Kliknutím zvětšíteKde všude jste už byli a kam se rádi vydáváte?
Martina: Nejraději mám naše toulání krajinou a naše poutě, které kopírují historické cesty slavných předků nebo událostí. Máme rozchozeno – do Kostnice, do Compostely, do Věličky. Chci jít cestu do Čenstochové, stezku Slovenského národního povstání… zní to divně, ale je to nádherná část země. Chci přejít Negev a moc toužím jít Jordan trail… ale kde vzít ten čas? A tak paběrkujeme, ale pěkně.
Tomáš: Do výčtu bych ještě doplnil naši pěší cestu napříč republikou. Prošli jsme českou část svatojakubské cesty z Prahy na bavorské hranice, opačným směrem jsme to dotáhli až na hrad Bouzov a zbývá nám ještě týden pochodu do Ostravy. Ten jsme měli naplánovaný na prázdniny, ale do toho se nám nad chatou přehnalo tornádo, takže místo toulání jsme museli odstraňovat škody.
Kam jste se vydali naposledy?
Martina: Úplně čerstvě jsme se vrátili z Menorky, což bylo přesně v duchu National Geographic. Od muže vím, že chystají reportáž o talayotické kultuře, kterou je právě Menorca známá. Byli jsme tam pár dní a to nestačilo, protože Menorca má největší hustotu archeologických památek na světě. Toulali jsme se mezi talayotickými stavbami, starými přes tři tisíce let, a často jsme tam byli úplně sami. To si pak alespoň trošku připadáte jako objevitel.
Tomáš: Ale to paběrkování na Menorce nakonec opravdu nebylo špatné. (smích)
Jste odjakživa zvídaví?
Tomáš: V tom jsme se s Martinkou vážně potkali. Nejen že neustále nasáváme nové vědomosti při kontaktu s lidmi, kteří mají co říct, to ani jinak nejde, ale ještě si to navzájem všechno vybrebendíme – to se nedá jinak nazvat.
Martina: Tohle máme opravdu společné. Navíc si oba všímáme trochu jiných věcí, což se vážně zajímavě doplňuje. V dnešní době je pozoruhodné, kolik lidí na všechno říká: „Já vím.“ Přestože je zjevné, že o té věci slyší poprvé v životě. U novinářů je to jako epidemie. Oni dělají rozhovor s odborníkem, který celý život nedělá nic jiného, a oni ho shovívavě poučují. A když řeknete: „Já vím,“ tak se připravujete o možnost se ptát a něco se opravdu dozvědět.
Proto se snažím oprášit tu skvělou větu: „To nevím, povídej.“ A také se učím znovu umět žasnout. Když pár desítek let předstíráte, že víte všechno, tak tuto schopnost nutně ztrácíte.
Jsou vaše cesty soukromé, nebo i napůl pracovní?
Martina: Když jdeme tzv. „na toulačku“, tak je to jen naše. Ale máte pravdu, že v okamžiku, kdy se rozhodnu, že o tom budu informovat na sociálních sítích, tak se atmosféra cesty v mžiku změní. Nikdy by mě nenapadlo říct mému muži: „Vyfoť mě tady u té studánky… a znovu, protože se lesknu… a znovu, protože mi kouká břicho… a znovu, protože mhouřím oči.“
Najednou se z naší cesty stane věc veřejná. Není to špatně, protože pak si zase všímám věcí, které mohou lidi zajímat a mně připadají samozřejmé, ale je to zkrátka jiné. Pokud si chceme opravdu odpočinout, tak nemůžeme najít mobil, protože je někde na dně batohu mezi vařičem a čelovkou.
Martina Kociánová, Tomáš Tureček
Kdy je správný čas vyrazit na cesty a kdy naopak sednout si a listovat časopisem National Geographic?
Tomáš: My s ženou nejraději vyrážíme na cesty mimo hlavní sezonu. Ta je naopak ideálním obdobím si v klidu náš časopis číst, když mají lidé více času. Vidím to dobře třeba na letišti. National Geographic je zkrátka oblíbeným čtivem na cestu nebo na pláž, pokud ho čtenáři nestihnou celý přečíst už v letadle…
Martina: Dříve jsme jezdili na co nejopuštěnější místa, bez turistů, „neprofláklá“. Pak se to na pěkných pár let změnilo, protože se synem jsme naopak vyhledávali klasické destinace se spoustou českých dětí. A teď, když se syn přibližuje plnoletosti a to poslední, oč stojí, jsou dovolené s rodiči, se zase zvolna vracíme k našemu cestovatelskému poustevnictví.
Kdo z vás je větší dobrodruh?
Martina: Myslím, že jsem větší cestovatel-hochštapler. (smích) Tom vše naplánuje, ví, kudy půjdeme, kde budeme spát a jíst… Já vyrazím na cestu, když se ztratím, tak se doptám a v krmelci jsme také nakonec nikdy spát nemuseli. Oba přístupy mají něco do sebe. Ale když prší a zjistíte, že covid zlikvidoval spoustu hospůdek a penzionů, na které jste sázeli, tak se ukázal Tomův přístup jako prozíravější.
