Při natáčení videoklipu k písni Drive kapely The Cars se Pavlína Pořízková bezhlavě zamilovala do zpěváka Rica Ocaseka. Jemu bylo čtyřicet, jí devatenáct. Říkali jim Kráska a Zvíře. Před pár lety se manželství začalo rozpadat. Po manželově nečekané smrti, ještě před rozvodem, Pavlína zjistila, že ji krátce předtím vydědil.

Jiní by se možná sesypali, ona se naopak rozhodla všechnu bolest veřejně sdílet. Nejprve na sociálních sítích, posléze v knize. Řekla si, že když ji celý život lidé pozorovali, je na čase, aby jí začali také naslouchat.

Pavlína Pořízková a Martina Formanová v Show Jana Krause:

Zdroj: Youtube

Koncem června přijela Pavlína Pořízková do Česka, aby svoji knihu No filter pokřtila. Doprovázela ji její přítelkyně, spisovatelka a scenáristka, taktéž bývalá příležitostná modelka Martina Formanová. Právě ona před pár lety k Pavlíninu příběhu přitáhla znovu pozornost, když svoji knihu Případ Pavlína věnovala dramatickému osudu Pavlíniných rodičů…

Náš rozhovor vznikal nadvakrát, během pražské autogramiády i karlovarského festivalu.

Na otázky odpovídala Pavlína Pořízková česky, respektive spíš moravsky. A zcela záměrně na některých místech její roztomilé a osobité moravismy ponechávám.

Případ Pavlína

Informace o dramatickém dětství a začátcích modelky a herečky Pavlíny Pořízkové můžeme nalézt v různých mediálních zdrojích zhruba od doby, kdy budoucí světové hvězdě bylo šest let. Spisovatelka Martina Formanová její příběh poprvé zpracovala jako román. Jde o působivé vyprávění o mladých, nezralých rodičích Anně a Jiřím, jejich zbrklém útěku z Československa, erotikou nabitém vztahu, odvaze i selhání.

Martina Formanová líčí na pozadí tehdy probíhající studené války rodinné drama v celé jeho šíři a nejniternější podobě. Manželé Pořízkovi opouštějí čtyři dny po sovětské okupaci Československo a nechávají u prarodičů tříapůlletou Pavlínu. Netuší, jak dlouho budou muset čekat a co vše podniknout, než opět uvidí svoji dceru, ani co přinese jejich shledání… Autorka popisuje individuální cesty každého z aktérů s hlubokým porozuměním a schopností najít humor či komičnost i ve vážných životních situacích.

Kariéru spisovatelky jste odstartovala románem Léto modelky, před časem jste napsala knihu pro děti. Co vás vedlo k napsání nejnovějšího titulu No filter?
Ptáte se na inspiraci? Knížka vznikla na popud Marie Shriverové. Češi ji znají spíš jako bývalou ženu Arnolda Schwarzenegera, ale v Americe je to skutečně „big deal“… Omlouvám se, občas nevím, jak se to řekne správně česky. (smích)

Účastnila jsem se otevření nového soukromého klubu na dolním Manhattanu a cítila jsem se, jako bych se vetřela na večírek, kam jsem nebyla pozvána. Místnosti vyzdobené naleštěným dřevem a osvícené tlumenými světly byly přeplněné lidmi z finančního světa. Všem bylo mezi dvaceti a třiceti, popíjeli koktejly, a když se smáli, významně zakláněli hlavy, jako by tímto gestem chtěli dát najevo, jak skvěle se baví. Všichni byli o dvacet nebo třicet let mladší než já.

Cestou z toalet k mému stolu mě u baru zastavila jedna žena. Nebylo jí víc než třicet, měla dlouhé lesklé vlasy, a zatímco nejistě balancovala na barové židli, její titěrná sukýnka se vyhrnovala a odhalovala téměř celá stehna. Byla dokonale nalíčená a už trochu přiopilá.

„Nejste vy? Nejste…“ snažila se vybavit si jméno.

Překvapilo mě, že mě poznal někdo jejího věku, ale zároveň jsem se chtěla co nejrychleji dostat zpět ke svému stolu, a proto jsem se usmála a přikývla. „Ano, jsem.“ Nebylo podstatné, za koho mě vlastně považovala. Když jsem se ale pokusila kolem ní protáhnout, popadla mě za ruku.

