Po 22 hodině do té doby potemnělé plátno na podiu začalo pomocí světel, stínítek a loutek ožívat bájným staroindickým příběhem o princezně Sávitrí, jež v lyricky podaném příběhu vyrve svou věrností z náruče smrti milovaného manžela…


Téměř hodinové představení divadla Líšeň, kdy oněmělé publikum bylo fascinováno nevšedním estetickým i emocionálním zážitkem, provázela mluveným slovem postava v bílé mace – na rozdíl od vodičů loutek jediná viditelná osoba sedící vedle bílého platna, na němž se příběh odehrával. Z vypravěče se zároveň vyklubal kreativní hudebník, který děj na plátně podbarvoval hrou na pestrou směsici hudebních nástrojů, když zvuky vyluzoval najednou na dvě flétny, ale třeba i na pilu či posilovací pružinu. „Inscenace Sávitrí vznikala déle než půl roku. Jediným přímým zdrojem inspirace byla pergamenová orientální loutka, pak jen několik obrázků a dvě tři strany textu o stínovém divadle,“ prozrazují brněnští divadelníci historii představení Sávitríi.


Po skončení dobře dopadnuvšího děje loutkovodiči vyrulovali plátno a zvědavým divákům se naskytl pohled na zázemí na druhé straně, kde se stínové divadlo rodí. „Tohle stínítko byla původně konzerva s frankfurtskými párky a tohle bylo hřbitovní cylindr na svíčky,“ vysvětlila někdejší funkci pomůcek, jež díky důmyslné světelné soustavě a šikovnosti rukou divadelníků oživovali plátno orientálně laděnými obrazci.