Kliknutím zvětšíteOdešel jste z Divadla na Vinohradech a váš divadelní diář je nabitý méně, než býval. V létě hrajete na otáčivém hledišti v Českém Krumlově a loni jste nazkoušel hru s Pravdou ven. Proč zrovna tu?
Petr: Nadchla mě především tím, že je hrou pro dva starší herce, těch moc není a já si tenhle tvar toužil vyzkoušet. Je to hezká výzva a já mám rád adrenalin. Zaujala mě ale hlavně obsahově. Celá situace na jevišti se odehraje a vyřeší během pár hodin. Mám rád komedie, které mohou mít i dojemnou chvilku, nemusí jít jen o třeskutou legraci. Přesně to jsem v této hře našel. Hlavní hrdina se trápí tak, až nám připadá směšný, a my najednou pochopíme, proč se trápí, můžeme to s ním prožít a zároveň se dojmout. Tohle mám rád, když divák prožije všechny druhy emocí i během komedie. Proto jsem si řekl: ten text zvednu.
V inscenaci účinkujete jen vy a Luboš Veselý. V čem tkví kouzlo hraní ve dvou?
Petr: Jsme dva, takže je nás málo. Intenzita práce je díky tomu hutnější, přijdeme na jeviště a nikdo jiný nám nepomůže. Ondřej: Možná i důvěrnější, při takhle malém obsazení mají herci mnohem více prostoru se navzájem lépe poznat, a to je pak také na jevišti myslím znát. Je to až na dřeň, protože ve dvou strávíte hodně času. Hra se připravovala dva měsíce a my byli i s Ondrou, který ji režíroval, jen tři. Díky tomu jsme se velmi dobře poznali. Představení má hodinu padesát.
Ondřej: A navíc se celé vejde do jednoho auta. (smích)
Měl jste možnost vlastní volby režiséra. Proto jste si vybral syna Ondřeje?
Petr: V první řadě musím říct, že text, do kterého jsem se chtěl pustit, jsem hledal minimálně rok. Naštěstí mám úžasnou kamarádku a kolegyni Janu Paulovou, jejíž dcera Anežka Svobodová překládá divadelní hry z francouzštiny. Jednou večer mi Jana volala, že Anežka překládá hru, která by byla přesně pro mě. Když jsem si ji přečetl, chtěl jsem, aby to režíroval někdo, kdo bude mít vztah jak k té hře, tak k nám. Přemýšlel jsem, koho oslovit, až jsem si řekl, že vlastně hledat nemusím. Viděl jsem totiž práci svého syna v Divadle v Dlouhé, kde režíroval hru Mrk. Hodně se mi líbila a překvapilo mě, že on, který režii nestudoval, to celé krásně postavil. Tak jsem mu zavolal, jestli by do toho se mnou nešel.
Byla to nabídka, která se neodmítá, nebo naopak?
Ondřej: No, já ji odmítl. (smích) V první okamžik jsem rezolutně řekl, ne. Vážím si totiž vztahu, který s tátou máme, a říkal jsem si, že je ošemetné se takhle potkat. Co kdybychom pro tu práci neměli stejný cit, jak si při ní budeme rozumět? Byla to moje žena Terezka, kdo mi vysvětlil, že je to od otce opravdu velkorysá nabídka, díky které se můžeme střetnout v tak nezvyklé pozici, kdy otec synovi dovolí, aby měl třeba i poslední slovo. (smích) Nakonec jsem si řekl, že to je opravdu nabídka, která se neodmítá, a jsem strašně rád, že jsem na ni, i díky mé ženě, kývl a nepodlehl strachu. S tátou jsme si pak dali kávu a řekli si, že se budeme mít rádi nehledě na cokoliv. Zakázali jsme si slovo úspěch a rozhodli se, že to budeme dělat, jak to cítíme, jak nás to baví.
Petr: Já jako táta pořád toužil pracovně se s Ondrou propojit, protože on už je jiná generace a divadlo vidí jinak než já. Původně jsem si s ním chtěl i zahrát, ale to nám zatím nevyšlo.