„Panebože,“ vykřikla. „Vy jste ta dáma, co pláče na Instagramu!“

(ukázka z knihy)

Nevadí, já vám rozumím, klidně pokračujte.
Maria ve svém nakladatelství vydává tři čtyři knížky za rok. Zavolala mi a řekla, že mě už dlouho sleduje na Instagramu a jestli bych pro ni nenapsala knížku, tak trochu v podobném stylu, jako tvořím své statusy. Píšu v nich o všem možném, o smutku, o stárnutí, o tom, jaké je být ženou… Všelijaké podobné nápady a myšlenky, které mě jako –„padesátiletou a něco“ ženu – trápí. Kniha byla pro mě šancí vysvětlit své postoje podrobněji. Popsat víc do hloubky věci, o kterých útržkovitě píšu na sociálních sítích. Zdálo se mi to jako perfektní nápad! Marie mě inspirovala, souhlasila jsem, jenže ona vzápětí řekla – „No výborně, máme před sebou tři měsíce do vydání, tak to rychle napiš!“

Za tři měsíce?!
No právě. Napsat knížku za tři měsíce podle mě umí jen Martina Formanová. Opravdu, rychlost, se kterou Martina píše, nechápu. Já jsem svůj první román psala pět let… Ale jo, musela jsem to nějak rozseknout a za tři měsíce jsem knihu skutečně napsala, v Americe vyšla před Vánoci. A teď jsem šťastná, že jsem tady v Česku a můžu se o ni s vámi podělit.

Pavlína Pořízková, americká modelka českého původu, se narodila v roce 1965 v Prostějově. V osmnácti letech se stala nejmladší modelkou, která se dostala na obálku časopisu Sports Illustrated Swimsuit Issue. V osmdesátých a devadesátých letech byla jednou z nejlépe placených modelek, její fotografie se pravidelně objevovaly v nejrespektovanějších módních magazínech. Stala se tváří řady značek.

V roce 1992 ji časopis Harper’s Bazaar zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa. Hrála také ve filmech Anna, Její alibi a Arizona Dream, v televizním pořadu Když hvězdy tančí, působila jako porotkyně v reality show America’s Next Top Model.

Jejím manželem byl od roku 1989 Ric Ocasek, zpěvák rockové skupiny The Cars, s nímž má dva syny. Od roku 2023 je jejím partnerem americký scenárista, producent a režisér Jeff Greenstein. No filter je její třetí knihou.

Kniha je vaší osobní a intimní zpovědí. Myslíte, že může pomoci i jiným ženám?
Nepsala jsem knihu s myšlenkou, že má někomu pomoci. Psala jsem ji po nejtěžších třech čtyřech letech svého života. Cítila jsem se strašně sama a strašně smutná. Zdálo se mi, že nikdo na světě si v tu samou chvíli nemyslí a neprožívá podobné věci jako já. Chtěla jsem strašně slyšet hlas, kterému bych jako žena, jako stárnoucí žena, jako žena, co už neměla manžela, rozuměla… Děti vyrostly a odstěhovaly se, najednou jsem poprvé v životě byla úplně sama. Potom ovšem přišel ještě covid, tak tu samotu ještě… ještě…

Umocnil?
Ano, děkuji, umocnil, vidíte, občas skutečně potřebuju poradit české slovo! Takže když jsem tu knížku psala, možná jsem chtěla být hlasem, který jsem chtěla slyšet od někoho jiného. Jasně, když si moji knihu přečte žena, která se v jednotlivých kapitolách tu a tam pozná, budu mít radost. Ale upřímně – knihu jsem psala hlavně sama pro sebe.

O manželově poslední vůli jsem se dozvěděla den po jeho smrti od jeho nejlepšího kamaráda a manažera Jeffa. Ale jen nepřímo. Tajemně. Bavili jsme se po telefonu o pohřbu. Jeff měl i s manželkou přiletět za dva dny na LaGuardia. Měli zůstat v hotelu v centru a potom přijet do Millbrooku na pohřeb.

A najednou uprostřed hovoru o půjčovně aut Jeff zamumlal: „Zvládneš to, neboj, určitě to zvládneš.“

Na okamžik jsem se podivila, proč zní tak naléhavě a omluvně.

