Pocházíte z českého Těšínska, ale patříte k polské národnostní menšině. Kdybyste měla zvážit, která národní povaha je vám blíž, kterou byste si vybrala?
Nedá se to říct jednoznačně, protože něco mi vyhovuje více z polské národní povahy a něco více z té české. Navíc se velice těžce porovnává česká národní povaha tady na Těšínsku nebo Karvinsku a třeba v Praze. Co se mi líbí na polské povaze, je větší otevřenost a družnost. Vidím to během pracovních jednání i soukromých rozhovorů, hned si všichni tykají, jsou více bezprostřední. Kdežto v českém prostředí mi přijde, že jednáme často mile a sympaticky, ale není to hned tak vřelé. Češi jsou možná klidnější a nehodnotí vše hned tak emocionálně. Ale opravdu nelze hodnotit, co je mi bližší.

Podívejte se na video o knize Jizva:

Zdroj: Youtube

Vy jste to teď lehce nastínila, ale když ještě zůstaneme u tématu, jaký vy osobně vidíte největší rozdíl mezi Čechy a Poláky a v čem jsme si naopak podobní?
Protože píši knihy, v nichž důležitou úlohu má minulost, vnímám například to, jak se který národ dívá na své dějiny. Poláci jsou velmi zaměřeni na určité připomínání si dějin, své národní minulosti, různé oslavy, pomníky, vlastenectví, tradice… A u Čechů mi někdy připadá, že je toho až málo. Samozřejmě se nic nesmí přehánět, protože pak to může vést i k určitému druhu nacionalismu, a nelze také hledět pořád jen do minulosti.

Ale tady zkrátka vidím velký rozdíl – v přístupu k národním dějinám. Jestli jde pak o to, v čem jsme si nejbližší, tak jsme slovanské národy, které měly i historii v mnohém podobnou, například v desetiletích, kdy zde byl socialistický režim. A také si myslím, že přístup ke každodennímu životu se příliš neliší.

Příběhy z pohraničí zpracováváte tematicky i ve svých knihách. V románu Jizva jste se dotkla Životické tragédie, která se knihou prolíná provázaná s pohnutou rodinnou historií a také křivdou. Myslíte si, že tato připomínka minulosti je pro tento region opravdu důležitá?
Myslím si, že ano, a není to názor jen můj, ale mnoha lidí tady od nás. Když si vezmeme Česko obecně, tak v hodinách dějepisu se nevěnuje příliš pozornosti dějinám Těšínska nebo vůbec Slezska. Například tomu, že Slezsko bylo přímo připojeno k Německé říši a že tady byly přísnější zákony nebo více persekucí. Takže v případě našeho regionu je určitě důležité to připomínat a ukazovat, že to tady vypadalo poněkud jinak než například v Protektorátu Čechy a Morava.

Západ slunce v přístavu Nyhavn.
Cestujte podle knih Julie Caplinové. Podívejte se do Kodaně, Brooklynu a Paříže

Takže máte pocit, že se na tento region obecně pozapomnělo?
No, my jsme vlastně vždy byli tak trochu na okraji. A zajímavé je, že i Poláci, co žijí v polské části Těšínska, říkají, že o Těšínském Slezsku se vůbec v osnovách neučí. Takže je ten přístup na obou stranách podobný.

O spisovatelce
Danuta Chlupová se narodila a bydlí na Těšínsku. Vystudovala ekonomii, avšak už dlouhé roky pracuje jako redaktorka novin pro polskou národnostní menšinu, které vycházejí v Českém Těšíně. Je vdaná, má syna a dvě dcery. Ráda píše, čte knihy v češtině i polštině, ráda se prochází po lese a poslouchá přitom audioknihy, miluje dlouhé projížďky na kolečkových bruslích a v zimě se snaží najít čas na lyžování.

Čerpala jste pro románovou linku knihy Jizva inspirace z nějakých skutečných příběhů?
Čerpala jsem z osudů mé babičky, která bydlí v podobných místech Horní Suché (sousedící s Životicemi) jako já, a které nacisté zastřelili při Životické tragédii snoubence. On se ještě snažil tehdy utéct přes les, ale vojáci stačili celou oblast obklíčit… Tyto všechny motivy tam jsou, akorát postavy se jmenují jinak. Jinak jsou ostatní zápletky fiktivní, je to moje literární představa, jak mohl vypadat život ve vesnici, v níž se schylovalo ke tragédii.