Ondřej: Je pravda, že jsme se spolu chtěli herecky střetnout už dávno. Ale tohle mě bavilo možná i víc, než kdybychom spolu hráli.
V inscenaci S pravdou ven hrajete prezidenta. Jste vůdčí typ?
Ondřej: Já říkám ano a ty si řekni, co chceš. (smích)
Petr: Moje manželka Jana to říká tak: „Ty si něco vytyčíš, je to nějaký plán a už se neuhne.“ Nevím, jestli to znamená, že jsem vůdčí typ, ale když mám vizi, přiblížím se k ní. I přes karamboly musím metu dobýt.
Ondřej: A táta tím, jak se umí pro věc zapálit, dokáže krásně nadchnout i své okolí.
Ač jste v roli prezidenta, je důležité zdůraznit, že se nejedná o politickou hru.
Petr: Myslím, že se autoři hry inspirovali filmem Králova řeč. Takže se v inscenaci neřeší politika, ale prezidentův problém, kvůli kterému s ním začne pracovat psychiatr. Aniž by si to prezident uvědomoval, psychiatr s ním začne dělat psychoterapii. On se pomalu otevírá, a protože řada jeho problémů pramení z dětství, psychiatr se dostane až tak hluboko. To se diváků dotýká, protože každý si z dětství nějaký problém nebo křivdičku nese.
Co zásadního z dětství se vybavilo vám?
Petr: Vzpomněl jsem si na jednu křivdičku, kdy mě táta nepustil studovat na konzervatoř. Tenkrát mi přihlášku roztrhal. Řekl, že herec je nejisté povolání, a dokud budu jíst jeho chléb, budu ho i poslouchat. Poslal mě na ekonomickou školu, která mě naprosto nebavila a jen oddálila mou divadelní cestu. Sice jsem hrál jako ochotník, ale profesionální cestu mi v začátcích táta neumožnil.
Otevřeli jste skrze tuto hru jako otec se synem nějakou uzamčenou komnatu?
Ondřej: Aniž bych zabíhal do detailů, já především žasl nad tím, jak jsem skrz práci tátu poznal, a co všechno jsem se o něm dozvěděl. Jak je citlivý, co všechno si z dětství nese. Byly tam emočně velmi silné momenty, ale v nejhezčím slova smyslu, kdy jsme se ve spojení otec a syn nad určitými situacemi společně třeba i dojali. Náš vztah se nám opravdu prohloubil. A i když jednou tato inscenace skončí, tohle už nám nikdo nevezme. Netušil jsem, že se mi poštěstí zažít takové dospělé a nové seznámení se svým otcem.
V pracovní době jste byli jen herec a režisér?
Petr: Na první zkoušce jsem pozorně poslouchal, když nám Ondra vysvětloval, jak to celé připravil. On byl tím převozníkem, který nás herce měl přepravit na druhý břeh, a se vším, co na zkoušce naznačil, jsem souhlasil. Hned potom jsem mu řekl, že se stal zázrak. Během té první zkoušky zmizel syn, viděl jsem v něm kolegu a partnera.
Ondřej: Ale že je náš vztah natolik silný, jsme zjistili až v průběhu zkoušek. Na začátku jsme to nemohli vědět jistě. Nikdy nevíte, dokud to nevyzkoušíte. Oba nás myslím překvapilo, jak lehce a hezky se nám spolu pracovalo.
Překvapili jste během práce jeden druhého ještě něčím?
Petr: Ondra je taktik, umí s tátou mluvit. Luboš Veselý mi řekl: „On ti tak krásně dává ty nepříjemné připomínky.“ Já se ho ptal jaké, a on na to, že mi Ondra říká: „Tatínku, prosím tě, tohle mi tam nedělej.“ (smích) Je ale pravda, že jak jsem měl pracovní klapky na uších, tak jsem oslovení tatínku neslyšel.
Čím jeden druhého překvapil v soukromí?
Petr: Tím, že se rozhodl složit muziku a napsat texty k písním a natočit desku. A pak mě na tobě, Ondro, překvapila ještě jedna věc, já tě nikdy neviděl vařit. Jednou jsem byl u vás na návštěvě a ty jsi mi upekl mleté maso s cuketou a musím přiznat, že mi moc chutnalo.
