Kliknutím zvětšítePoprvé jsem ji pro Deník zpovídala před pěti lety, a už tehdy jsem se vyptávala na věci, které by možná zůstaly jiným novinářkám utajeny a skryty. Rozhovor tehdy vyšel k našim společným březnovým narozeninám. Jsme totiž obě Ryby a výročí příchodu na svět slavíme dokonce ve stejném týdnu. Náhoda? Nemyslím si… I tentokrát proto nechávám v rozhovoru tykání a upozorňuji předem, že naše povídání je opět velmi osobní.
Máme valentýnské období, tak začnu tematicky. Dášo, na „stará kolena“ ses podruhé vdala…
(smích) Jsem provokatérka, jasně…
Byla to jenom provokace? Proč ses po tolika letech vztahu rozhodla pro svatbu?
Po zkušenostech s prvním rozvodem jsem si řekla, že podruhé do toho už nikdy nepůjdu. Jenže s Robertem jsme spolu skoro čtvrt století, přišel covidový čas a já si řekla – proč bych se vlastně svatbě měla bránit?! A tak jsem se v jednasedmdesáti vdala. Měli jsme takovou covidovou svatbu – před třemi lety koncem srpna na Pálavě na zahradě, jen se dvěma svědky. Bylo to moc příjemné, nic jsme neřešili, nedělali žádné velké rodinné oslavy.
Dagmar Bláhová vzpomíná na Jiřího Menzela a kariéru v Austrálii
Řekla jsi o svatbě dopředu svým dětem?
Ne, neřekli jsme to nikomu. Oznámila jsem to všem až zpětně a poslala jim fotku. Děti se trochu divily a já jen kontrovala: „Proč?! Je to přece moje svatba!“ Hodně nevěst a ženichů ze své svatby nic nemá, obřad dělají spíš pro lidi kolem, svůj den si ani neužijí. To jsme nechtěli.
V čem se – tedy kromě věku – tvé svatby lišily?
Když jsem se v roce 1980 vdávala poprvé, brala jsem si za muže emigranta. A komunisti mi to tehdy nechtěli dovolit. V té době jsem už byla známá, měla jsem za sebou pár filmů, můj sňatek s emigrantem nebyl „v zájmu státu“. Proto jsme se vzali na australské ambasádě v Bruselu. Věděla jsem, že se zpátky domů už stejně nevrátím. I tehdy to byla malá svatba. Australský ambasador nám řekl: „Máte prstýnky?“ „Nemáme,“ vyhrkli jsme. „Ok, tak o tom nebudeme mluvit!“ Kamarádi z malého bruselského divadla seděli při obřadu na zemi, já na rukou držela dvouměsíční Maiu… (smích)
Když jsi potkala ve svých padesáti o šestnáct let mladšího Roberta, předpokládala jsi, že to bude nadlouho?
Absolutně ne! Naopak. Když člověk příliš „předpokládá“, předpoklad se mu většinou nesplní. Už jen proto, že je Robert mladší, jsem tenkrát dlouhodobý vztah vnímala jako nesmysl.
Česká společnost není zrovna tolerantní k ženám, které mají mladšího partnera…
Starší muž a mladší partnerka – to vždycky byla klasická záležitost. Jde ale spíš o zvyk. Záleží taky na tom, v jaké komunitě, prostředí a profesi se dvojice pohybuje.
Myslím, že větší překážkou ve vztahu nebo v partnerském sžívání je rozdílný životní styl, profese a sociální zázemí. Ty se živíš uměním, Robert je strojní inženýr…
A to právě vnímám jako obrovskou výhodu. Od mládí jsem se pohybovala v umělecké bublině. Je to zvláštní – a teď se možná moji kolegové naštvou – ale já většinou herce a režiséry jako potenciální partnery odmítala. Věděla jsem, že to není můj svět. Když si herečka najde za partnera herce, uzavře se s ním do bubliny, ze které se pak těžko vystupuje. Podobný typ partnerství mě spíš odpuzoval.
Dagmar Bláhová na oslavě osmdesátin Věry Chytilové
Vídáš se s bývalými partnery, telefonuješ si s nimi?
