Divadelníci, rodina, kamarádi i všichni příznivci Thálie se s nepřehlédnutelným dramatikem, který byl čtyřikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii původní česká hra, rozloučí naposledy v pátek 10. dubna v 11.45 hodin ve smuteční obřadní síni v Hradci Králové – Kuklenách a potom v Divadle Jesličky, které Josef Tejkl založil. Tato scéna se stala líhní talentů divadelního umění – desítky absolventů jsou dnes profesionálními herci, režiséry či scénografy a podíl Josefa Tejkla na tomto českém fenoménu je obrovský.

„Pepíka Tejkla znám řadu let. To ještě učil na Novém Hrádku. Později se přestěhoval do Hradce. Měl pohnutý život, na horách mu zemřel syn. Právě možná ta jeho životní dramata z něho dělala velkého dramatika. Byl neobyčejně chytrý bohém. Jeho odchod je velkou ztrátou pro českou dramatickou tvorbu a pro amatérské divadlo,“ svěřil se Deníku červenokostelecký herec a režisér Pavel Labík. Také jeho kolega Vlastimil Klepáček, principál Podkrkonošské přírodospitné společnosti, vidí ve smrti Josefa Tejkla velkou ztrátu pro dramatickou tvorbu. „Pepa byl svéráznou, ale velkou osobností. Nenechal se ovlivňovat žádnými módními trendy a šel si za svým. Na každoroční přehlídce amatérského divadla v Červeném Kostelci vždy dovedl překvapit. Dělal věci, na které se mnozí divadelníci báli jenom pomyslet. I když teď udělám dobré divadlo a někam s ním postoupíme, vždy si budu říkat, kdyby tady byl Pepa, spíš by se svým divadlem postoupil on,“ uvedl Klepáček.

Tejklovy autorské dramatické práce nikdy nepostrádaly osobitý, ale odpovědný vztah ke skutečnosti, k životu, ke světu, k umění, k povaze umělecké práce. Byl autorem a režisérem inscenací uvedených na mnoha Jiráskových Hronovech i v Červeném Kostelci jako například Pavilon č. 6, Amatéři, Solný sloupy, Bílí andělé pijí tesavelu, Asteroid Bejček či poslední „kus“ Země pokladů. Řada jeho režijních opusů s amatérskými soubory byla oceňována na Šrámkově Písku či Wolkerově Prostějovu. Jeho hry viděli diváci mnoha dalších festivalů, také v Německu, Rakousku a na Slovensku.

Začátkem devadesátých let byl Tejkl u zrodu Volného sdružení východočeských divadelníků a po mnoho let i jeho místopředsedou. Jako porotce působil na celostátních přehlídkách studentského divadla. Byl principálem slavných Černých šviháků v Kostelci nad Orlicí, pro jejichž osobitou poetiku psal původní hry. V posledním období založil další autorské Divadlo Samohana, v němž se jako dramatik vyrovnával s řadou etických problémů, které cítil a zakoušel sám na sobě. „Byl, což tvrdí nejen jeho přátelé, bytost pozoruhodná, všestranná, renesanční a byl například i znalcem barokního umění,“ poznamenala Naďa Gregarová z královéhradeckého Impulsu. Sergej Fedotov, režisér ruského divadla v Permi a jeho přítel, ho nazýval „českým drakem“. Josef Tejkl napsal knihu Záhada dvojhlavé sopky, k níž čerpal námět ze svých nebezpečných cest po exotických místech.

Mnozí ho poznali jako neúnavného horského vůdce, turistu a horolezce. Celý život byl tulákem milujícím přírodu, hlavně hory. Zúčastnil se i expedic na Pamír, na Ťan-Šan, Cotopaxi i Chimborazo. „Měl v povaze touhu zdolávat nemožné – ať to byly úkoly umělecké nebo pedagogické, vrcholy alpských, korsických a kavkazských velikánů či jejich menších příbuzných - třeba právě Kralického Sněžníku. Z jeho vrcholu se v první dubnovou sobotu odpoledne rozhlédl po svém milovaném světě, s modrým nebem nad hlavou, naposledy,“ vzpomínají na Josefa Tejkla divadelníci.