Na jevišti člověk prozrazuje i mnohé o sobě samém, říká Jožka Kubáník

Vyprávěl jste, že jednou z prvních rolí, kterou jste v divadle hrál, byl pes, který se jmenoval Pako. Umíte si představit, že byste ho teď po letech hrál znovu? 
Uměl. Na první pohled to byla tenkrát pomsta dramaturgů špatnému herci. Že mu dají roli psa, který se ještě ke všemu jmenuje Pako. Ale já jsem si tenkrát řekl: Mě nedostanete. Tak mě to bavilo a tak jsem si to užíval, že ten pocit, že to pro mě není ponížení, ale radost, bych si zopakoval moc rád.

Asi se do projevu promítne, když herec hraje konkrétní roli rád…
Rozhodně. Ať už jste prodavačka rohlíků nebo vysoce postavený manažer, když děláte svou práci s chutí a rád, tak to je poznat.

KVÍZ: Ztracený, Dyk či Lounová. Jak se skutečně jmenují známé české hvězdy?

Občas se nějaká hollywoodská hvězda vyjádří ke své filmové roli slovy: moc jsem se na tom nadřela, devastovalo mě to… Jak si myslíte, že tyhle slova o dřině vnímá někdo, kdo v práci fyzicky opravdu tvrdě maká? Dokázal byste vysvětlit, v čem je ta herecká dřina?
Diváci se nás často ptají: Jak se dokážete naučit tolik textu?… Ale to je to poslední. To je prostě součást profese, daleko těžší je přijít na to, jak tu roli máte hrát. Co se té postavě děje v životě. Každý má někdy období, kdy se mu v životě daří, a pak jiné období, kdy je z něčeho zoufalý. A vy jako herec najednou vklouznete do postavy, která je v nějaké životní fázi, a měla byste pochopit, co to je zač. A to je to, co nás budí po nocích. A nás to opravdu budí. A nakonec si řeknete: Aha, tak takto bych to měl hrát!

A pak jdete na zkoušku s představou, že už to máte pevně v rukou. Jenomže přijde kolega, který to má taky pevně v rukou, a kolegyně, která to má taky pevně v rukou… no a když to dáte dohromady, tak to nefunguje. Takže to musíte rozpárat a začít to stavět zase od začátku. A to bývají bolavé věci, nemluvě o tom, že někdy na sebe musíte na jevišti i něco prozradit…

A myslíte, že to diváci poznají? Že jde něco více z vás a nejen z napsané role?
Myslím, že to poznají. U něčeho více, u něčeho méně. Třeba když jsme hrávali s paní Květou Fialovou Harolda a Maude, tak nám diváci říkávali, že náš opravdový blízký vzájemný vztah je na jevišti vidět. Protože jsme hráli o tom, co jsme sami do jisté míry znali, tak se to na jeviště najednou samo propsalo.

Divadelní záznam hry Harold a Maud, kde s paní Fialovou hrajete hlavní role, má na ČSFD 76 %, což je od diváků už vysoké kladné hodnocení. Přesto jsou tam i kritické hlasy, že se to nedá srovnat s filmovou verzí… 
Naše inscenace byla jiná než film. V něm to, že mladý muž začne žít se starou ženou, je protestem proti společnosti. Divadelní inscenace v Hradišti byla naopak oslavou života. Byla o tom, že umírající dáma předá své životní zkušenosti a životní štafetu mladému muži, který má život před sebou. Během zkoušek jsme to s paní Fialovou probírali. Takže souhlasím s tím, že hra měla jinou atmosféru než film, ale bylo to naším záměrem. 

Váš výjimečný vztah s paní Fialovou stál také za vaší knihou Poslední deník Květy Fialové. Jak na tvorbu knihy, která se stala bestsellerem, s odstupem času vzpomínáte? 
Pro mě bylo psaní knihy terapií, protože jsme si s paní Fialovou byli opravdu nesmírně blízcí. S její ztrátou jsem se vyrovnával právě tím, že jsem napsal takový velký generální rozhovor nás dvou. Rozhovor o celém životě. A protože ona si celý život psala deník, tak jsem ho ke konci, když sama psát nemohla, psal za ni. A to je také součástí knihy.