Se kterými? (smích) Upřímně, hodně jich už nežije, takže udržovat s nimi kontakt je poněkud těžké… Ale zatelefonovala bych jim na onen svět, kdyby to šlo, ne že ne. Můj první muž žije kdesi ve Španělsku, viděli jsme se, když byl v Praze na návštěvě se svou další cizokrajnou partnerkou. Kdybychom se teď potkali, bavili bychom se spolu normálně. Že bychom ovšem měli nějak extra přátelský vztah, to se říct nedá, každý se pohybujeme na jiné planetě.
V minulém rozhovoru jsi přiznala, že jsi ze svých vrstevnic a kamarádek byla téměř poslední, která se stala babičkou. Jak se tvá babičkovská kariéra vyvíjí?
Jestli je něco obzvlášť složité, tak vztah matka–dcera. Ale vztah s vnoučaty je jednodušší. Mám vnučku, prý je mi dokonce dost podobná, a s tou se navzájem milujeme. Vnuk je menší, jsou mu čtyři roky, zatím se drží maminky a babičky se spíš trochu bojí. Uvidíme, jak se to vyvine. I u vnoučat fungují geny, láska přijde tak trochu sama od sebe. Nejlepší je, když jsem s vnoučaty sama. Jak jsou u toho jejich rodiče, je to poněkud komplikované. (smích) Ale tak to má hodně babiček, ne?
Jednou jsi mi řekla, že tě tvůj syn Oliver v dospělosti určitě opustí a odejde do světa. A vidíš – málokdo je tak spjatý s Českou republikou jako on. Dojímá tě to?
Mám z toho radost. Dcera je Australanka, syn Čech, byť oba dva žijí právě teď v Česku. Pikantní je, že Maia má česko-slovenský původ a narodila se v Evropě, Oliver je po otci Australan a narodil se v Sydney.
Dagmar Bláhová
Herečka, divadelní režisérka, překladatelka, filmová pedagožka Dagmar Bláhová (*1949) se narodila v Radčicích u Liberce. Vystudovala loutkoherectví na DAMU, několik let hrála v brněnském Divadle na provázku. V roce 1980 se provdala a emigrovala do Austrálie, kde úspěšně působila nejen jako herečka, populární především v seriálu Sousedé, ale i jako režisérka. Za roli ve filmu Displaced Persons získala dokonce cenu Penguine. Po sametové revoluci se postupně vracela zpět do Čech. Mezi její nejznámější filmy patří Hra o jablko, Kalamita, Nechci nic slyšet, Muka obraznosti či Pasti, pasti, pastičky. Je autorkou knih australských pohádek a překladatelkou několika divadelních textů, například her Noc bláznů a Monology vagíny, v níž zároveň sedmnáct let účinkovala. Dlouhá léta působí také jako pedagožka na FAMU, v současnosti učí na Akademii Michael. Má dceru Maiu a syna Olivera. V srpnu 2020 se provdala za svého partnera Roberta.
Jenže on s tebou pobýval v Česku odmala, Maia se vrátila až jako dospělá a vdaná žena. Je komplikované sžívat se s dcerou, se kterou jsi od její adolescence v podstatě trvale nebyla?
Náš vztah s Maiou je emigrací velmi poznamenán. Táhlo ji to do Česka, přivezla sem i svého manžela. Ale srdcem je zřejmě pořád jinde, bůhví, kde se nakonec usadí. Do osmnácti let vyrůstala v Austrálii, pak poprvé přijela sem, vrátila se zase zpátky do Sydney, chvíli žila i ve Španělsku. Její myšlení je jiné a určitý odstup mezi námi vnímám doteď. Náš vzájemný vztah je poznamenán i rozvodem, bylo jí pět let, když jsme se s Jurajem rozešli. Taková věc se dítěte dotkne navždy… Cítím v ní určitý vnitřní rozpor a připomíná mi to mne samotnou. Podobný rozpor jsem v sobě měla v Austrálii a cítím ho i zpětně. Osmnáct dvacet let, které jsem strávila jinde, jsou přece obrovský kus života.
Co konkrétně ti z Austrálie chybí?