Jak to babičku a rodinu ovlivnilo?
Po válce si vzala jiného muže, který se zrovna vrátil z Německa z nucených prací a ovlivnilo to tím pádem i mě, protože kdybych měla jiné předky, byla bych jiná osoba. Také tenkrát zastřelili jejího souseda a zároveň bratrance, na kterého babička vzpomínala a litovala ho, protože mu bylo jen šestnáct let.

Nebojíte se trochu srovnávání s knihou Karin Lednické, která rovněž Životickou tragédii zpracovala, avšak úplně jiným způsobem?
Srovnávání se nebojím, i když k němu dochází, protože já jsem napsala román. Kniha Karin Lednické je jiný žánr, sama autorka nazvala svou knihu dokudrama.

Za Jizvu jste byla nominována na Regionální cenu Jantar za literaturu, v Polsku jste dokonce dostala ocenění za literární prvotinu roku, které bylo vyhlášeno vydavatelstvím, co se začínajícím autorům věnuje. Vážíte si obojího stejně?
Opět bych to nesrovnávala. V Polsku mi cena pomohla k nastartování mé spisovatelské dráhy, kdežto u nominace na Cenu Jantar mě potěšilo, že si porota všimla, že v regionu vyšla kniha věnovaná životickým událostem. Takže tato nominace byla pro mě minimálně stejně důležitá, ale jiným způsobem.

Dav, který si fotí obraz Mony Lisy v pařížském Muzeu Louvre.
Cestujeme za uměním: 15 slavných obrazů, které stojí za to vidět na vlastní oči

Román Jizva byl vaší prvotinou a vy jste jej napsala kolem vašich padesáti let a máme zde fenomén autorek, které začaly psát právě kolem padesáti let, například zmíněná Karin Lednická, Alena Mornštajnová nebo Scarlett Wilková. Čím to je, že se do toho pouštíte v tomto věku?
Všechno v životě má svůj pravý čas. I když to, že budu spisovatelkou, jsem si už představovala jako dítě. Psala jsem si příběhy do šuplíku, pak jsem se zúčastnila i nějakých soutěží pro mladé a vyhrála i ocenění. Život šel dál, přišla práce, děti, na psaní nebyl čas. Nejsem vystudovaná žurnalistka, ale když už jsem nějakou dobu pracovala jako novinářka, říkala jsem si, že se sice živím psaním, ale napsat román by bylo zase něco jiného než psaní do novin.

Do románu mohu vložit něco ze sebe, něco nového vytvořit. Ani jsem dlouho neuvažovala, o čem by můj první román měl být, hned mě napadly Životice. Bydlím blízko těch míst, kde nacisté popravovali životické muže, míjím jejich pomníčky během procházek po lese. Zkusila jsem si představit osudy lidí, kteří tam tehdy žili, jaké řešili problémy, nejen dobové, ale i vztahové, jak mohl vypadat jejich život těsně předtím, než do něj zasáhli nacisté. Bylo to pro mě samozřejmé, že napíšu právě o Životicích.

Nová kniha se jmenuje Varhaník z mrtvé vesnice a příběh se odehrává o něco později, ale opět se dotýká těžkých témat. Dá se v ní najít politika, procesy, autismus, víra, ale také talent a hudba. Která z těchto linek je podle vás v knize nejdůležitější a na co nejvíce byste přilákala současné čtenáře?
Ty jednotlivé linky se prolínají. Například jednou postavou je chlapec autista žijící v době, která ten autismus vůbec nedokázala pojmenovat a těm lidem pomoci. Takže máme zde například propojení linky autistického chlapce s linkou dějinnou a nedá se to oddělit. Stejné je to u jiných.


Nahrává se anketa ...

A na co bych se nejvíce snažila čtenáře přilákat? Záleží, koho. Když jsem se bavila se čtenáři té knihy, ať už v češtině nebo předtím v polštině, všimla jsem si, že různé lidi zaujaly různé věci. Od známé, která pracuje v sociálních službách, jsem se dozvěděla, že pro ni byl nejlepším tématem knihy zmíněný autismus. Paní, jejíž otec byl pronásledován za víru, protože byl evangelický pastor, zase říkala, že ji nejvíce zaujala tato linka. Jiné zase bourání domů v rámci důlních škod… Každý čtenář si tam dokáže najít něco svého.

