Šumava byla pro kriminálku jasná volba, říká režisér seriálu Policie Modrava

Kdy vás napadlo, že právě krásy Šumavy jsou vhodné prostředí pro kriminální příběhy?
Tohle téma jsem si vymyslel už někdy v roce 2007. Jsem Plzeňák, ale moje babička bydlela ve Švihově u Klatov, což je podhůří Šumavy, a jako studenti na průmyslovce jsme pak do jižních Čech jezdili lyžovat. Na Modravě už jsem byl jako malej kluk, protože tehdy Klostermannovu chatu koupila plzeňská Škodovka, kde můj táta dělal vedoucího dopravy a měl za úkol úpravu té chaty. Pamatuju se, jak jsme se ráno probudili a z oken neměli vůbec žádný výhled, protože přes noc napadl metr a půl sněhu. Ven jsme se prokopávali. Znám to tam od dětství, Šumava byla jasná volba.

Rozhodně si nepřipadám jako suverén, říká režisérka Tereza Kopáčová

Takže jste byl kočovné dítě, co se pravidelně přemisťovalo z města do přírody?
A byla to nádhera! S bratrem a sestrou jsme k babičce jezdili na střídačku, měla malou chalupu, ale zahradu až k mlýnskému náhonu, za kterým hned stál hrad Švihov. Vodní hrad. Vždycky jednou za čas přišly povodně, protože se voda zvedla, a když jsme se ocitli ve svém pokojíku, vždycky jsme tu vlhkost cítili. Ale mělo to pro nás obrovské kouzlo, protože v zimě pak zatopené louky zamrzly a vytvořila se na nich deseticentimetrová vrstva průzračného, křišťálově čistého ledu. Pod ním zůstala zelená tráva, která místy prorůstala na povrch, takže když jsme se tam s místními kluky začali prohánět na bruslích, museli jsme dávat velký pozor, abychom si hned nenamlátili. Byly to nekonečné plochy, táhnoucí se až k Červenému Poříčí. To už neplatí, dnes jsou tam vybudované protipovodňové zábrany, ale tenkrát to bylo úchvatné, snad nikdy v životě už jsem takovou volnost nezažil. Pravda, v jiné podobě mi ten pocit v horách přetrval.

Pořád do hor jezdíte „mezi své“?
Určitě. V Srní mám chatu už 22 let, jezdím tam velice často, místní lidi jsem za tu dobu poznal dokonale. Jak mluví, co cítí, jak se oblékají, chovají… Netušil jsem, že to je vlastně nechtěná příprava na Modravu. Nebyl pak pro mě problém psát dialogy seriálových postaviček.

Protože jste je měl stejně odposlouchané jako Bohumil Hrabal v libeňských hospodách?
Ano, tak nějak to bylo, spoustu postřehů a detailů jsem si vzal z reálu. Ovšem charaktery, zápletky, kriminální případy jsou fikce.

Taky jste psal a vydal o Šumavě knížky.
To bylo předtím, myslím před seriálem. První knížku, Vzpomínky na Srní, jsem vydal už v roce 2003, druhá byla vyprávění Václava Součka, mistra ze sklárny v Anníně, o Rudlovi Schmidtovi, kterému se říkalo Šerif z Annína. Třetí knížku Učitel na Šumavě jsem napsal s Emilem Kintzlem, opravdovým znalcem, měl i svůj televizní pořad Zmizelá Šumava. Ten mi vyprávěl, jak na Šumavě jako učitel před sedmdesáti lety začínal. A proč jsem se do toho pustil? Jsou to velice zajímavé příběhy, které by zůstaly zapomenuté. No, a taky u této práce jsem nasál atmosféru všeho, co místní lidé prožívali, vlastně jsem nemohl mít k seriálu lepší studium pramenů.

Pilotní díl Policie Modrava, nazvaný Za lepších okolností, se vysílal před 10 lety, měl obrovský úspěch, ale pak následovala pauza. Proč?
To bylo tak: tehdy se dělaly na Nově „focus groups“ a náš pilot měl nejlepší hodnocení v celé historii tohoto výzkumu diváckého zájmu. Na objednávku jsme s Mírou Vaicem začali psát první řadu, tedy dalších 15 dílů. Na dvou, třech dílech s námi ještě spolupracovala spisovatelka Naďa Horáková. Pauza vznikla kvůli celosvětové finanční krizi, najednou nebyly na natáčení peníze. Zbývalo dokončit poslední dva díly, a já si řekl, je to v háji, nemá cenu pokračovat. Ale tehdejší finanční ředitel TV Nova Milan Cimirot mě přesvědčil, že je velká škoda téměř hotový seriál nedopsat, a jen díky němu jsme první sérii odevzdali.