Jiné myšlení, vztahy lidí, morálka… U Čechů zkrátka postrádám rozhled a nadhled. I když kdo jsem, abych poučovala…
Možná je to i tím, že Austrálie je proti nám obrovská země.
Samozřejmě. S odstupem času jsem si uvědomila, že od války do sametové revoluce uplynulo nějakých přes čtyřicet totalitních let. Jenže i když máme už třiatřicet let svobodu, v lidech ta nesvoboda pořád vězí. I když nesvoboda je vlastně obecné slovo, buďme konkrétní. Jde spíš o určitou zaprděnost a strach, zbytečné obavy a úzkost. I po tolika letech nás formují, to je přece až absurdní.
Podobné pocity ale můžeš vztáhnout i na mladší lidi, než jsme ty nebo já… Podívej se na prezidentské volby, takhle rozjitřená atmosféra tu dlouho nebyla.
Nesnáším lži, manipulace a nepravdy. Volba prezidenta se až nechutně zbulvarizovala. Nějaký prezident vždycky bude, ale život si stejně musíme nakonec zlepšit my sami. Je to podobné jako v partnerství. Jedna z nejblbějších vět při rozchodu zní: „Ty mě neumíš udělat šťastnou!“ Ne, my sami se musíme udělat šťastnými, štěstí je hlavně v nás. Možná je ta naše „zaprděnost“ i v genech. Věřím, že různé národy mají rozdílné charaktery.
Chtěla ses za to čtvrtstoletí, co tu opět žiješ, někdy do Austrálie natrvalo vrátit?
Mockrát a teď mám ten pocit taky. Ale už to nejde. Vždyť i Austrálie se změnila, celý svět se změnil. Když jsem tam v osmdesátých letech přišla, byla to naprosto otevřená a svobodná země. Dnes je svázaná regulemi a příkazy víc než leckterý evropský stát. Jen na venkově pořád funguje australská nespoutaná svoboda, žití v sepětí s přírodou. Tohle mi tu chybí nejvíc. Jsem holka z vesnice, neustále se vracím ke svým kořenům. Vyrostla jsem v Sudetech, kde úplně za začátku po válce fungovala ještě nějaká vnitřní svoboda. Podobnou svobodu pořád hledám.
Je rozdíl mezi umělci v Austrálii a u nás?
Umělecká komunita je tam stejně malá jako v Česku. Všichni se znají, například tvoje oblíbená Cate Blanchett hrála ve stejném divadle jako já. Australští herci za úspěch vděčí i své otevřenosti, humoru, určité bláznivosti – to mají Češi taky. Nebyli svázaní konvencemi, měli v sobě kus rapla. My Češi svoje raplovství zbytečně potlačujeme, někdy se příliš bojíme. A bohužel tu všichni pořád někde lítají, pořádně se nevídám ani s Bolkem. Za něčím se honí, točí, někam spěchají, ale já už nic honit nechci. Já už tu hru nechci hrát…
Nebyla škoda zaměřit svoji kariéru zase jen na Česko?
Do Prahy jsem se tenkrát vrátila i z osobních důvodů – rozpadl se vztah s Oliverovým otcem, já navíc měla předběžnou smlouvu s FTV Premiéra na nový seriál. Řekla jsem si, že tady nějakou dobu zůstanu. Jenže pak se televize transformovala a ze seriálu mě vyšachoval režisér Dušan Klein. Úspěchy se neodpouštějí, život se vyvinul, jak se vyvinul. Svých pět minut slávy jsem už měla předtím. Chvíli jsem pendlovala, ale pak jsem pochopila, že dlouhodobě to není možné. Poprvé jsem totiž přijela ještě před revolucí, režisér Vladimír Drha mě nalákal na svůj film Muka obraznosti, pak jsem s ním točila ještě několik věcí, většinou v brněnské televizi. Ale po natáčení jsem odlétala zpátky do Sydney. Váhy se nakonec převážily, cítila jsem, že se chci vrátit domů, souvisí to s věkem a stárnutím.
Před chvílí jsi zmínila Bolka i Provázek, jaký máš vlastně vztah k Brnu?