„Dostaneš oba domy a důchodové pojištění. Bude to dobrý.“ Netušila jsem, proč mi to říká.

„Musím pro chlapce založit svěřenecký fond. To je jasné.“

„Dobrá,“ odpověděla jsem nejistě. „Svěřenecký fond zní dobře.“

Nedokázala jsem se na nic soustředit. Netušila jsem, o čem mluví, a neměla jsem sílu to zjišťovat.

O několik dní později, když jsme ještě byli před pohřbem ve městě, dorazily velké šedé obálky. Trůnily na stole, kde jsme shromažďovali poštu, na malém stolku, který kdysi našli Ric s Olliem na ulici a přitáhli ho domů. Jedna obálka pro mě a jedna pro každého chlapce. Netuším, jestli je doručil poslíček, přišly poštou, dovezlo je UPS nebo je někdo do našeho domu přinesl. V obálkách byla Ricova závěť.

Svou ženu touto vůlí nijak nezaopatřuji, neboť mě opustila.

„Opustila mě.“ Opustila. Četla jsem ta slova znovu a znovu.

Měla jsem pocit, jako bych někam padala.

(ukázka z knihy)

V jednotlivých kapitolách odhalujete svoji duši a sdílíte životní lekce, které vás mnohému naučily. Říká se: Co tě nezabije, to tě posílí. Souhlasíte s tím?
Jo, bylo to tak, ale ne přesně tak, jak to popisujete vy. Zaprvé – nevěřím, že to, co tě nezabije, tě udělá silnějším! Myslím, že to není pravda. Obyčejně to, co je tak těžké, že by tě zabilo, tě nakonec i zabije. Skutečně nemám pocit, že když trpíš nebo jsi smutná, že tě to nějak speciálně „posiluje“. I když ano – to, co v utrpení najdeš, je tvoje skutečná síla. A nakonec zjistíš, jak silná doopravdy jsi. Anebo naopak – jak silná nejsi! To záleží na člověku… Moje knížka končí v okamžiku, kdy můj život začíná znovu. Potkáváte mě v nové fázi života. Lekce, které jsem od života dostala, mě neposílily, ale ukázaly mi, jak silná už su, a musím říct, že aktuálně se cítím docela silná.

Martina Formanová.
Martina Formanová: Po smrti Miloše jsem se chtěla ze smutku vypsat

Modelkou jste se stala velmi mladá. Začínala jste v cizí zemi, téměř bez znalosti jazyka. Když se na svoji kariéru podíváte zpětně, co bylo pro vás úplně nejtěžší? Anebo naopak – je něco, co si dnes užíváte zcela bez výčitek?
Lidé si o modelkách myslí spoustu věcí, které vlastně nejsou pravda. Tedy – většinou to není pravda. Modelky jsou především extrémně mladé holky, takže si můžou dovolit cokoliv. Cokoliv! V tomhle věku jdeš ven, a vlastně v jednom kuse děláš něco blbého, klidně propaříš i celou noc, jenže ráno to na tobě nikdo nepozná. Dáš si na obličej trochu make-upu a hned je všecko dobrý… Pro mě byly nejtěžší chvíle, které jsem zažívala jako malá – začala jsem dělat modeling v Paříži, když mi bylo patnáct – a to jsem byla úplně sama, bez rodičů. Rozhodla jsem se do Francie odjet jen na krátko, měla jsem tam jet vlastně jenom na prázdniny, zkusit to a potom se vrátit zpátky do Švédska. Ale po prázdninách jsem v Paříži už zůstala.

Topmodelka Pavlína Pořízková:

Zdroj: Youtube

Proč?
Předvádění mi šlo a ve Švédsku mě nečekalo nic dobrého. Řekla jsem si, že radši ve Francii zůstanu, vydělám si nějaký prachy a na univerzitu půjdu později, že zkrátka využiju šanci, kterou jsem dostala. Největší rozdíl mezi dobou, když jsem byla mladá modelka, a dneškem je v sebevědomí. Když jsi mladá holka, když ti je patnáct šestnáct, děláš kolikrát zbytečné maškary z toho, jak vypadáš, stačí ti někdy opravdu málo. Pokaždé, když ti někdo řekne, že máš divnej nos nebo tlustý kolena, raní tě to.