Je pro vás jednodušší zpracovávat témata z Karvinska a je v tom nějaký určitý patriotismus?
Všechny nejsou z Karvinska, protože teď jsem v Polsku vydala knihu, která se týká války a válečného vysídlování a odehrává se na různých místech Polska. Takže už jsem se dostala i mimo náš region. Ale samozřejmě ten znám nejlépe. Když o něm píšu, čerpám nejen z toho, co si nastuduji, ale i z příběhů, které jsem slyšela od různých lidí během svého života. A myslím si, že další kniha, kterou budu psát, se bude týkat zase toho regionu.

Životická tragédie
Životická tragédie je označení odvetné akce nacistických bezpečnostních složek v roce 1944 proti obyvatelům obce Životice (dnes součást Havířova). Příčinou tragédie byla přestřelka mezi partyzány a gestapem 4. srpna 1944 v životické hospodě Isidora Mokrosze (partyzáni napadli příslušníky gestapa, kteří zde zrovna byli). Při této přestřelce byli zabiti tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský.
Zdroj: Wikipedia.org

Jaký je pro vás proces psaní knihy? Je pro vás přirozenější napsat ji nejdříve v polštině a pak přeložit nebo naopak?
Vzhledem k tomu, že pracuji v polských novinách, denně píši v polském jazyce. Píše se mi tedy takto lépe. Knížky pak překládám sama, nicméně redaktorka z vydavatelství Vyšehrad ještě s textem po jazykové stránce velmi intenzivně pracuje. Kdybych neměla tuto podporu, tak bych se do toho určitě nepouštěla. Nyní ale uvažuji, že bych napsala nějakou knihu přímo česky.

Týkalo by se to i více českého tématu nebo by byla situována opět do pohraničí?
To teď momentálně ještě nevím. Určitě by se to týkalo našeho regionu, ale do jaké míry, to ještě neřeknu.

Jaká jste v osobním životě povaha, když se ve svých knihách dotýkáte převážně těžších témat?
Myslím si, že vždy, když se do nějakého úkolu pouštím, snažím se jej udělat pořádně. Proto i u mých knih, například co se týká historického pozadí, se snažím o shromáždění co nejvíce informací a autenticitu. Jinak asi dost prožívám různé události, ale zase ne nějak extrémně. A obecně mě pak zajímají témata, kdy lidé musejí dělat rozhodnutí, která jsou z mravního hlediska kontroverzní. Ta se v mých knihách objevují, baví mě se nad tím zamýšlet. Snažím se nedávat lidem hned nějaké nálepky, nevidět svět černobíle.

A proč vás zajímá právě ten mravní konflikt, který je z určitého hlediska kontroverzní?
Protože si myslím, že každý z nás v sobě někdy nosí nějaké etické dilema a také já jsem byla v podobných situacích. A nebaví mě se dívat na svět povrchně.

Připravujete teď nějakou další knihu a pokud ano, můžete lehce naznačit, o čem bude a kde se bude odehrávat?
Mám teď dva různé nápady – na polskou i českou knihu. Oba jiné. Teď je otázkou, do které se pustím dříve. Závisí to na různých faktorech, především bych potřebovala víc času na psaní. O čem další kniha bude, to zatím nemohu prozradit.

Varhaník z mrtvé vesnice
Emotivní román z Karvinska padesátých a šedesátých let. Teodor je zapálený vesnický učitel, který hrává v kostele na varhany. Padesátá léta v Československu ovšem nejsou dobou varhan a kostelů, a Teodor se tak dostává do stále ošemetnější situace. Když během tragické nehody zaviní smrt svého souseda, odsoudí ho ve zpolitizovaném procesu na dvacet let do vězení. Život Teodora i jeho rodiny a přátel se tak stává jednou velkou zkouškou. Jak jejich osudy ovlivní setkání s autistickým chlapcem, který má výjimečný hudební talent?

Zdroj: databazeknih.cz