Pořád se o brněnské divadlo zajímám, však víš, Brno je moje mládí, pořád ho miluju. Mám ráda jeho atmosféru i specifičnost, ráda se směju vtipům na téma řevnivost Prahy a Brna. Upřímně, byť žiju většinu porevolučního života v Praze, za Pražačku se moc nepovažuju. Jsem Sudeťačka, Liberečanka, pak holka z Brna, pak zase ze Sydney… Jo, Brno je srdeční záležitost. Když jsem se vrátila z Austrálie, lidi mi tvrdili, že prý mám brněnský akcent. On se totiž australský a brněnský přízvuk v češtině trochu podobají. A co se týče Bolka – dělali jsme si spolu legraci, že nazkoušíme inscenaci Am a Ea v domově důchodců, ale dneska by mi stačilo, kdybychom spolu natočili nějaký dobrý film.
Doba strašně rychle ubíhá a všechno stárne. Před pěti lety jsme se podrobně bavily o tvé inscenaci Monology vagíny. Až zpětně mi došlo, že ta inscenace předběhla svou dobu.
Prosím tě, s tolika věcmi jsem předběhla dobu… (smích) Vagíny jsem hrála od roku 2000 a ze začátku jsme koukali jen na vyděšené divácké obličeje. Ale pak se to rozjelo a inscenaci jsme úspěšně hráli sedmnáct let. Plus další projekty, včetně inscenace Mrchy. Dneska je veřejný svět projektů o ženách plný. Vagíny odstartovaly i určitý proces emancipace a uvědomění, u nás, ale hlavně v Americe. To, že se celý proces převrátil na druhou stranu, že je v USA zakazují, protože název je poněkud „genderově nekorektní“ a vagína prý už není symbolem ženství, je věc jiná. Ale já se do tohle tématu snad nechci ani pouštět… Revoluce požírá své děti – to platí pořád. Když jsem učila na FAMU, naprosto mě vyděsilo, že jsem byla bývalým šéfem označena za rasistku jen proto, že jsem indickému studentovi řekla, že je Ind. Šlo vlastně o drobné nedorozumění, ptala jsem se ho anglicky, zda mi rozumí. Pokýval hlavou ze strany na stranu, já to pochopila, že ne – a tak říkám: „Jo, ty jsi Ind.“ A byl průser.
Učit na umělecké škole a učit filmové herectví je dneska složité.
Nemůžeš být nikdy stoprocentně politicky korektní. Je to podobné, jako když používáš politickou korektnost v humoru – přestaneš být vtipná. Herectví potřebuje otevřenost, emoce, sprostá slova. Nechávám studenty tvořit a pracovat zcela volně. Natáčíme se navzájem, pak natočené promítáme, povídáme si i tom. Mám na ně hodně otázek a chci, aby mi upřímně odpovídali. Už minule jsme se spolu bavily, že je obrovský rozdíl mezi českými a zahraničními studenty. Cizinci jsou vychovaní a poslušní, snaží se všechno vnímat a zpracovat, Češi jsou větší anarchisti. Flákají se, nadávají, nedodržují termíny. Ale i z toho největšího bordeláře často vyroste génius. Úkolem pedagoga není jen poznat talent, ale rozvíjet ho, když student chce. Vést ho. Nejdůležitější pro každého adepta herectví je najít v sobě pro umění vášeň, kdo ji nenajde, trpí. Film dneska můžeš natočit i na mobil – ale to podstatné se nezměnilo. Musíš mít co říct, mít svoje téma.
Zve i sedmdesátiletou herečku někdo na casting?
Zrovna nedávno jsem odmítla jeden „self tape“ pro Amazon. Nechala jsem si poslat scénář, na to už spousta herců kašle. Přišel, vidím, že moje postava něco řekne a pak ji zastřelí. Povídám: „Vy po mně chcete, abych na tohle dělala casting?! Děkuju!“ A bylo vymalováno, už mi nezavolali.
Jakou bys tedy chtěla dostat roli?