A když vám podobnou věc řekne někdo teď?
Odpovím: „A co jako? Ty jsi perfektní?“ (smích)

„Promiňte, prosím,“ řekl někdo vedle mě. Vzhlédla jsem od melounu. Stál tam mladý muž a vypadal báječně ve světle modré košili a bílých džínsech. „Nejste, jste… Pavlína Po… jak jen se jmenuje?“ Přikývla jsem a odložila meloun, abych mohla poskytnout požadovaný autogram.

„Ne, to nejste vy,“ řekl ten muž a založil si ruku v bok.

Snažila jsem se vybrat meloun, nepotřebovala jsem se dohadovat. „Dobrá, tak tedy nejsem,“ odpověděla jsem.

„Ano, jste to vy!“ vykřikl, jako kdybych se najednou prozradila.

Znovu jsem se chopila melounu. „Fajn, tak jsem to já.“

Znovu se na mě pochybovačně zadíval. „Opravdu jste to vy?“

Otráveně jsem povzdechla. Obrátila jsem se k němu, sundala jsem si brýle a rozpustila vlasy. Polkl na prázdno. „Jste to vy!“

Čekala jsem, že mě požádá o povinný autogram, místo toho však na mě šibalsky ukázal prstem. „Děvče, neškodilo by použít trochu rtěnky a řasenku,“ prohlásil a odkráčel.

(ukázka z knihy)

Malé sebevědomí souviselo s vaší výchovou, nebo spíš s českým původem?
Myslím, že moje nízké sebevědomí pramenilo hlavně z pocitu nejistoty, jako malá jsem si nebyla jistá svou hodnotou. Zdálo se mi, že mě rodiče nechtějí, tudíž musím být logicky nějak vadná.

Chtěla jste se někdy vrátit? Bylo vám někdy tak úzko a smutno, že jste rozhodnutí rodičů opravdu litovala?
Zrovna před týdnem, když jsem se chystala na cestu sem, jsem se v New Yorku pakovala a našla jsem svůj deník. Psala jsem si ho, když mi bylo devět let, dal mi ho můj brácha… A tak jsem deník tak rychle a zběžně otevřela, neměla jsem čas ho podrobně studovat. Ale všecky ty první stránky, co jsem viděla, každá stránka byla… (chvíli mlčí)

„Knihu jsem psala hlavně sama pro sebe,“ uvedla Pavlína Pořízková.„Knihu jsem psala hlavně sama pro sebe,“ uvedla Pavlína Pořízková.Zdroj: Deník/Radek Cihla

Co bylo v tom deníku, Pavlíno?
Za prvé – byl celý napsaný v češtině. Docela mě udivilo, jak dobře jsem v devíti letech česky uměla. Ale každá stránka byla smutná… (po chvíli) Na každé stránce jsem psala, že chcu jít nazpátek, že se mi strašně stýská po babičce. Že už ve Švédsku nechcu být. Že máma je na mě zlá, že si myslím, že mě nemá vůbec ráda. Jenom jsem prostě toužila po babičce, toužila jsem po Prostějově. Na jedné stránce bylo napsáno – velmi dramaticky a dětsky – „Já se chcu vrátit nazpátek dom!“. Ten začátek, kdy mě vyrvali babičce a přesadili do Švédska, mě totiž navždy poznamenal. Tak strašně se mi stýskalo! No, a pak jsem se… flexovala? Jak se to česky řekne?

Přizpůsobila?
Jo, nakonec jsem se „přizpůsobila“. Děcka se zkrátka nakonec vždycky nějak přizpůsobí, zvyknou si na cokoliv. Jako já ve Švédsku ve dvanácti, i později v Paříži, když už mi bylo patnáct. Prostě jsem si zvykla a myslela jsem si, že svět kolem mě je normální. Že to tak mají všichni. Trochu mi trvalo, než jsem zjistila, že vlastně můj svět je trochu jiný.