Autenticita je pro mě důležitá v profesním i osobním životě, říká Tomáš Klus

Nakonec se i začalo točit.
Ale až za další rok a půl! Na jaře roku 2015 šel seriál do vysílání. Jenže, představte si tu smůlu – v té době se u nás konalo mistrovství světa v hokeji! A stal se zázrak. Modrava smetla všechny ostatní programy, včetně hokeje, úplně rozbořila televizní trh a u každého dílu zaznamenala celkovou průměrnou sledovanost dva miliony 200 tisíc diváků na díl.

Miroslav Vaic je vaším scenáristickým parťákem už hodně dlouho. Jak jste se dali dohromady, jak takový tandem funguje při seriálu?
S Mirkem jsem se seznámil, když jsem v roce 1960 nastoupil do prvního ročníku plzeňské strojní průmyslovky. Pak jsme spolu částečně byli i na vojně, já se na druhý pokus dostal na FAMU na režii a Míra na scenáristiku tři roky po mně. A jak konkrétně pracujeme? První sérii jsme napsali u mě v bytě. Ty další v pražské kanceláři v Košířích. A poslední jsme kvůli pandemii psali přes Skype. Já seděl v chatě na Srní a Míra 300 kilometrů ode mě na své chalupě v České Skalici. Už jsme za ty roky na sebe zvyklí a nápady se kupí jaksi automaticky. Jsme naprosto sehraní a scenáristicky rovnocenní. Těžko se to popisuje, vyhovujeme si i povahově, což je třeba při tak dlouhodobé práci jako Modrava hodně důležité. Já jsem jen občas dominantní, když vidím realizaci očima režiséra, to pak navrhnu nějakou scénu škrtnout nebo předělat.

Ve vás se perou hned tři profese: režisér, scenárista, producent. Jak dlouho?
Už scénáře k prvním filmům jsem si psal podle literární předlohy, pak další… Nikdy jsem nenatočil film podle cizího scénáře. Kamaráda do deště II – Příběh z Brooklynu, Discopříběh 2, Svatbu upírů a všechny tři Poldy jsem taky produkoval. Po natáčení jsem večer co večer seděl, počítal, připravoval platební příkazy pro herce… Dnes už bych to vypětí nezvládl. A třeba taková Svatba upírů byla tak finančně náročná, že už bych ji dnes sotva natočil.

Váš první film Drsná Planina je napínavý příběh z poválečné pohraniční vesnice. Proč jste si jako debutant vybral tak „těžké“ téma?
Nebyl to můj debut, můj první snímek se jmenoval Zimní vítr z povídkového filmu Boty plné vody. Na Barrandově v 70. letech bylo vyloučeno, že by čerstvý absolvent FAMU mohl samostatně natočit celovečerák. Ta moje třicetiminutová povídka podle předlohy Rudolfa Kalčíka se odehrávala skoro celá ve sněhové bouři… To pro mě, začínajícího režiséra, představovalo výzvu. Věděl jsem, že musím dodržet předem naplánované natáčení dny, jinak už bych si na Barrandově neškrtl. Kdo někdy točil v zimě na sněhu, ví, jaké můžou nastat problémy. A taky nastaly. V březnu 1976 bylo celý měsíc na Šumavě nádherně, celý den svítilo slunce a sníh tál před očima. Museli jsme bouři vytvořit pomocí velkých dýmovnic a leteckého motoru, který kouř rozháněl po prosluněné zimní krajině. Dopadlo to dobře, dokonce jsem tehdy v Bratislavě dostal na festivalu československých filmů cenu za režii, a to mi otevřelo cestu na Barrandov. No, a Drsnou Planinu jsem si vybral, protože mám rád lidské osudy, které jsou spojené s akcí, s dějovostí. Pocitová, niterná dramata bez akce mě nelákají.

Kdy jste vlastně pomyslel na filmařinu? Měl jste to jako někteří herci, co už na základce recitovali, bavili třídu?
Podobně. U nás doma jsme se hodně zajímali o knížky, filmy, divadlo, Semafor začátkem 60. let, to bylo zjevení. Chodil jsem do plzeňského filmového klubu a koukal na filmy, kterým jsem ne vždycky zcela rozuměl, rodiče měli permanentku do Divadla J. K. Tyla, tak jsem dost často šel s nimi. Když babička ve Švihově zemřela, naši si domek nemohli nechat jako rekreační chalupu, tak to tehdy fungovalo, směli ho jen prodat za srandovní peníze. Ale z těch si pak koupili osmičku kameru Admiru, které jsem absolutně propadl! Pořád jsem něco točil, chodil do plzeňské vědecké knihovny, půjčoval si skripta FAMU, třeba Základy filmové režie od ruského filmaře Lva Kulešova, četl jsem to všechno jako nejnapínavější román. Pak jsem se stal členem amatérského filmového kroužku, kde měli kameru šestnáctku, a natočil svůj jediný pocitový film, který se jmenoval Opačným směrem. Byl ve stylu francouzského cinema verité, dostal jsem za něj druhou hlavní cenu na Mezinárodním festivalu amatérských filmů ve švýcarském Nyonu. To už bylo jasné, že chci být režisér.

