtyřiceti stupňů v Kanadě, ze závějí a sněhu, jsem se zase vrátila do plus čtyřiceti stupňů v Dubaji.

Stýská se vám po sněhu?
Ne, zimu nesnáším. V pět ráno jsem vstávala a venčila psa, navlékla jsem si troje punčocháče, oteplovačky, šest svetrů, kuklu, rukavice, sněhule, aby se pes vyčural venku, chudáček. Nadávala jsem celou dobu toho venčení jak špaček a svatosvatě jsem si slibovala, že jednou přijde doba, kdy tohle nebudu muset dělat. Dnes už nemusím.

Takže Dubaj je splněný sen?
Záleží, jak se na to díváte. Já hledám to pozitivní. Děti miluju. Na povolání pedagožky jsou děti to nejlepší. Jsem jejich blonďatá královna, každý den mi říkají, jak jsem krásná. Jinak je to ale tvrdý byznys, náš zákazník, náš pán, cokoli řekne rodič, ředitel a majitel školy, to platí. Takže postavení učitele tady je hodně náročné. Víkendy trávím vystřihováním zlomků, a ne na pláži, jak by to z Česka na dálku mohlo vypadat. Navíc hodnocení rodičů může zvýšit prestiž školy a ta si pak může zvýšit školné. A učitel je ten mezek, který to na obě strany – směrem k rodičům i směrem k vedení – odedře.

Koho učíte?
Třeťáky. Osmi až devítileté děti. Několik předmětů. Matematiku, angličtinu, fyziku, sociální studia, morální studia. Arabštinu, islám a tělocvik je učí jiný učitel.

Jak se liší české a arabské školství?
V Česku nemá hlavní slovo rodič. Mě tady rodiče uhánějí od rána do noci, mají na mě číslo. Pořád mi chodí zprávy od rodičů, ať dohlídnu, aby Mohamed jedl oběd a podobně. Letos mám ve třídě sto procent Arabů. Ze třiceti dětí je asi deset místních, zbytek jsou arabské děti přistěhovalců, rodiče v Dubaji pracují a jejich děti tu chodí do školy. A ty děti jsou úžasně tolerantní.

V čem?
Třeba se ptají: A vy jíte prasata?

Co jim říkáte?
Že ano. A oni na to: To nevadí, my vás stejně máme rádi. I Brittany, která zažila školy nejprve na Blízkém východě a pak v Kanadě, se divila po návratu: Mami, představ si, že v té kanadské škole jsou všichni bílí, všechny děti mají stejnou barvu pleti! A mají tak exotická jména! Třeba jako George nebo Jennifer! Tady v Dubaji je každý druhý kluk Mohamed, ale existuje asi šestnáct pravopisných verzí toho jména – dvě em, u místo a, en místo em. Na začátku každého roku si s ostatními učiteli porovnáváme počet Mohamedů ve třídě. Letos jsem vděčná za tři Ahmedy.

Váš druhý manžel vystupuje v knize Šílená Češka v Dubaji pod jménem Hovňous. Jak jste se poznali?
My jsme se opravdu seznámili na Tinderu, jak popisuji v knize. Přitom Tinder tady v arabském světě blokují, takže si nejprve musíte pořídit rušičku, ale tu má stejně každý.

Čím vás zaujal, když z knihy to vypadá spíš na odstrašující případ?
Byl úžasně galantní a měl smysl pro humor. Jenomže než někoho opravdu poznáte, trvá to dva roky. První dva roky je to hra, divadýlko. Neukazujete špatné vlastnosti, ten druhý taky ne. Takže jsme po nějaké době zjistili, že se k sobě naopak vůbec nehodíme. Ale že to nevadí. Mně bude padesát, jemu je třiapadesát, v našem věku si prostě už chceme dělat každý svoje. Každý máme své zájmy a nepřekážíme si. On má pivo, motorky a kamarády. Já psaní.

Tak proč se vdávat?
Protože nastoupí chemie. Na začátku je vám nad slunce jasné, že pokud si tohohle úžasného člověka okamžitě nevezmete za muže, vezme si ho někdo jiný – a to přece nesmíte dopustit! Tak jsme se vzali. A teprve pak jsme se vzájemně poznali. Jenomže já potřebuju mít někoho vedle sebe. Jsem nepraktická bordelářka. Občas uvařím, ale jinak jsou všechny praktické věci na něm. Vím, že to vypadá divně: první muž byl gambler, druhý pivař. Naučila jsem se z toho těžit. Já taky ne­jsem úplně normální. Díky nim mám o čem psát.