Poprvé jsem se proslavila ve čtyřech letech jako politický pěšák v souboji mezi Východem a Západem. O rok dříve, když mi byly tři, odešli moji rodiče z našeho rodného Československa, aby unikli před invazí sovětů. Psal se rok 1968. Hranice překonali na motorce a nakonec se dostali až do Švédska, kde doufali v lepší život. Nechali mě u babičky a měli v plánu se pro mě vrátit, jakmile se na novém místě zařídí. Když se o to ale později pokusili, zjistili, že hranice jsou neprodyšně uzavřeny. Neexistoval žádný způsob, jak by své dítě mohli dostat zpět. V zoufalé situaci je napadla jen jediná možnost – oslovit veřejnost. Drželi protestní hladovku před budovou českého velvyslanectví ve Stockholmu. Neměli peníze, nebyli slavní, neměli žádnou moc. Oba ale byli mladí, fotogeničtí a velmi nešťastní. Švédská média je milovala a jejich příběh a snaha o navrácení dcery plnily noviny, časopisy i televizní obrazovky.

Tak se stalo, že po dobu následujících pěti let se zhruba jednou měsíčně objevil v neděli odpoledne u domu mé babičky v Prostějově nějaký švédský novinář s foťákem. Byla jsem ještě dítě, a tak jsem usoudila, že každé dítě má svého fotografa v khaki vestě se spoustou kapes, který navíc neumí česky. Změnilo se to až ve chvíli, kdy jsem uviděla nechápavý výraz na tváři mé nejlepší kamarádky poté, co jsem jí oznámila, že tuto neděli si hrát nemůžu, protože ve městě budou fotografové – víš, co myslím, ti, co přijíždí vždycky v neděli. Začala jsem si uvědomovat, že moje dětství není úplně obyčejné. Tou dobou jsem také zjistila, že žádní jiní rodiče nežijí ve Švédsku.

(ukázka z knihy)

Do Česka se ráda vracíte, na Instagramu jsem viděla, že jste aktuálně navštívila i své rodiště, Prostějov.
Do Česka jsem se vracela docela pravidelně skoro každý rok, někdy i častěji. Chtěla jsem, aby kluci poznali moji rodnou zemi a své dědictví. Návraty do Prostějova jsou pro mě vždycky hluboce emotivní, mám silnou touhu vrátit se k tomu, co jsem znala, což nejsou jen město, známé ulice a místní lidé. Jde především o návrat k sobě samé, k tomu, jaká jsem kdysi byla. Chcu vstoupit do dveří svého dětského domova a najít svou babičku, jak vaří u sporáku nebo uklízí. A chcu být znovu malým dítětem. Dítětem, které se tehdy cítilo v bezpečí.

Na co se v Česku vždycky nejvíc těšíte?
Tak pozor, v Česku se hlavně těším na jídlo! Protože v Americe tak dobré jídlo nemáme. Myslím tak dobré české jídlo, svíčkovou a knedlo-vepřo-zelo, koláče, hlavně moravské. A chybí mi i dobré české pivo, nejvíc budějovický Budvar. Ten miluju. Nebo ovocné knedlíky, ach ano! (zasní se) Hlavně s tvarohem, a když je na nich ještě trochu másla, mňam!

„Za svou hereckou kariéru jsem pochopila, že komedie je sice jedním z nejnáročnějších žánrů, ale zároveň nejmilovanějším. Smích přece léčí. My se chceme smát a trochu i léčit,“ říká Vanda Hybnerová
Vanda Hybnerová: Stavím si překážky. Jsem v tom asi trochu blázen

Nejbližší plány? Co byste chtěla ještě zažít? Existuje něco, co jste kvůli kariéře modelky nestihla, na co nebyl čas kvůli rodině, něco, co jste si nemohla nikdy dopřát? Plánujete teď něco aktuálního?
No, úplně všecko, co jsem ještě neudělala!

A co to například je?
To bychom tady seděly celý večer! V padesáti osmi letech jsem opravdu nestihla všecko udělat. Takže plánuju hlavně cestování, učení i zkoušení nových věcí. A taky mě čeká další psaní – Martina a já budeme teď psát dohromady. Přemýšlíme nad seriálem pro televizi, možná o ženách, které jsou jako my… Zkrátka chci víc psát, víc cestovat, víc se setkávat s lidmi. To je ta jedna věc, co mi furt, co mi furt… Nevíte, proč zrovna dnes mluvím tak špatně česky?