Je dobré umět se zdravě naštvat, říká melancholický herec Jan Nedbal

Co jste dělal, když vás na FAMU nevzali?
Musel jsem na vojnu. Ale když jsem tenkrát po rozhodnutí komise stál na chodbě, vyšel za mnou profesor Elmar Klos a řekl mi: „Soukupe, až budete po vojně, přijďte znovu na zkoušky!“ Jenže já zapadl k raketovým vojskům, u kterých se sloužilo ne 24, ale 26 měsíců! Odkroutil jsem si je, na FAMU mě přijali a naším ročníkovým profesorem se stal právě Elmar Klos. Na vojně jsem končil s 32 spolubydlícími na pokoji, takže můj první dojem z uměleckých studií byl ten, že když jsem přišel na kolej v Hradební ulici, kde jsme bydleli čtyři, byl jsem naprosto uchvácen tím pohodlím a luxusem.

Po Drsné Planině jste natočil Romaneto, Záchvěv strachu, Pěsti ve tmě – to všechno byla závažná témata. Pak vám vyčítali, že jste v 90. letech svůj talent rozmělnil v komediích typu Byl jednou jeden polda. Souhlasíte s tím?
Ale já se tím nezabývám. Pro mě jsou rozhodující plná kina a zájem diváků. Ať si píše, kdo chce, co chce. Mám tu svoji filmografii rozdělenou tak na půl, na ta závažná témata, jak říkáte, která ovšem spadají na začátek 80. let a jejich odezva byla mizivá. Není to spravedlivé, ale je to fakt. Zatímco když jsem v roce 1983 také natočil generační Lásku z pasáže, pak první Discopříběh, zapůsobily v kinech jako absolutní trhák. Pochopitelně existují výjimky, že i závažné téma přiláká hodně diváků, což se stalo třeba s filmem Pěsti ve tmě. Ale takové tituly spočítáte na prstech. I ve světě.

Za každý svým filmem si stojíte?
Ano. Vím, proč jsem ho chtěl točit. Taky si nemyslím, že tvůrce nemá právo na omyl, to je pitomost. A ještě: major Maisner je velký svéráz, ale to tak v crazy komediích bývá, je to zákonitost žánru a diváci s tím počítají. Dobré bláznivé komedie nestárnou, podívejte se na Četníka ze Saint Tropez, Louis de Funès přece má své fanoušky stále a ten první film je natočený před skoro šedesáti lety. A já prvního Poldu natočil už před 27 lety a diváci se k němu pořád vracejí. Věřím, že tomu bude stejně i za deset, dvacet let…

Píšete „na herce“? Psal jste třeba majora Maisnera přímo pro Ladislava Potměšila?
Diváci si většinou mysleli, že ano, s Láďou jsem točil už Drsnou Planinu, Discopříběh a další filmy, ovšem na Maisnera bylo adeptů víc. On byl ale nejlepší, což se potvrdilo právě tím, jak ho diváci bezvýhradně vzali. Přímo na herce nepíšu, výjimkou byli pouze „kamarádi do deště“ Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi. Platí ovšem, že obsazení si vždycky dělám sám, castingové agentury neoslovuji. Důvodem je, že si většinou scénáře píšu, takže mám, myslím, představu o postavě přesnou.

Při natáčení filmu Byl jednou jeden polda jste poznal i svou ženu, herečku Petru Martincovou. Prý jste ji teď po letech zase obsadil právě do Modravy. Je to tak?
Je to pravda, mohla hrát v mých filmech už dřív, ale ona nechtěla, aby to nevypadalo, že je protekční. Herectví studovala i v zahraničí, ovládá tři světové jazyky, svých znalostí profesně velmi dobře využila. Má spoustu jiných aktivit, které ji baví. V poslední sérii Modravy bude hrát zdravotní sestřičku, co nastoupí do Srní, vedou ji k tomu určité důvody, které se divák postupně dozví…

Důležité je, aby bylo veselo, říká Karel Šíp

Nosíte v hlavě nějaký námět, který byste si rád natočil?
Zatím mám v hlavě pořád ještě seriál. Hodně čtu, ale dobrých námětů je žalostně málo. V každém případě si teď dám delsí pauzu.

Se čtvrtou řadou Policie Modrava už jste nepočítal, aspoň jste to tvrdil. Nakonec je hotová. Opravdu definitivně končí?
Opravdu. Je dotočeno, těch 40 dílů stačí. V nejlepším se má skončit a tahle čtvrtá série divákům seriál uzavře. Vždycky se dají vymyslet další a další příběhy, ale já myslím, že je důležité udržet kvalitu, ne pouhý název.