Ve středu večer krátce před osmou vstoupila na pódium královéhradecké Filharmonie. V nádherných dlouhých šatech barvy šampaňského a s lesklou blonďatou hřívou. Tři sta let staré vzácné housle držela v malé ruce, posvátně v bílém šátku… Potlesk po jejím vystoupení byl nekonečný. Pro náš rozhovor den poté, po zkoušce před čtvrtečním vystoupením, stanovila limit třiceti minut. „Před koncertem spí,“ vysvětlila mi manažerka Marcela Jakubská z královéhradecké Filharmonie.

Prý spíte před každým koncertem. Únavou?

Spánek je rituál. Je součástí koncentrace.Nemůžupřed vystoupením telefonovat, nakupovat, mluvit s lidmi, vydávat energii… Potřebuju se soustředit, uzavřít do sebe, být sama se sebou. Pak teprve večermámco dát lidem, kteří přijdou na koncert.

Hrála jste Brahmsův Houslový koncert D dur op. 77 s královéhradeckou Filharmonií. Jste s výsledkem spokojena?

Velmi. S hradeckou Filharmonií hrajumocráda, potkali jsme se už mnohokrát. Rozumímesi a navíc dirigent Ondřej Kukal patří kmýmneoblíbenějším. Cítíme stejně. To je velmi důležité.Anavíc – hradecké publikummám moc ráda. Je vděčné, vstřícné a umí naslouchat.

Kolik zkoušek potřebujete, abyste se s orchestrem sehrála?

Čím víc, tím líp, samozřejmě. Všichni jsme profesionálové, mámestejné noty, ale je dobré, když máme možnost sžít se. Hudba nejsou jen noty, jsou to hlavně emoce. Je důležité, aby orchestr akceptoval mépojetí skladby.

Stalo se vám, že to přes všechno úsilí prostě nešlo?

Stalo. Několikrát. Tahle situace je něco jako špatný sen, a na to se nezapomíná. Cesta vede vždy přes dirigenta.

Vrátím se zpátky k vašemu hostování na zahajovacím koncertu královéhradecké Filharmonie. Nejsem hudební kritik ani znalec, ale když jsem vás poslouchala, měla jsem husí kůži – fascinovalo mě, jak zázračný nástroj v ruce držíte a co všechno jím a svou virtuositou a mimikou a tělem umíte vyjádřit…

Děkuju. To, co říkáte, je moje nejlepší odměna.

Talent, práce, nástroj. Je možné vyjádřit jejich podíl na konečném výsledku?

To je težká otázka. Talent mámv genech, po prarodičích. Proto hraju od tří let a proto jsem se na tuhle cestu vydala. Práce – to je vlastně většina méhočasu. Hraju, hraju, hraju. Studuju. Nejméněosm hodin denně, kdyžmámtakzvaně volný den. Nástroj? Padesát procent úspěchu. Mám k dispozici dva. Housle z dílny italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855 a Kašpara Strnada z roku 1795. Ty druhé mámzapůjčené ze státní sbírky nástrojů Národního muzea v Praze.

Jak se takové housle vozí na koncert?

Na zadním sedadle auta. To je podle zkušeností nejbezpečnější místo.Mámpro ně samozřejmě dokonalé pouzdro, ale v kufru auta by je v případě nárazu neuchránilo.

Kolik takový nástroj stojí?

To vám neřeknu.

A vaše ruce? Máte je pojištěné?

Ruce? Ne. Mám pojištěné celé tělo. Moje technika hry zapojuje celé tělo – když si zlomím nohu nebo mě bolí záda, nemůžu ze sebe vydat maximum, jakkoliv ruce fungují. Opravdu nepracuju jenom rukama.

Přesto – ruce jsou pro vás velmi důležité. Jak se to projevuje ve vašem běžném životě? A ještě obecněji – co všechno jste v životě musela obětovat, abyste došla dál než ostatní?

V běžném životě se musím hlídat. Když se v kuchyni říznete nožem vy, zalepíte si prst. Já musím odřeknout dva následující koncerty. Jsou prostě věci, které nemůžu dělat a nedělám. Ne proto, že jsem primadona – jednoduše si to nemůžu dovolit. Tenhle pocit se prolíná celým mým životem. Mám zodpovědnost vůči závazkům na několik let dopředu. Nedávno jsem někde četla, že jsme jako špičkoví sportovci. Není to pravda. Běžec – řekněme – si občas může dovolit doběhnout druhý nebo pátý. A stále je šampion. Já ne. Nemůžu při vystoupení nebýt v top kondici, udělat dvě tři chyby a říct si – to je v normě. Já musím být stále první, jestli mi rozumíte. Je to moje zodpovědnost k talentu, který mi dal Bůh, i k sobě, k lidem, kteří chodí na mé koncerty, a k lidem, se kterými vystupuji.

Teď naopak – bez čeho se v životě nemůte obejít?

Bez zázemí, bez rodiny. Jednoznačně.Tamhledám klid, pohodu, radost, naplnění… Všechno, co pakmůžu vrátit s houslemi v ruce.

Jak těžké je pro silnou a úspěšnou ženu najít partnera, který ustojí svoji roli takzvaně ve stínu?

Je to těžké. Bývalo to často velmi složité a teď jsem moc spokojená. Šťastná. Mužů, kteří mají vnitřní harmonii a jsou silní a chápou, o co jde, je velmi málo. Víc to nechci rozebírat.

Jak vidíte sama sebe za deset let?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela… Chtěla bych se udržet v dobré kondici, fyzické a duševní, abych se mohla vyvíjet, jít dál. Odstěhovala jsem se z Prahy, kde jsem se narodila a prožila většinu života, do přírody, chováme koně a spoustu dalších zvířat. Ten život mě nesmírně naplňuje a těší. Mám čas meditovat, čerpat sílu a emoce pro svoji práci. Přála bych si, aby to tak dlouho zůstalo.