Mě mají zaškatulkovanou jako komičku, ale já miluju hluboké, tragikomické věci, kde nechybí slzy i humor. A bavila by mě postava, která by to všechno spojovala. Moje režisérská generace prakticky vymřela, Věra Chytilová, Vláďa Drha, Jaromil Jireš… Ale pořád je tady dost jiných režisérů, líbily se mi filmy jako Želary, Kolja, Habermannův mlýn, mám hodně ráda Michálkovy filmy – umí vyprávět příběhy tak, že v tobě evokuje tvé vlastní příběhy. Mladí filmaři často nevidí za horizont svého věku. Vidí ve starých hercích spíš typizované postavy, babičku a dědečka. Já jim to nevyčítám, ostatně rolí pro staré ženy je ještě méně než pro muže.
Není to tím, že žijeme pořád kultem mládí a krásy? O stáří se obecně málo točí a píše, argumentuje se tím, že by se na to nikdo nekoukal.
Dvacetileté a třicetileté publikum fakt nezajímají naše problémy. Jako mladá jsem si říkala, jestli já budu v roce 2000 vůbec naživu?! Měla jsem pocit, že mám tolik síly a energie, tehdy mě starosti a problémy starých lidí taky asi nezajímaly. V mládí máš před sebou cestu, úspěch a dravost, ve stáří už ne. Pořád se mluví o kvótách – třeba by mohla existovat i nějaká kvóta na starou hereckou generaci. (smích) Nedávno jsem viděla v televizi Karla Högera i Blanku Waleskou, dávali Filipův a Hubačův film Lístek do památníku, to je tak krásně a něžně natočené, tak neuvěřitelně herecky čisté. Copak dneska by takový film nikdo nenatočil? A nikdo se tady například opravdu hluboce a upřímně nedotknul tématu emigrace, když už o tom mluvíme.
Přitom teď máme – i v souvislosti s válkou na Ukrajině – kolem sebe mnohem víc emigrantů než kdykoli předtím.
Češi nemají s emigrací dlouhodobou zkušenost. Určitý potenciální rasismus vůči emigrantům máme stále v sobě. Kdybych točila nebo psala film o emigraci, zaměřila se na příběh, ne na emoce, tak se můžeme navzájem pochopit mnohem víc. Když jsem žila v Austrálii, věděla jsem, že se chci vrátit. Odjela jsem v roce 1980, o pět let později mě opustil manžel, nechal mě tam i s malou dcerou. Strašně ráda bych se tehdy vrátila, ale věděla jsem, že nemůžu, že by mě v Praze zavřeli. A když nastal rok 1989, okamžitě jsem jela. Zpětně si uvědomuju, že jsem se v Austrálii vždycky cítila jako cizinka. I když jsem ji milovala, pracovala jsem tam a byla v té době slavná. Útěchou mi byl fakt, že v ní bylo cizinců plno.
Herečka Dagmar Bláhová
Nesouviselo to i s tím, že člověk-emigrant nemá vlastně s kým své úspěchy sdílet? Že i v dobách největší slávy jsi byla sama?
Zpětně si uvědomuju, jak těžké to muselo být pro mé rodiče. Byla jsem jedináček – nechápu, že jsem to tenkrát neviděla. Mladí lidé jsou sobečtí, mají často pocit, že rodiče jsou tady pro ně, ne naopak. Tehdy mi to vůbec nedocházelo, ta strašná bolest, kterou naši museli cítit.
Když ses vrátila, otevřely jste s mámou i tohle téma?
Trochu. Pro mámu to bylo těžší, evidentně beze mě dost trpěla. Táta byl jiný, tolerantní, hodný pán, vždycky mi všechno schválil. Pro naše bylo podivné už to, že jsem se rozhodla pro herectví, byla jsem jako neřízená střela, která si dělá, co chce. Nepřipravila jsem je na to, že emigruju. Určitou vnitřní lítost v sobě cítím pořád. Naštěstí je komunisti neperzekvovali, rodiče už byli v důchodu. Oba byli z chudých poměrů, celý život pracovali v Tesle, na nich si režim neměl co vzít.
Ten novinový rozhovor před pěti lety jsem končila otázkou, co si k narozeninám nejvíc přeješ. Řekla jsi, že hlavně zdraví, že jiné větší přání nemáš. Tak jak se teď skutečně cítíš?