Váš vzájemný vztah byl v mnohém neopakovatelný. Myslíte si, že můžete znova najít někoho, s kým si budete tak velmi blízký? 
Myslím, že to je jako s každým jiným vztahem. Pamatuji si, jak mi kdysi po mém prvním rozchodu kamarádka říkala: „Neboj, zase někoho potkáš. Bude to jiné, ale může to být stejně silné“. Takže myslím, že můžu mít s někým blízký, intenzivní a hluboký vztah. Ale rozhodně to nebude na stejné úrovni, se stejnou silou, jak to bylo u paní Fialové. Každý jsme jedinečný a tím pádem je i každý náš vztah jedinečný.

Co jste si ze vztahu s paní Fialovou odnesl takového, že to můžete předávat dál?
To nejde úplně pojmenovat, protože je toho opravdu moc a každý den se v mém životě v něčem objeví. Ale za jednu věc jí nepřestanu být vděčný. Svým příkladem mě naučila, jak jednat s diváky. Zdá se to jako banalita… že na tom nic není… k divákům prostě budu slušný, že? Ale paní Fialová každému z nich dávala pocit, že je naprosto jedinečný. Že má o něj upřímný zájem a že je pro ni důležitý.

Jan Budař: Režisér ze mě dřel kůži! Tvrdě jsem makal, žádný karavan a kafíčko

Jako herec umíte spoustu věcí zahrát. Umíte to aplikovat i v běžném životě?
Často se mi stává, že mi někdo ze známých řekne: No jo, ty jsi herec, ty to zahraješ… Ale to s běžným životem nejde dohromady. Protože když jste na jevišti nebo před kamerou, tak tam jsou jasně dané okolnosti. Vy jste v konkrétní situaci, v konkrétní době, pečlivě si tu situaci nazkoušíte a připravíte. Takže vy víte, že teď budete třeba v obchodě, kde je protivná prodavačka. A víte dopředu přesně, jak se bude prodavačka chovat a jak se máte chovat vy. Celé je to připravené. Kdežto když se ve skutečném životě potkáte s prodavačkou, která je najednou protivná, tak se dostane ke slovu vaše přirozenost. Tady žádná role nepomůže, jste sám sebou. Já se třeba často rozčílím a pak se na sebe za to zlobím.

Když si pozvete hosta do svého rozhlasového pořadu Na pohovce Jožky Kubáníka, stane se vám někdy, že vás překvapí tím, že je jiný, než jste čekal?
Asi ani ne. Je to tím, že se na rozhovor velmi pečlivě připravuji, takže vím, co čekat. Pravda ale je, že může být velký rozdíl v tom, jakou má konkrétní host zrovna náladu. Když ji má dobrou, jsem někdy překvapený, jak skvělý rozhovor se nakonec povedl.

A není právě toto úskalí moderování? Že můžete mít super zajímavého hosta, ale on se vám v dané chvíli nerozpovídá?
To mě na tom právě baví, že můžu s hostem právě tato úskalí projít. Většinu rozhovorů dělám po telefonu. A když vycítím atmosféru hovoru, můžu hosta pomalu navést, rozpovídat. Naslouchat mu. S některými hosty mě to sblížilo a zůstali jsme pak dál v kontaktu.

Ve Slováckém divadle jste díky svým rolím hodně známý a lidé vás také mohou vídat v televizních seriálech. Jak vás vnímají lidé v Hradišti, kde žijete? Oslovují vás na ulici?
Ano, to se mi stává. Občas mě někdo zná a chce se třeba vyfotit. Je to milé.

Je to výhoda malého města, že jsou vztahy osobnější?
Asi ano. Na druhou stranu v malém městě o sobě lidé všechno vědí, a o to zase až tak nestojím (úsměv). Jsem rád, když se lidé zajímají o moji práci, ale jinak bych si rád nechal svou soukromou bublinu. Někdy je fajn být úplně anonymní.