Tomáš: Určitě Martinka. Má v tomto ohledu mnohem větší lehkost než já. Ne že bych neměl rád dobrodružství, ale vždy mi v hlavě naskočí, co všechno by bylo třeba udělat, když by se něco stalo. Takže mnohem více zvažuji, zda to, co se chystáme udělat, stojí za to. Ale stále častěji si připomínám slova Marka Twaina, že „nejvíce jsem se bál v životě věcí, které se nakonec nikdy nestaly“.
Kdo je jednoznačnou hlavou výprav?
Tomáš: My jsme vždy dvouhlavá výprava, takže o žádné jednoznačnosti bych nemluvil. Pokud jde o plánování, tak to mám na starosti já. Začíná to vždy mapami, jak se na člověka pracujícího v National Geographic sluší. V těch dokážu ležet klidně celé hodiny. Zjišťuji, co všechno bychom mohli vidět a navštívit, kudy se tam jede, kde jsou záchytné body. V případě pěší výpravy plánuji trasu pochodu a kde přespíme. Na Martince potom je, aby tyto plány na cestě příjemně aktualizovala. (smích)
Martina: Houby aktualizovala, dávám jim ideovou náplň. Dříve jsme jen chodili. Ostatně, když máte ujít pár dní po sobě přes čtyřicet kilometrů, tak vám příliš sil na návštěvu pamětihodností a rodných domků starých mistrů nezbývá. A tak jsem prosadila, že chodíme kratší trasy a cestu si opravdu užíváme se vším, co nabízí. Jsou to někdy převratná setkání. Ať už s lidmi, nebo se zajímavostmi, které člověk cestou potká, když jen nepolyká kilometry.
Co nejšílenějšího jste na cestách zažili?
Tomáš: I když nás nepovažuju za žádné šílence, občas se věci vymknou. A když pak člověk zpětně hodnotí své chování, často sám nad sebou žasne, co to prováděl za pitomosti. Například naše výprava do Kalahari. Byli jsme tam v kempu mimo sezonu úplně sami. Na rozlehlém území této jihoafrické polopouště jsou už jen dva další kempy, kam se člověk může uchýlit. Nahlásili jsme, že pojedeme do Nossobu, toho vzdálenějšího, ale nakonec jsme si spočítali, že na takovou cestu nám nebude stačit benzin.
Takže jsme se stočili směrem na Mata Mata, kde o nás ovšem nevěděli. Cestou jsem se rozhodli, že se zastavíme u napajedla, kde byl největší výskyt gepardů na jihu Afriky. Abychom měli co nejlepší výhled, sjeli jsme ze zpevněné cesty a vzápětí zapadli do písku. Do toho nám shořel telefon na palubní desce. Ani se zásobami vody to nebylo slavné. Zkrátka jsme se chovali hloupě a cesta nám to „dala sežrat“. Nakonec jsme se vyhrabali za pomoci koberců z auta, které jsme podložili pod kola, ale celou tu dobu jsem myslel na nápisy, které mají doma někteří sousedé se psy na vratech: Já jsem u plotu za deset vteřin. A co ty?
Máte každý svou lety prověřenou KPZ, jejíž obsah byste nám prozradili? Co by turistům nikdy nemělo chybět na cestách?
Tomáš: Klasika: nůž, který čím dál častěji nahrazuje tzv. švýcarská karta, což je v podstatě kápézetka o velikosti silnější kreditní karty, kde je i malý, ale velmi ostrý nožík. To kvůli stále přísnějším bezpečnostním opatřením na cestách, aby si člověk nepůsobil zbytečné problémy kvůli nadměrné velikosti ostří. A pak malá výkonná čelovka. Ta by se mohla ostatně brzy hodit i v běžném životě…
A ještě jedna věc, kterou sice nestrčíte do KPZ, ale bez níž po zkušenostech z Afriky nikdy nejezdím, což jsou obyčejné žabky. Nikdy nevíte, kde na cestě můžete skončit a po čem budete muset jinak bosi ťapat. První jsem si pořídil na tržišti v severní Tanzánii za dolar – měly dokonce nápis „Bata“ – po sestupu z Kilimandžára, kdy mi otekly nohy, takže jsem zbytek výpravy odchodil právě v nich.
Martina: Záleží na tom, kam vyrážíte. Ale obecně se snažím na horách nikdy nevycházet s pocitem, že jdu jen na chvíli na procházku, navíc v krásném počasí. Když jdete v horách pryč, tak musíte mít v batohu bundu, případně pláštěnku, čepku nebo šátek a vodu. Nosím i náramek, ve kterém je křesadlo a lanko. Nůž a čelovku nosím i v kabelce. A když přihodíte náplast a tabletku hroznového cukru, tak nic nepokazíte.