To je ale otázka na tělo! Tělo chátrá, ale mě to na světě baví. Cítím se tak, jak se chci cítit… Mám letos naštěstí jen to „hranaté“ výročí. Vždycky mám pocit, že bych měla slavit, a když to přijde, raději couvnu. Nechápu, že posledních deset let tak strašně uteklo. Možná se blíží pan Alzheimer, uteklo to rychleji, než se zdá. Ve třiceti mi dva roky starý film připadal jako vykopávka – koho by to zajímalo. A najednou luskneš prstem, a deset let je pryč. To není stížnost, to je smíření.
Jenže když bylo mojí babičce čtyřiasedmdesát, byla to stará paní v šátku, která ve volných chvílích seděla na zápraží a od života už nic neočekávala…
Hele, já si na to zápraží taky občas moc ráda sednu.
Máš nějaké věci, u kterých tě mrzí, že jsi je v životě neudělala, nestihla?
Napadá mě, že bych měla zúčtovat, udělat si ve věcech totální pořádek. Člověk spoustu věcí odkládá, nechává na potom, do určitého věku si totiž neumí stáří a blízkost smrti představit…
Slovo „zúčtování“ zní dost fatálně. Týká se to i tvé nemoci?
Myslíš, že bychom se o ní měly bavit takhle veřejně?
Nevím. Udělala jsem několik rozhovorů s lidmi s vážnými chorobami, psala jsem dokonce i o své nemoci. Bylo to očistné i úlevné – nejen pro mě, mnohé čtenářky mi pak za otevřenost děkovaly.
O své nemoci nemluvím ne proto, že bych ji tajila. Vadí mi, že lidi si pak dělají blbý a rychlý závěry. V herecké práci nemoc vždycky vadí – zaškatulkují si tě jako „tu nemocnou“, nakonec ti to práci ve finále i zničí. Jasně, že čtvrt století s nemocí člověka změní, třetinu života chodíš na kontroly, léčíš se. Po každé kontrole jsem si říkala: Ještě musím vydržet, uvidíme, co příští rok. Chtěla jsem si hlavně užít dceru, syna, dožít se svých vnoučat. Oliverovi je jedenatřicet, a když jsem poprvé onemocněla, byl ještě úplně malinký kluk. Měla jsem tehdy jednu zásadní myšlenku: chtěla bych vidět Olivera, až dospěje. A to se mi podařilo.
Herečka Dagmar Bláhová
Mnohé by to zdrtilo. Rozvod, malé dítě na krku a do toho vážná diagnóza.
Prvotní šok je strašný, to ti potvrdí úplně každý. Na nemoc si nakonec nějak zvykneš, ne na možnost definitivního konce. Ale pokud tě pořád baví žít, je to dobrý. Medicína navíc obrovsky postoupila, a já jsem nesmírně zkoumavá bytost – čtu si v angličtině články o své nemoci a sleduju, jak se vyvíjí léčba.
Já to dělám taky, ale doktoři to děsně neradi vidí.
Bohužel, to je choroba českého zdravotnictví. Hodně lékařů nevnímá pacienta jako svého partnera. Ale moje doktorka je jiná, zaplať bůh. Jsem vděčná, že jsem si našla tak skvělou a empatickou lékařku, která je lidská, která se se mnou nebaví jako s pacientem, ale jako se skutečným partnerem. Léčí mě a můj život pořád pokračuje.
Nikdy jsem se tě nezeptala – jsi věřící?
Věřím ve vyšší řád. Jsem pokřtěná, napůl tajně – to víš, Sudety a padesátá léta. Brousím všechny kostely, ale na mše chodím, jen když se mi chce. Proč se ptáš?
No – mně třeba víra v souvislosti s mou nemocí dost pomáhá.
A víš, že mně vlastně taky? Byla jsem před lety v Barceloně, tehdy jsem také poprvé onemocněla. Šla jsem se pomodlit k soše černého Krista – a najednou mě z vrchu ozářila obrovská záře, všichni se na mě obrátili… Dodnes věřím, že se v tom barcelonském kostele tenkrát něco stalo. Že právě tam a tehdy jsem začala bojovat. A od té doby se v kostele už vždycky pomodlím.
Autorka textu je dramaturgyní Činohry Národního divadla
11
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