S tím pracuje částečně i vaše kniha Herec. Začátek napínavého příběhu trochu vychází z jedné malé příhody Lucie Bílé, kdy si někdo spletl její telefonní číslo a vůbec nevěděl, že si píše se slavnou zpěvačkou. Proč jste si ale hlavního hrdinu napsal tak, že mu čtenář sice přeje vše dobré, ale v podstatě ho ani nemůže mít rád?
Myslím, že to je na tom to nejlepší. Že to není jednoznačné. Že mu trochu přejete, že mu fandíte… ale pak si říkáte, proč já vlastně někomu takovému držím palce? To mě na tom baví, že postavy v knize nejsou „plakátovité“. Obě hlavní postavy jsou vlastně velmi rozporuplné. Takto jsem to chtěl.

Ester Geislerová byla těsně před vyhořením. Teď prozradila, co ji zachránilo

Proč jste nechtěl kladného hrdinu?
Protože vymyslet miláčka davů, je jednoduché. Prostě by mu všichni drželi palce a říkali si: Jen ať o tebe nepřijdeme… takto mi to přišlo zajímavější, vaše vnímání jako čtenáře se pak také vyvíjí, takže na konci je jiné, než na začátku (úsměv).

A jak vás vlastně napadlo knihu Herec napsat? Chtěl jste prostě po odehrání tolika různých cizích scénářů vymyslet celý příběh sám?
Moje motivace byla jiná. Nechtěl jsem být pořád spojovaný s paní Fialovou, i když jsme byli opravdu blízcí přátelé, měl jsem svůj život, svoji profesní cestu. Dokonce mě někdo nařkl, že jsem se s ní přátelil, abych po ní dědil… že jsem ji chtěl nějak využít. A tak jsem chtěl ukázat, že umím stát na nohou sám. Nakladatelé mi nabízeli, abych po knize Poslední deník Květy Fialové napsal další knihu o někom slavném. Ani to jsem nechtěl. A tak jsem napsal něco úplně jiného… a pánům z nakladatelství se to líbilo.

Přemýšlíte nad druhým dílem knihy Herec?
Hodně jsem nad tím přemýšlel, protože mě k tomu spousta čtenářů vyzývala, dokonce jsem začal už psát… pak jsem si to v jisté fázi chtěl nechat uležet, a od té doby jsem tak pracovně vytížený, že zatím nepokračuji. Hodně času mi zabere práce na pořadu Na pohovce pro Český rozhlas a také hraní v divadle, sem tam natáčení…

Ondřej Vetchý o Případech 1. oddělení: Je to šokující a lezou vám oči z důlků

Mimo jiné také školíte lidi v oblasti komunikace a rétoriky. Kdybyste měl dát jednu základní radu, jak komunikovat, co by to bylo?
Být autentický. I když je člověk mluvčím firmy nebo třeba magistrátu, měl by se chovat autenticky. Samozřejmě musí chápat politiku firmy a vidět věci v širší souvislosti. Pokud je v povaze a strategii firmy přátelský přístup, pak by měl být i mluvčí vstřícný a přátelský. Pokud je firma strohá a úsečná, měl by i mluvčí vystupovat v souladu s tím. Ale vždycky by měl zůstat sám sebou.

Sám jste mluvčím Slováckého divadla. Musíte občas něco umět podat pozitivně, i když to až tak pozitivní není? A jak se s tím vyrovnáte v osobní rovině?
Profesionál musí umět osobní rovinu absolutně odmazat. Osobní rovina tam nemá co dělat, i když je to často zaměňováno. Jako mluvčí prezentuji názor divadla, já jako Josef Kubáník s tím nemusím bezmezně souhlasit. Stává se mi, že to lidé občas nechápou, ale to je jejich věc…

Na co se v blízkých dnech těšíte?
Těším se na další živě natáčenou Pohovku, 31. října chystáme ve Slováckém divadle díl se Simonou Stašovou a s mou kolegyní Petrou Staňkovou. Obě jsou takové energické bomby, a tak jsem si pro naše setkání vybral téma Perpetuum mobile – nekonečná energie, která u těchto dvou dam platí. Bude to pěkné, zvlášť, když u toho bude i cimbálová muzika Cifra.