Mluvíte výborně česky, Pavlíno!
Děkuju, ale jindy mluvím líp. Možná proto, že jsem teď dlouho mluvila anglicky. Takže chcu dělat to, co mi – uniká! To, co mně unikalo jako modelce, byly konexe, spojení s druhými. Protože když jsi modelka, tak tě ostatní ženy buď obdivujou, anebo tě nenávidijou!

„Dělat maškary, chcu, su, nenávidijou…“ Dojímáte mě, takhle se mluví i u nás na Horácku. Doufám, že mi to ve finálním přepisu rozhovoru korektor nechá!
Taky doufám! (smích) Víte, já jsem se vždycky chtěla setkávat a propojovat s dalšími lidmi, mě tak strašně zajímají. To je pro mě bohatý život – když můžeš potkat nové lidi a můžeš navázat nová přátelství. To je to, o čem má život být.

Barbora Kodetová.
Barbora Kodetová: Po obou rodičích jsem podědila skvělou genetickou výbavu

Měla jste vůbec v modelingu velkou kamarádku? Nebo mezi modelkami panuje spíš rivalita?
Mezi modelkami mám pár kamarádek, ale byl to přesně typ modelek jako já – modelingu si moc nevážily. Dělaly to, protože za předvádění byly dobré peníze. A potřebovaly je na to, aby mohly cestovat a dělat věci, které dělat chtěly. Modelky, které braly profesi příliš vážně, pomalu jak kdyby šlo o operaci mozku, no tak s těmi jsem se tedy moc nekamarádila. 

Před rokem jsem fotila pro jeden časopis. Stála jsem před bílým papírovým pozadím v klasickém fotostudiu někde v Brooklynu, vlasy jsem měla umělecky rozcuchané a na tváři téměř žádný make-up. Úplně jsem zapomněla, že je mi šestapadesát. Mé tělo i obličej si po všech těch letech stále pamatovaly, co mají dělat. Pózovala jsem, měnila výraz, špulila rty a smála se do objektivu jako dřív. Až když jsem ty fotky uviděla v časopise, došlo mi, jak moc jsem se změnila. Vypadala jsem jako žena. Stárnoucí žena. Foťák zachytil mé vrásky způsobem, jakým to iPhone nedokázal. Strohé černobílé detailní fotky ukázaly, jak opravdu vypadám. Byla jsem zděšená. Potřebovala jsem botox. Potřebovala jsem filtry. Nutně jsem potřebovala face lift. Ale proč vlastně? Abych vypadala jako dřív. Abych zakryla změny.

Ráda bych řekla, že jsem se svým stárnoucím vzhledem spokojená. Kéž bych vám mohla říct, že mě mé vrásky nechávají naprosto klidnou a že jsem svůj vzhled přijala. Bohužel tomu tak není. Každý den svádím boj se sebepřijetím. Neustále si musím připomínat, že je to prostě jen důkaz toho, že mi bylo dopřáno šťastně zestárnout. Víte, jak se vyhnete vráskám? Tím, že zemřete mladí.

(ukázka z knihy)

Co vlastně obdivujete na Češích? Nebo jinak – je něco, co třeba Američané nemají?
Na nás, Češích, je něco skutečně zvláštního. A vidíte, teď se označuju jako Češka! (smích) Mám nového přítele, je Američan, nikdy tu nebyl, chtěla jsem mu Česko ukázat. A tak jsem ho přinutila podívat se na dva filmy Miloše Formana – Hoří, má panenko a Lásky jedné plavovlásky. Jeho to strašně bavilo, ale já, když jsem se na filmy dívala znovu, jsem si říkala, že my Češi si zkrátka ze smutku děláme pořád prdel. No, tohle v Americe moc nejde. A právě tohle se mi na nás líbí, podobný způsob přemýšlení mám tak nějak pořád v sobě! Aspoň doufám!

Máte! S novou fází života souvisí i váš partner?
Samozřejmě, že Jeff je zásadní součástí téhle fáze mého života. Zvlášť s výhledem do budoucna… Ale teď už vím, že i bez něj bych byla pořád stejným člověkem. „Ostřílená“ žena, která prošla zkouškami a obstála. Stojí hrdě na vlastních nohou, s vědomím toho, kým je. A nestydí se za to, že obstála a je taková, jaká je! Tohle je skutečná nová fáze života: vědět, kdo a co jsem, přijmout to a stavět na tom i do budoucna.