Z knihy to vypadá, že jste dost nad věcí.
Jsem hluboko pod věcí. Tuhle jsem mu přinesla do hospody kufr. Proto píšu. Abych získala nadhled.

Co říkal na ten kufr?
Po třech dnech už se tomu smál. Teď když jde do hospody, se ptám, jestli mu mám rovnou sbalit.

Dala jste mu knihu číst?
Něco jsem mu překládala. V jednom rozhovoru si přečetl, že ho na konci knihy nechám jako hlavního hrdinu zemřít. To se trochu pozastavil, ale napovídala jsem mu, že to v naší kultuře znamená, že bude mít dlouhý život. Taky jako hlavní hrdinka truchlím, toho by si měl vážit. Navíc o něm píšu i ve svých sloupcích do Reflexu, a když se mi ozývají čtenáři, je to skoro výhradně odezva zaměřená na něj: Jak se má pan Hovňous? Až přijedete do Čech, musíte ho přivézt, chceme se s ním seznámit a vzít ho na pivo. Češi s ním souznějí. Díky pivu.

Proč jste se po dlouhé odmlce vrátila ke psaní?
Psychicky jsem na tom byla špatně. Rozvod, přesun na druhou stranu zeměkoule, dceru vidím jednou za rok, kamarádi v tahu. Psaní mě drží nad vodou. V Reflexu mám 1800 znaků i s mezerami a hotovo. Mám víc co říct. Udělala jsem si takový pracovní režim. Žít s latentním alkoholikem je super, protože máte čas na sebe. Dá se to vnímat pozitivně. Takže odučím ve škole, přijdu domů, nastříhám ty zlomky na zítra a dvě hodiny píšu. Ať se mi to vede, nebo ne, píšu a píšu a škrtám a zase píšu. A vyšla z toho další kniha.

Jaký máte vztah s dcerou na dálku?
Brittany byla do osmnácti let dítě, které neumělo žít bez matky. Neuměla si namazat chleba, zapnout pračku. Přestěhovala se do jiné provincie do školy a musela si poradit. Měla jsem strach, ale vyšlo to výborně. První rok jsem šílela. Ona byla v pohodě. Ale to odloučení je náročné. Teď je maximálně samostatná. Jednou za rok se vidíme, na dlouho, na měsíc nebo i na dva o prázdninách. Brittany je jemná, zdvořilá, pravý opak mě. Má síť kamarádů, je jí třiadvacet. Já jsem byla ve třiadvaceti koza. Na ni jsem pyšná. Ona je to, co se mi v životě povedlo.

Mluví česky?
Anglicky. Je rozená Kanaďanka, v Česku jako malá trávila čas s babičkou a dědečkem a uměla perfektně česky. Jenomže její otec jí nerozuměl a češtinu moc nepodporoval, takže hodně zapomněla.

Jak dlouho ještě budete žít jako Češka v Dubaji?
Ještě čtyři roky tady musím vydržet, aby Brittany mohla dodělat medicínu. Ale domů do Česka se jednou vrátím. Pokud budu pořád s Hovňousem, vezmu ho s sebou. On má rád to pivo, tak se mu bude u nás doma líbit. No, a pokud by to s ním nevyšlo, bude volná jedna blond semetrika, která hledá nějakého dalšího chlapa s novou závislostí, kterou ještě nezná a kterou bude chtít prozkoumat. Aby mohla napsat další vtipnou knihu.

Blanka Solařová Calibaba (1970)
* Vystudovala žurnalistiku na FSV UK, později pedagogiku v Calgary.
* V devadesátých letech žila střídavě v Kanadě a v Saúdské Arábii a Bahrajnu.
* V roce 2012 napsala humoristickou prózu Sousedka ze Skalistých hor. Na konci roku 2019 jí vyšla próza Šílená Češka v Dubaji.
* Pravidelně přispívá svými sloupky do Reflexu.

KLÁRA KUBÍČKOVÁ