O co je život s batohem na cestách bohatší?
Tomáš: Nevím, jestli bohatší, ale rozhodně lepší než s kufrem. Na druhou stranu si člověk všechno nese na zádech, takže mám poslední dobou tendenci si ulevovat a nést jen opravdové minimum. Nebo hledat ty nejlehčí věci, jaké se dají sehnat, což ovšem může vést až k určité posedlosti. Máme třeba větrovky, které váží jen čtyřicet gramů, protože bez těch se zkrátka na cestě neobejdeme. Jinak se to snažíme nepřehánět.
Martina: Když tak nad tím přemýšlím, tak úplně nejraději mám cesty, na které vycházím rovnou z domova. Sbalíte batoh, zabouchnete dveře a jdete dvě stě kilometrů. Přestože mě lákají i dálky, tak cestování letadlem je čím dál větší otrava. Začíná to být horší než před čtyřiceti lety noční Košičan. Batoh vás učí, že co nemáte, to nepotřebujete. A když uvážíte, že to několik dní ponesete na zádech, raději nepotřebujete skoro nic. Balím si už jako Mr. Bean, vytlačuji i zubní pastu, ať jí nenesu zbytečně moc. (smích)
Rozšiřují se díky cestování obzory a rozhled?
Martina: Myslím, že obzory spíše rozšiřuje pobyt v cizí zemi, to, že tam chvíli žijete se vším všudy. Dovolená pomůže spíše zaplnit některé mezery v představivosti a zanechá pocit z místa – vůni, vítr, hluk. Ale pravdou je, že i jen dojít do Rožmitálu pod Třemšínem a zrovna natrefit na mši v kostele, kde se poprvé hrála Česká mše vánoční, navštívit domek Františka Křižíka s fantastickou paní, která o něm ví snad vše, to všechno jsou zkušenosti, které nemůže plně nahradit četba slovníku.
Tomáš: To je přece důvod, proč lidé, tedy alespoň většina, cestují, ne? V případě některých ale vážně kroutím hlavou. Příklad? Když byl syn hodně malý, vzali jsme ho do dětského hotelu v Turecku. Vedlejší hotelový komplex byl zmenšeninou holandských vodních kanálů s přilehlými hospůdkami. Včetně větrného mlýnu. Skupiny turistů z Amsterdamu přilétaly v týdenních intervalech, z areálu nikdo ani nevytáhl paty. To jeden nepochopí.
Může být vůbec cestování únavné?
Tomáš: A jak! Nemyslím teď cestování jako takové, ale především cestu, pokud se přesouváte na delší vzdálenost – tedy hlavně letadlem. Dříve jsem se na létání těšil, teď to považuji téměř za nutné zlo. Svět se v tomto ohledu neuvěřitelně změnil. Vím, napřed covid, nyní ekonomická krize. Ale to, co člověk nyní zažívá na většině letišť, běžná zpoždění, zatoulaná zavazadla, mizerný servis, to dokáže pěkně otrávit. Bohužel na začátku cesty i na konci.
Martina: To, co říká Tom, je jedna, ta otravnější stránka cestování. Ale pak se stává i to, že vám ta cesta prostě nesedne. Když do poslední chvíle tlačíte na pilu, abyste vše dopsali, odevzdali, zařídili a pak si v noci sbalíte, abyste ráno vyrazili, tak jsou nejčastěji dvě možnosti, jak cesta dopadne. Ta naštěstí častější je, že za první zatáčkou necháte vše za sebou a už se zabýváte jen cestou. Nebo, a i to se nám stalo, si tu cestu protrpíte, protože tělo je ve stavu, že by potřebovalo spíše lázně a procedury.
Umíte i lenošit?
Martina: Spíše se mi stalo to, že jsem některé činnosti přestala považovat za lenošení. Pozorování krajiny, pomalé pití čaje nebo sledování inspektora Columba.
Tomáš: Asi to souvisí s věkem, ale za sebe mohu říci, že stále méně. Čas najednou utíká nějak rychleji, lehnout si s knížkou někde na pláži, to si popravdě už vůbec nepamatuji. Mnohem raději třeba hodinu pozoruji na chatě čmeláky, jak obhospodařují hlavně fialové květy.
V roce 2001 jste měli svatbu, v roce 2002 vyšlo první číslo National Geographic. Napadlo by vás, že za dvacet let bude jak manželství, tak časopis?
Tomáš: Takhle jsem nepřemýšlel ani o jednom. Manželství jsem uzavřel napořád a nikdy se tak neptal, jak dlouho by vlastně mělo vydržet. A u časopisu mě to nenapadlo proto, že zkrátka nemáte čas takhle přemýšlet. Jedno vydání navazuje na druhé, ten kolotoč vás zcela pohltí.
Žijete tedy především přítomností?
Tomáš: V tomto případě žít jinak než přítomností ani nemůžete.
27
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