Ondřej: Já se musím zase vrátit k práci. My to máme zkrátka propojené, to se nedá nic dělat. (smích) Během zkoušek v divadle jsem si všiml mnoha vlastností, které jsem předtím u táty neviděl nebo jim nepřikládal váhu. Třeba jak je pro něj důležitá harmonie. Jakékoli i malé turbulence okamžitě zahladil a stále sledoval, jestli se všichni cítíme dobře.
Petr: Když jsme u těch překvapení, tak tím největším bylo narození mého čtvrtého vnoučete, úžasné Františky.
Herci bývají hodně zaneprázdněni. Vnímal jste to jako kluk u svého táty? Měl na vás čas?
Ondřej: My jsme jako děti nikdy nestrádali a neměli pocit, že máme málo táty, málo mámy nebo málo lásky. Pamatuju si, jak nám táta dělal stínové divadlo i spoustu dalších společných aktivit. Takže si myslím, že já žádnou újmu neutrpěl. Teď je to, řekl bych, asi naopak horší. Když se chceme sejít, musíme to hodně pracně konzultovat s našimi diáři.
Petr: Ono je nás taky víc, a když se chceme sejít, tak u toho chtějí být i naše ženy a všechny naše děti.
Jak jste vůbec pojímal otcovství?
Petr: Byl jsem přísný. U prvorozeného syna Matěje jsem byl přísný určitě. Pak se to trochu omlelo, ale vždy u nás platilo, že se nesmí překročit nalajnovaná čára. Hřiště je jasně dané a děti by je neměly překračovat.
Ondřej: Takže jsi prostě řekl, že jsi byl přísný, ale spravedlivý. S tím nemohu než souhlasit. (smích)
Padla někdy i výchovná facka?
Petr: Já nikdy nedával facky, ale někdy se stalo, že hoši dostali na zadek. A to občas oba dva, aby to bylo spravedlivé. (smích)
To jste byl možná až moc spravedlivý…
Petr: Tak já přece nebudu zjišťovat, kdo za to může. Vlítnul jsem do pokoje a bylo to vyřešené hned. (smích)
Odráží se ve vás v něčem táta? Ale tak silně, že to až zarezonuje.
Ondřej: Spíš mi to řekne žena: „Teď jsi byl celej Petr.“ Může to být v určité vznětlivosti, kdy si říkám, že jsem možná zareagoval podobně. A také se to odráží v perfekcionismu, kdy potřebuju, aby něco mělo určitou podobu a vášnivě na tom pracuju a nepřestanu, dokud s tím nejsem maximálně spokojenej. (smích)
Vadí vám ta podobnost?
Ondřej: Jsem s tím úplně v pohodě. Dřív mě rozčilovalo, když mi lidé říkali, že jsem mu podobný. Nebo i na jevišti jsem měl potřebu se vymezit, když mi známí tvrdili, že máme stejná gesta, přestal jsem radši gestikulovat. Ale teď si říkám, proč vlastně? Jsme stejná krev. Od jisté doby beru jako kompliment, když mi někdo řekne, že jsem celý táta, protože já ho mám opravdu rád. (smích) A vím, že to je skvělej chlap. Oba moji rodiče jsou skvělí. Jsem šťastný syn.
V čem se vy vidíte ve svém synovi?
Petr: Někde vidím podobu, co se týče fyziognomie, jako když jsem byl mladší. Nedávno na ČT Art dávali film Poprask na laguně (zde hrál Petr Rychlý, pozn. red.), a na to, když se Ondro podíváš… to jsi ty. Nebavím se o herectví, ale o podobě. Jinak to takhle nemám. Umí toho víc než já, až mu to i v dobrém slova smyslu závidím. Třeba když hraje na klavír nebo skládá muziku. Byl jsem se podívat v pražském Činoherním klubu, kde Ondra hraje v inscenaci Equus, a já byl šťastný. Když vidíte své dítě, které to dělá dobře, je pak také příjemné ho po představení bez připomínek pochválit. Prostě jako táta mám radost, že Ondra pokračuje v našem hereckém řemesle.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