Vy se netajíte s tím, že jste se s Jeffem seznámili skrze placenou seznamku. Mnohé slavné ženy by takový fakt možná ani nepřiznaly, nemyslíte?
Podívejte – spousta veřejně známých osobností by si nepřipustila, že nevedou dokonalé životy. Bože, brečet na veřejnosti! Přiznat svoji zranitelnost! Ne, podobné mindráky pramení jen ze strachu a studu. Já se „přiznala“, i když spíš náhodou. A zjistila jsem, že to, co nás všechny skutečně spojuje, jsou právě naše selhání, ne naše úspěchy. A tak je dávám najevo s vědomím, že tak můžu inspirovat i ostatní. Seznamovací aplikace jsou pro nás starší dámy darem. Jinak bychom byly na večírcích a jiných akcích kvůli mladším ženám jen přehlíženy. Nemyslíte?


Nahrává se anketa ...

Díky nakladatelství JOTA se kniha objevila na českých pultech v rekordním čase. Připravuje se i audioverze, tu americkou jste sama načetla. V Česku prý místo vás vybrali jistou známou herečku…
(smích) Neumím dost česky! Jak často říkám – „mluvím česky tak, jak jsem odjela“. To znamená jako devítiletá holka.

A Hanačka!
Máte pravdu – a Hanačka!

Poprvé jste zažila i karlovarský filmový festival, jaké to bylo?
Festival byl úžasný. Intimní, v krásném prostředí, a přesto tak rušný! Připomínal mi obrovskou párty ve sněhové kouli. Nemohli jste před tím vším mumrajem nikam utéct, ale upřímně – kvůli té kráse a vzrušení byste stejně nechtěli.

Martina Formanová při křtu knihy No filter na pražské autogramiádě:

Pavlínu Pořízkovou doprovázela její přítelkyně, spisovatelka a scenáristka Martina Formanová.Pavlínu Pořízkovou doprovázela její přítelkyně, spisovatelka a scenáristka Martina Formanová.Zdroj: Deník/Radek CihlaJe to legrační, ale naše přátelství je skutečně veskrze literární. Spřátelily jsme se, když jsem si přečetla Pavlíninu knížku Léto modelky. Musím říct, že jsem byla překvapená, jak dobře byla napsána – tak prostě, přesto s nějakou sebereflexí, zajímavě, vtipně. Kniha mě zaujala, poprosila jsem proto Milošova agenta, jestli by mi na Pavlínu nesehnal kontakt… Víte, normálně to nedělám, nevyhledávám celebrity. Ale Pavlu jsem oslovila a začaly jsme se přátelit. A pak, v průběhu let, když jsem slyšela útržky vzpomínek na její dětství, rodiče, popis toho, co všechno zažili, mě příběh Pavliny rodiny začal strašně zajímat. Poprosila jsem ji, jestli bych ho mohla sepsat. Díky tomu máme mezi sebou opravdu „kontinuální literární tradici“.

Myslím si, že se Pavlína v průběhu let, co se rozešli s Ricem, strašně změnila, vyrostla, ostatně o tom píše i ve své knize. Z manželství po pětatřiceti letech odcházela jako devatenáctiletá holka, prostě tak, jak do toho vztahu přišla, Ric byl totiž nesmírně dominantní. Teprve pak se Pavla začala hledat, kým je a jaké má postoje. Do té doby přejímala spíš Ricovy názory. Bylo pro mě strašně zajímavé vidět někoho, kdo na sobě skutečně pracuje. Ne, nejsem vůbec „ezo“, nic proti tomu nemám, ale podobné věci nevyhledávám, nepotřebuji ve svém životě řešit „duševní rozvoj“. Ale u Pavly vidím skutečné výsledky. Najednou vnímám, jak Pavla jako člověk zesílila a získala sebereflexi.

Pro mě je vlastně hrozně jednoduché téhle knížce něco přát. V Americe už kniha úspěšná je, některé čtenáře měla před vydáním i tady. Další si v Česku určitě najde! Zkrátka – moc si vážím toho, že mě Pavlína jako kmotru oslovila.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každého.Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová